Tím se dostáváme k jádru problému, tedy onomu slavnému republikánství. U nás by snad málokdo dával republikánství do souvislosti se svého druhu uměleckým obřadem, jehož jsme byli svědky. Ale ve Francii je republika vlastně alternativním náboženstvím, které se utvářelo ještě podle myšlenek Jeana-Jacquesa Rousseaua a bylo zavedeno do praxe revolucí. Právě Rousseau položil v osmnáctém století teoretické základy občanského náboženství, jež mělo být alternativou ke křesťanství, přičemž se především odvolával na pohanský starověk.

Rousseau ve svém díle O společenské smlouvě tvrdí, že křesťanství je neslučitelné s demokracií a svobodou. Mimo jiné píše: „Říká se nám, že národ opravdových křesťanů by vytvořil nejdokonalejší společnost, jakou si lze představit. V tomto předpokladu vidím jen jednu velikou nesnáz, že totiž společnost pravých křesťanů by nebyla již společností lidskou.“ A podotýká: „Mýlím se však, když říkám křesťanská republika; tato obě dvě slova se navzájem vylučují. Křesťanství hlásá jen otroctví a závislost. Jeho duch příliš přeje tyranii, než aby z toho vždy netěžila.“[1]

Proto Rousseau hlásá nutnost návratu k občanskému náboženství, které by odpovídalo státu podle antického vzoru. Argumentuje tím, že v antice nedocházelo k náboženským válkám, jaké vyvolalo křesťanství, protože každý stát měl své vlastní božstvo. Podle něj křesťanství svým zaměřením na nadpřirozené věci, na spásu duše, odvádí lidi od světské skutečnosti. Rousseau uznává pouze jediné „dogma“, pokud jde o vyloučení ze společnosti. A nejtěžším proviněním je „nesnášenlivost; ta spadá pod kulty, které jsme vyloučili. […] Kdokoliv se odváží říci: ‚Mimo církev není spásy,‘ má se vyhnat ze státu“. Rousseau navíc píše, že každý, kdo se opováží prohřešit proti společenské smlouvě, včetně „dogmat občanského vyznání víry“, „nechť je potrestán smrtí“, a to „spíše jako nepřítel než jako občan“, neboť tím, že „porušil společenskou smlouvu, není již členem státu“.

Ideologické pozadí olympijského ceremoniálu – TE DEUM HODIE