KNĚZ A PROSTITUTKA

Kněz procházel kolem prostitutek každý den. Neměl na výběr. Byly rozmístěny podél úzké silnice naproti jeho semináři v Itálii. Největší rozrušení mu ale působila starší žena. "Tihle mladí kluci se na ní chodí zvědavě dívat a mě to opravdu vadí," řekl. "Mohla by být jejich matkou."

Kněz s ženami nikdy nemluvil, pilně se vyhýbal očnímu kontaktu a dělal co mohl, aby nikdy nepřipouštěl jejich existenci. Ale jak to často bývá, chtěná slepota funguje jen krátkou dobu. A jednoho dne starší prostitutka něco upustila, když šel kolem. Odrazilo se to až k jeho noze.

Kněz bez přemýšlení ochotně zvedl tenký dřevěný předmět a došlo k očnímu kontaktu, kterému se posledních několik měsíců tak svědomitě vyhýbal. "Pletací jehlice," řekl a byl překvapen, když ji podával ženě. A ze zvědavosti se jí zeptal, co dělá. Žena odpověděla: "Pletu gobelín pro oltář v mém kostele. Je to dar pro Boha."

Ve své touze vyhnout se jí, nikdy by si nevšiml látky v jejích rukou. Nikdy jsem se neobtěžoval podívat. Nikdy mě nenapadlo zeptat se na její příběh. A tady tato žena pletla dar pro Boha. Od tohoto náhodného setkání se začal učit, jak obtížné ale i potřebné je chápat druhé lidi, kterým se vyhýbáme. A přesto se tento kněz zdráhal podělit se o tento svůj příběh se svou komunitou.

Mnohé z nejposvátnějších okamžiků v životě nenajdeme v kostelech nebo v klauzurních knihovnách posvátné literatury. Ne, posvátné okamžiky, které nás udržují a spojují jsou sdíleny naší společnou lidskosti prostřednictvím obyčejného setkání – vyprávění a naslouchání našim příběhům a předávání našich zkušeností. Představuji si, že naše duše jsou utkány z našich vzpomínek a příběhů – z vláken našich životů.

Každý má svůj příběh a zaslouží si ho vyprávět. A jednoduché akty dotazování a naslouchání patří mezi největší dary, které můžeme nabídnout druhým. Každý příběh a zkušenost nás spojuje. Spojuje naše bytosti, naše oddělené životy a vkládá je do jedné velké tapisérie.

Už v raném věku nás učí nemluvit s cizími lidmi, ale často si zaškatulkujeme lidi jako cizí lidi, přestože bychom mohli budovat vztahy. Stavíme opevnění a bunkry místo komunit.

Tím, že se kněz zastavil na chodníku, přesněji řečeno byl donucen se zastavit, a zeptal se, co ta žena plete, sešel z cesty lhostejnosti na cestu setkání. Přestal vidět prostitutku, kterou je třeba ignorovat, ale viděl tvář člověka, který měl a má příběh. Takové věci nás vedou dále k rozhodnutí žít pravdu v každodenních činnostech - malých skutcích laskavosti a lidskosti - jako je zapojení se do rozhovoru, projevit zájem o druhého, než se opevnit v bunkrech zaběhlých stereotypů a soudů o jiných.

Naslouchat něčímu příběhu je způsob, jak projevit úctu ale i způsob, jak přiznat důstojnost druhému. Ve víře nejde jen o charitu a pomoc a nasycení těla, ale mnohdy jde o snahu slyšet druhé a to znamená - znát příběhy života bližních.

V životě potkáváme různé lidi a různé příběhy, ale mějme na paměti, že Bůh miluje a stvořil, jak chvějící se drobný keř, tak burácející horu. Mějme v úctě příběhy každého člověka. Každý má svůj význam.

Odehrál se zázrak Světla, které přišlo na svět. Když vyprávíme a posloucháme naše příběhy, spřádáme dohromady příběhy našich životů, objevujeme cesty vedoucí ke společné Cestě.

A tímto způsobem nabízíme dar jeden druhému, nabízíme dar Bohu - život náš i život našich bližních.