»Vraťte nám mši!«

Odvážný projev Jérôma Triomphe 15. listopadu v Saint-Maur-des-Fossés u příležitosti velkého boje o svobodu kultu a za obranu víry. Za svoji odvážnou bojovnost při obraně života, svobody výchovy a náboženství byl vyznamenán čestným titulem od Consiglio Direttivo dei Giuristi per la Vita.

Francouzští katolíci,

znáte situaci: vláda nám zakázala shromažďovat se ve svých kostelech: v kostelech, které nám stát ukradl již dvakrát: 1790 a 1905. S odvoláním na princip laicity vláda nařídila, že pohřební obřady jsou důležitější než ty, při kterých dochází ke svátostnému proměňování. 7. listopadu Státní rada potvrdila zákaz účastnit se mše svaté v našich chrámech, a to v rozporu s vyjádřením Vědecké Rady.

Základní náboženská svoboda byla zcela deklasována na úroveň nižší než svoboda shromažďování, která zůstává zaručena. Kult je možno vykonávat pouze ve spojení s jinou aktivitou v případě, že se tak děje mimo dům. Tak je to výslovně napsáno. Základní náboženská svoboda byla omezena na slovo, které ztratilo smysl.

Ve jménu nové zdravotní diktatury vláda požaduje:

- aby miliony rodičů doprovázely miliony dětí do školy;

- aby podniky byly otevřené a platily daně;

- aby Pařížané namačkaní jako sardinky v metru dýchali nejotrávenější vzduch ve Francii;

- že je možno tvořit fronty u trafik k nákupu cigaret, ve jménu veřejného zdraví!

Je možno si koupit gril a v zahradnictví kytku místo mše, je možno tlačit se v obchodech, kde malí prodejci těžce dýchají jak v agonii a vláda je ignoruje, zcela lhostejná k jejich problémům. Nastupuje naopak hodina, kdy účastnit se bohoslužby s rouškou a s odstupem je pro ně nepřijatelné.

Předchozí ministr pro náboženské záležitosti se pokoušel vysvětlit, že se můžeme dívat na mši v televizi a že ostatně zbývá ještě možnost modlit se individuálně. Pokoušeli jsme se vysvětlit mu, že jízda na kole není totéž co sledovat Tour de France. Marně jsme se pokoušeli vysvětlit, co je to svátost a eucharistické přijímání jakožto pokrm pro naše duše...

Nový ministr pověřený náboženským záležitostmi je stejného ražení a pohrozil nám, že použije pořádkové síly. Navíc, když odůvodňoval zákaz mše, měl tu odvahu tvrdit, že »život je důležitější než všechno ostatní«! Nikoliv pro vás, pánové z vládly! Nikoliv pro Stát, který způsobil smrt Vincence Lamberta! Nikoliv pro Stát, který je propagátorem milionů potratů. Nikoliv pro vás, pánové této vlády, složené z většiny, která rozšířila možnost potratu z psychosociálních důvodů až do devátého měsíce.

Drahý pane ministře, měl byste vědět , že pro nás věřící existuje mnohem větší dimenze než pozemský život, i když ve skutečnost se my věřící jevíme jako nejhorlivější ochránci tohoto života. Naše největší dobro zde na zemi je jistota věčného života. Kdybychom neměli tuto jistotu, byli bychom prostě jen cimbály, které dělají rámus a nic jiného. Nejdůležitější dobro po nás je věčný život. Co to prospěje, kdyby člověk získal celý svět, ale ztratil svou duši?

Představitelé vlády nás odmítli přijmout, protože nic nevědí, nic nechápou a ve skutečnosti námi pohrdají. Pravdou je, že se nás katolíků nebojí. Ale nebojí se ani Francouzů, když jejich první ministr měl odvahu říct, že nemá v úmyslu povolit uzdu, jakoby samotní Francouzi byli nějaký dobytek, se kterým se může nakládat a pohrávat dle chuti? (...)

Navzdory článku 3 dekretu z 29. října 2020, který nám povoluje manifestovat, pokud respektujeme sanitární opatření vynucené pandemií, francouzští prefekti přijali instrukce, které ukládají absolutní zákaz náboženského obřadu. Rozhodli o tom v rozporu s tím, co stanoví právo, jakoby modlit se nebo sloužit mši na veřejném prostranství nemohlo být pokládáno za formu manifestace. Jakoby stát měl právo soudit způsob jakékoliv manifestace. Je možno říct, že v celé Francii bylo ohlášeno více než čtyřicet manifestací. Nemluvíme o tom, že závažně nelegitimní je jednání prefektur, když neodpovídají na žádosti různých iniciátorů manifestací, požadujících právo na mši, kteří jsou ponecháni v nejistotě, pokud jde o právní bezpečnost. Toto nelegitimní počínání není nic jiného než pokus odradit manifestanty, kteří jsou už unaveni a byli pokutováni.

V jiných místech, v Nantes a Lyonu, Clermont-Ferrand a Bergeracu, Paříži, Grenoblu a Štrasburku byly rozšířeny zákazy: prefekti ministra pro náboženské záležitosti chtějí zakázat veškeré modlitby a dovolit jen protestní manifestace za porušení práva a principu laicity! Ti, kteří měli záměr manifestovat před otevřenými dveřmi kostelů, ve kterých se slaví mše bez věřících, byl vykázáni na náměstí. Ti, kteří měli odvahu ohlásit manifestaci za obnovení práva na mši a modlitbu, byli umlčeni.

V Cermont-Ferrand soudní autorita zakázala manifestaci, protože měla „náboženské cíle“. V Nanes, sotva začalo shromažďování, úřady zakročily a jako důvod uvedly, že to, co je zakázáno uvnitř, musí být zakázáno i venku! Žádnou roli zde nehraje virus, ale jen samotný kult. V Lyonu prefekt svolal organizátory manifestace, která se dožadovala mše. Bylo přítomno šest organizátorů a ti popírali, že se jednalo o kult jen proto, že byl přítomen jeden kněz. Šlo o to, že někteří katolíci klečeli, a tím porušovali zákaz kultu. Ti, kteří si počínali tak, jak to dělají Black Lives Matters, nejen měli právo si tak počínat, ale byli za to od funkcionářů dokonce chváleni a povzbuzováni. Když organizátor položil otázku, zda je možno číst na manifestaci evangelium, uvedl funkcionáře do rozpaků, protože na takovou eventualitu nebyli připraveni. (...)

V Paříži to byla první manifestace, která měla být odpoledne před chrámem San Sulpicio. Prefekt výslovně řekl: Zakazuji jakýkoliv vnější náboženský projev, žádné modlitby, zpěv nebo mše. »Žádné viditelné náboženské znamení«! V pátek ministr pro náboženské záležitosti výslovně hrozil francouzským biskupům. Podle něho modlit se na ulici je nejen porušení dispozic vlády, ale také zákona a odluky církve od státu!

Vědí oni vůbec, co mluví? Jejich neznalost náboženství a práva je propastná a dává nám tak definitivní obraz.

Někteří chtěli věřit v možnost pokojné a umírněné laicity. Ale je to právě stát, který pod záminkou zdravotní nouze chce podřizovat náboženství svému agresivnímu laicismu. Nedělejme si iluze: Stát chce se stále rostoucí naléhavostí zavádět zásadu, že jeho laický charakter zakazuje jakýkoli náboženský projev mimo soukromá a uzavřená místa.

To je nový totalitní požadavek! Jestliže se nevzepřeme, další krok bude zákaz procesí a poutí. To je pro ně nesnesitelné. Princip laicity bude aplikován na náboženství. Co zabrání republice, nařídit doktrínu a morálku podle svých zákonů? Tento laicistický protináboženský totalitarismus bude velmi těžký. Ale nesmí nás to udivit. Nezapomínejme na poučení, jaké nám poskytují dějiny.

V roce 1790 stát uloupil katolíkům všechna časná dobra církve, plod práce a obětí celých generací našich předků, jejichž krev zavlažila půdu Francie. Stát zavřel brány kostelů, a svatostánky, zkonfiskoval kalichy a pixidy, které patřily katolíkům, aby tak zavedl svůj pokrok.

Nyní znovu v roce 2020 jsou to už jen duchovní dobra, která nám zbývají. Ale na rozdíl od časných statků, které jsou zaneseny do katastrů, duchovní dobra jsou zapsána ve velkých registrech našich duší a garantována knihou hypoték Božích. Nemají tedy možnost ani právo nám je odebrat. V roce 1905 katolíci povstali, aby bránili své kostely, do kterých chtěl vstoupit stát a konfiskovat inventář. V roce 2020 stejní katolíci, věrní dědictví těch včerejších se ocitají před zavřenými chrámy, ve kterých se nám zakazuje slavit mši svatou.

Nuže, svoboda je křehké zboží, které je třeba bránit, jak učil Ježíš. (Mimochodem, vyslovit jeho jméno na veřejnosti je také zakázáno, pane prefekte?) »Dávejte, co je císařovo císaři a co je Božího, Bohu«.

Nuže, my nepřijímáme! S právem se nekšeftuje, právo se vymáhá! Dejte to, co je Božího, Bohu. Vraťte nám přijímání Těla živého Boha! Vraťte nám, co nám náleží! Pozvedněme společně toto volání po celé Francii, ať zní od města k městu jako ozvěna našeho hněvu, naší naděje a našeho poslání: Vraťte nám Mši!

La Nuova Bussola Quotidiana

lumendelumine.cz/index.php?page=vratte-nam-msi

O čtyřech posledních věcech s Dantem Alighierim

25. 11. 2020 Cipolla, Richard G.

Z evangelia 24. neděle po Duchu svatém: Neboť jako blesk vychází od východu a ukazuje se až na západ, tak bude i příchod Syna člověka… A pošle anděly své s troubou a hlasem velikým; i shromáždí vyvolené jeho ode čtyř větrů, od končin nebes až do končin jejich. (Matouš 24,27 a násl.; překlad Schallerův misál)

Literární kritici jsou nedůtklivá a neústupná skupina, ale vždycky se shodovali na tom, že Dantova Božská komedie jako poezie i jako epika je jedním z největších děl západní literatury. Před několika lety jistá lidskoprávní organizace jménem Gherush 92, která působí jako poradní orgán OSN v oblasti rasismu a diskriminace, vyzvala k odstranění Božské komedie, zejména její první části nazvané Peklo, ze školních osnov. Dantovo dílo je „urážlivé a diskriminační“ a v moderních školních třídách nemá co dělat, pravila předsedkyně organizace Valentina Sereniová. Dále uvedla: „Nechceme propagovat cenzuru či pálení knih, ale rádi bychom, aby bylo jasně a jednoznačně uznáno, že Božská komedie má rasistický, islamofobní a antisemitský obsah. Umění nemůže stát nad kritickou úvahou.“ Školní děti, které dílo čtou, prý postrádají „filtry“, aby mohly posoudit jeho historický kontext, a živí se jedovatou stravou antisemitismu a rasismu.

Lepší ilustraci stavu postmoderní západní kultury, než je tato iracionální tiráda paní Sereniové, bychom si nemohli přát. Tuto neděli jsme slyšeli evangelium, které hovoří o posledních věcech a vyjadřuje se názorně ostrými a jednoznačnými slovy: toto všecko skončí a nedílnou součástí konce je soud, Boží soud nad každým člověkem, který, jak říkáme, je součástí tohoto světa. Pro mě je záležitost se zakazováním Božské komedie otázkou existenciálního zájmu, neboť jsem Peklo vyučoval v hodinách latiny pro pokročilé v naší škole spolu se šestou knihou Vergiliovy Aeneidy, neboť obě díla se zabývají líčením podsvětí neboli – řečeno bez obalu – pekla. Skutečností je, a to je pro katolíky významné, že obavy paní Sereniové, že studenti nemají filtry, jejichž pomocí by odfiltrovali brak v Peklu, jsou naprosto neopodstatněné. Ve skutečnosti žádné filtry, které by cokoli odfiltrovaly, neexistují, nebo spíše v kultuře, kde je jednotlivec a jeho touhy ústředním bodem pro chápání úplně všeho, fungují až příliš dobře. Většina studentů, včetně katolíků, bude k Peklu přistupovat jako k jakémukoli jinému literárnímu dílu minulosti, jako by četli Ztracený ráj, Dona Quijota, Huckleberryho Finna nebo ještě lépe Alenku v říši divů. Základní premisa Pekla, totiž že Boží spravedlnost vyžaduje existenci pekla, jehož obyvatelé jsou na věky trápeni různými tresty, je pro většinu studentů v dnešní západní kultuře nepochopitelná, včetně katolíků, kteří absolvovali „týrání“ výukou náboženství za účelem dosažení kýžené mety biřmování. Právě ti nás tu dnes zajímají, třebaže nemůžeme pustit z hlavy ani obavy o lidi, kteří jsou produktem denaturovaného a odkřesťanštělého protestantismu, jimž postmoderní kultura osten evangelia efektivně neutralizovala.

Pokud jde o problémy, které má paní Sereniová s lidmi v Dantově Pekle, kde začít? U chlípníků? Heretiků? Rouhačů, sodomitů, lichvářů, kuplířů, vrahů, u těch, kdo zradili svou zemi a přátele, u Jidáše Iškariotského, u Lucifera? Začít se nedá nikde, neboť dekadentní západní svět, v němž žijeme, netoleruje soud žádného druhu, kromě takového, který je bezpečný, protože se jich netýká. A tak si libují v odsuzování hamižnosti korporací (v této části světa až příliš blízké pravdě), bohatých, kteří se dost nestarají o chudé, stavu vzdělávání menšin, nerovnosti pohlaví na pracovišti a tak dále. Toto odsuzování je však momentální a vůbec ne osobní. Nemá žádné věčné následky. Je to přetvářka, póza, neboť nic z toho nesouvisí s Božím soudem ani s posledními věcmi, na něž mají (nebo máme) nějaký vliv.

Když člověk vyučuje Peklo, má dvě možnosti. Buď o něm bude přednášet jako o jednom z největších literárních děl Západu a komentovat ho, jako by komentoval hmyz uvízlý v jantaru: hovořit jen o kráse poezie, historických souvislostech, vztahu ke klasické literatuře atd. atd. Nebo může sice učit všechno, co jsme právě uvedli, ale také kontext, jímž je Dantovo hluboké katolické chápání podstaty věcí: Bohem daného přirozeného zákona, přítomnosti a významu katolické Církve v každodenním životě a v dějinách, strašlivé reality hříchu a jeho následků, bázně vzbuzující Boží spravedlnosti, ale také pekelných muk a skutečnosti vykoupení v Ježíši Kristu, milosrdenství očistce a radosti nebe; toho všeho, ale přesto také hrůzy pekla, místa věčného pobytu těch, kdo absolutně odmítli Boží nabídku vykoupení, které se uskutečnilo skrze kříž Ježíše Krista. Božská komedie, cesta k Bohu, je podstatou dramatu toho, co znamená být člověk, lidská bytost. Není to základ existenciálního vábení v Čekání na Godota. Není to šílený, leč přesvědčivý Nietzscheův nadčlověk. Není to pokleslá sentimentálnost soudobého přesvědčení, že všechno je dovoleno, pokud to neubližuje někomu dalšímu. Není to katolictví zredukované na přeslazené melodie „Pokoj lidem na zemi“ a „Ve stínu křídel tvých“, nad nímž by brány pekelné hravě zvítězily.

V uplynulých letech jsme toho o Božím milosrdenství slyšeli mnoho, jako by nezáviselo na Boží spravedlnosti. Bez spravedlnosti nemůže žádné milosrdenství existovat. Posláním Církve není na prvním místě hlásat Boží milosrdenství, nýbrž hlásat Ježíše Krista jako Pána a Spasitele. Ukázkou a příkladem Božího milosrdenství je jistě jednou provždy kříž Ježíše Krista. Není většího symbolu Božího milosrdenství a lásky. Směšné postavy „vzkříšeného Krista“, které v některých katolických kostelech vidíme na kříži nad oltářem, jsou produktem sentimentality a popření Boží spravedlnosti. Podíváme-li se na kříž, vidíme strašlivý, hrozný Boží soud nad tímto hříšným světem, že Bůh musel nechat takto zemřít svého Syna: co to vypovídá o tomto světě, o vás i o mně? Zřejmá odpověď je značně negativní. Nejhlubší odpovědí na tuto otázku je však Láska. Ale ne laciná láska, jak by si svět přál, abychom věřili, láska definovaná jako to, co chci dělat, nezávisle na Božích zákonech, jako převrácení reality v perverzi, falešná láska odsouzená k peklu, jak to viděl Dante, jak nám říkal Kristus, jak psal svatý Pavel, odsouzená k smrti, protože je protikladem Lásky.

Evangelium 24. neděle po Duchu svatém jasně hovoří o Kristově druhém příchodu, čase soudu, čase, kdy bude zjevena a vykonána Boží spravedlnost. Ano, bude to i doba milosrdenství pro ty hříšníky, kteří činili pokání a věřili v Pána Ježíše Krista jako svého Spasitele. Ti uslyší tato slova: „Pojďte, požehnaní mého Otce…“ Bude to však také čas spravedlnosti, kdy hříšníci, kteří pokání nečinili a libovali si ve své hříšnosti, plivali na Boží zákon, dostanou svou odplatu.

A bude pravděpodobně mnohem horší než cokoli, co by si Dante dokázal představit.

P. Richard Cipolla

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:

rorate-caeli.blogspot.com

duseahvezdy.cz/…ch-vecech-s-dantem-alighierim/

25.11. Svätá Katarína Alexandrijská, mučenica čistoty

Svätá Katarína Alexandrijská je mučenica, ktorá bola ako 18 ročná umučená rukami pohanského vládcu Maxentiusa. Cirkev ju zaraďuje medzi 14 svätých pomocníkov v núdzi, ktorých orodovanie u Boha sa uznáva ako osobitne účinné.

Svätá Katarína bola o 1100 rokov identifikovaná svätou Johankou z Arku ako jednou z tých, ktorá sa jej zjavila a radila jej, keď sa ako mladé dievča postavilo na čelo francúzskej armády katolíckeho kráľa v obrane Francúzska.

Podľa tradície, bola dcérou správcu egyptského najväčšieho mesta Alexandrie. Po zjavení Panny Márie s malým Ježišom, sa stala kresťankou. Celé detstvo venovala štúdiu, v ktorom vynikala. Chýry o jej vedecko filozofickej obhajobe kresťanstva sa dostali až k vtedajšiemu vládcovi Maxentiusovi, ktorý proti nej postavil 50 najlepších dobových filozofov. Tieto debaty nakoniec Katarína za prítomnosti ostatných vyhrala. Prítomní následne konvertovali na kresťanstvo, za čo ich Maxentius dal zavraždiť.

Zajal samotnú sv. Katarínu a uväznil ju. Po dlhom mučení, kedy jej telo bolo posiate ranami, ju dal zavraždiť. Počas väzenia ju navštívilo viac ako 200 ľudí, vrátane manželky vládcu Maxentiusa. Všetci sa po stretnutí s ňou obrátili na kresťanstvo, za čo každého čakala smrť. Keď Maxentius precitol, ponúkol sv. Katarína milosť za podmienky, že sa za neho vydá. Tá to odmietla s odôvodnením, že jej ženíchom je Kristus. Následne bola odsúdená na smrť na lámacom kolese, ktoré sa však rozpadlo vo chvíli, ako sa k nemu priblížila. Následne bola sťatá. Telo svätej Kataríny bolo nájdené mníchmi okolo roku 850 v blízkosti Hory Sinaj. Olej, ktorý z neho vychádzalo spôsobilo množstvo zázrakov a veľmi prispelo k rozvoji úcty k sv. Kataríny Alexandrijskej v stredoveku.

Na Slovensku sa v týchto dňoch slávi 400 výročie postavenia kláštora svätej Kataríny Alexandrijskej pri Dechticiach- Postavili ho 21. decembra 1618 na podnet grófa Krištofa Erdodiho s manželkou Barborou Turzovou.

svetlosveta.sk/…lexandrijska-mucenica-cistoty/

Povinnosti anjelov

25. novembra 2020 Pokladnica viery

Týchto povinností je pätoro. Prvou je ustavičné spievanie chváľ a hymnov Bohu. Druhou povinnosťou anjelov je prednášať Bohu modlitby smrteľníkov a svojím príhovorom ich odporúčať. Tretia služba anjelov spočíva v tom, že sú posielaní ako vyslanci, aby oznamovali, čo chce oznámiť Boh. Štvrtou úlohou anjelov je ochrana ľudí, či už jednotlivcov, alebo celého množstva. Poslednou povinnosťou anjelov je, aby boli tiež vojakmi a ozbrojenými veliteľmi, pri vykonávaní pomsty na národoch a ľuďoch. To anjeli sírou a ohňom spálili mestá Gomora a Sodoma, to anjeli usmrtili prvorodených v Egypte, to anjeli útokom porazili mnoho tisíc Asýrčanov, to anjeli v deň posledného súdu oddelia zlých od spravodlivých a zhodia ich do ohnivej pece.

Robert Bellarmin – O vystupovaní mysli k Bohu

Svätá veľkomučenica Katarína – 24. 11.

Za čias rímskeho cisára Maxentia žila v Egyptskom kraji v meste Alexandria panna Katarína, ktorá mala 18 rokov. Pochádzala z cisárskeho rodu, po otcovi zdedila veľké bohatstvo a medzi všetkými pannami v kraji vynikala aj krásou tela, aj múdrosťou rozumu. Nebolo žiadnej vtedajšej vedy, ktorú by v základoch nevedela tak, že sa nielenže mohla rovnať s každým učeným, ale ešte ho pri stretnutí aj prevýšiť. Jej matka, ktorá vtedy ešte žila, bola kresťankou, no iba tajne kvôli veľkému prenasledovaniu, ktoré bolo začaté proti kresťanom. Mnohí mládenci sa snažili Katarínu získať za ženu, no ona ich neprijímala, žiadneho nechcela, a keď matka a príbuzní na ňu silno naliehali, aby si vybrala manžela, odpovedala: „Ak chcete, aby som vstúpila do manželstva, tak mi nájdite mládenca, ktorý by mi bol podobný v štyroch daroch, ktorými, ako sami hovoríte, prevyšujem všetky ostatné panny. T.j. aby mi bol rovný čo do pôvodu, bohatstva, krásy a múdrosti. Ak nebude mať čo len jeden z týchto darov, nebude ma hoden.“
Matka Kataríny mala jedného duchovného otca, človeka svätého a slúžiaceho Bohu, ktorý žil na tajnom mieste za mestom. K tomuto pobožnému starcovi matka priviedla Katarínu, aby ju priviedol na iné myšlienky. Pustovník, keď vypočul matku i dcéru, rozhodol sa tp druhú priviesť k poznaniu Krista, nebeského Kráľa, preto jej povedal: „Poznám jedného predivného mládenca, ktorý ťa neporovnateľne prevyšuje vo všetkých daroch, o ktorých si mi hovorila. Jeho krása prevyšuje slnečné svetlo, jeho premúdrosť vládne všetkým stvoreniam, bohatstvo jeho pokladov sa nachádza po celom svete a nikdy sa nezmenší, ale ešte sa zväčšuje, a jeho pôvod je nevýslovný, nepochopiteľný.“ Katarína sa spýtala: „Je možné vidieť toho mládenca, o ktorom hovoríš také predivné veci?“ Starec teraz všetko uvažovanie Panny obrátil na Ježiša Krista, ktorého jej predstavil ako oného mládenca a hovoril jej o jeho vtelení a narodení, o jeho náuke a zázrakoch, o jeho strastiach a smrti a nakoniec o jeho druhom príchode na tento svet, aby súdil všetkých ľudí. A ona, ako premúdra a učená, všetko ľahko a rýchlo pochopila, celým srdcom uverila v Krista Spasiteľa a prijala krst. Keď sa s matkou vrátila domov, celú noc sa tu modlila, a keď ráno usnula, vo sne uzrela Prečistú Pannu Máriu s Ježiškom na rukách. On jej podala prekrásny prsteň a povedala jej: „Dnes ťa prijímam za svoju večnú nevestu, zachovaj svoju čistotu pre mňa a nerozmýšľaj o pozemskom ženíchovi.“ Po týchto slovách sa videnie skončilo, a keď sa Katarína zobudila, uzrela na svojom prste predivný prsteň, v srdci zacítila radosť a nadpozemskú veselosť a celá sa tak zmenila, že od toho času o ničom inom nepremýšľala, len o svojom milovanom ženíchovi, o Ježišovi Kristovi.
V tom čase do Alexandrie prišiel cisár Maxentius a pozval ľudí z okolitých miest a dedín, aby sa s obetami zišli do Alexandrie a tu sa spoločne poklonili Bohom. Všetko sa udialo podľa cisárovho príkazu. V určený deň sa zišlo preveľké množstvo ľudu a začalo sa prinášanie obiet a pohanské obrady. Počas týchto obradov sa v dverách chrámu zjavila sv. Katarína s niekoľkými slúžkami. Oči všetkých sa na ňu mimovoľne obrátili, pretože sa zračila akoby nadpozemskou krásou. Keď sa postavila pred cisára, vysvetľovala mu klaňanie sa tým modlám ako hlúposť a krásnymi slovami dokazovala pravdu kresťanstva a nespravodlivosť prenasledovania kresťanov. Všetci prítomní sa divili jej odvahe, rečníctvu a sile dôkazov a od údivu stáli ako stĺpy. Aj sám cisár pocítil silu premúdrosti tej prekrásnej kresťanskej panny a nevedel, čo jej odpovedať. Preto ju kázal zobrať pod stráž. Sám rozoslal listy 50 najslávnejším učencom v kraji, aby prišli do Alexandrie a tu sa sporili s premúdrou a učenou kresťanskou pannou, ktorá sa vysmieva z ich bohov a vychvaľuje akéhosi Krista. I prišlo 50 učených mužov, pred ktorých postavili sv. Katarínu. No tá čistá, Bohom osvietená Kristova nevesta, bránila svoju vieru tak jasne, horlivo a silno, že jej učení protivníci museli onemieť a priznať jej dokonalé víťazstvo nad sebou. A to ešte nestačilo, oni sami osvietení milosťou Božou a premožení dôkazmi Kataríny sa teraz vysmievali zo svojich falošných bohov a uverili a pred všetkými vyznávali pravého Boha, Stvoriteľa neba i zeme, i jeho jednorodeného Syna, Ježiša Krista. Vtedy sa cisár veľmi rozhneval, prikázal uprostred mesta urobiť veľký oheň, aby v ňom spálil všetkých tých učencov. Tí, keď vypočuli taký súd a cisárov rozsudok pre seba, padli k nohám sv. Kataríny prosiac ju, aby za nich prosila pravého Boha a pred smrťou ich pokrstila. Svätá, naplnená radosťou, im povedala: Dúfajte iba v Pána a on vám bude milostivý! A pritom verte, že oheň, ktorým vás strašia neveriaci, vám bude krstom i rebríkom, ktorý vedie do neba. V tom ohni sa očistíte od každej škvrny tela i duše, ako jasné hviezdy sa postavíte pred Kráľa Slávy a budete jeho priateľmi na veky.“ Potom každého z nich označila na čele znakom sv. kríža a oni posilnení aj slovami svätej, aj týmto znamením, radostne pošli na muky. Vojaci ich pohádzali do ohňa dňa 17. novembra 304. Večer prišli niektorí veriaci, aby pozbierali ich ostatky a telá ich všetkých našli celé, ani jeden vlas na nich v ohni nezhorel. Skrze tento zázrak mnohí dospeli k poznaniu pravdy a tie telá boli so cťou pochované na osobitnom mieste.
Teraz sa cisár obrátil k sv. Kataríne a hovoril jej, že ak sa pokloní jeho bohom, on vyženie svoju manželku a prijme ju za ženu a podelí s ňou svoje cisárstvo. Katarína mu na to odpovedala: „Nedúfaj, cisár, že by ma niečo mohlo zmeniť. Som kresťanka a Kristova nevesta, je pre mňa najdrahší na svete. Jemu som zasvätila svoje panenstvo a jemu budem slúžiť až do smrti.“ Cisár hovoril: „Ak ma nepočúvneš, tak musím prikázať tvoje tak krásne telo mučiť.“ Katarína odpovedala: „Rob, čo chceš. Môžeš mučiť telo, ktoré by sa aj tak raz rozsypalo. Ale mučením mi urýchliš odmenu od môjho nebeského Kráľa.“ Vtedy cisár prikázal, aby ju dve hodiny neprestajne bili volskými žilami. Všade sa liala krv, ľudia plakali, ale svätá, akoby jej telo bolo z kameňa, nedala na sebe spoznať bolesť. Potom ju cisár prikázal posadiť do temnice a nedať jej jesť ani piť, kým nevymyslí, akými mukami ju má zahubiť.
Augusta, cisárova manželka, si veľmi priala vidieť tvár sv. Kataríny, o ktorej cnostiach, kráse, odvahe a osobitne o jej múdrosti tak veľa počula. No bála sa svojho muža, cisára, ktorý bol voči nej prísny. Svoje želanie prezradila vojvodovi Porfýriovi, ktorý sľúbil odprevadiť ju k uväznenej Kataríne. V noci, keď zobral so sebou 200 vojakov, odišiel s cisárovnou do temnice. Tu, keď cisárovná a Porfýr uzreli sv. Katarínu, nemohli sa vynačudovať jasnosti tváre, napočúvať sa slov z jej medotočivých úst. Rozprávala im o Kristovi Spasiteľovi, o pohŕdaní týmto svetom, o Božej láske, ako s jej pomocou môže byť spasený človek. Cisárovná, počúvajúc to, povedala: „Neľutujem ani cisárstvo, ani zdravie, ani samotný život, len aby som sa zapáčila Kristovi, tebou ohlasovanému.“ Sv. Katarína jej prorockým duchom predpovedala, že za tri dni odovzdá život pre Kristovo meno a obdrží nevädnúci veniec nebeskej slávy. Vtedy sa ozval aj vojvoda Porfýr a opýtal sa svätej: „A čo dá váš Kristus mne, ak v neho uverím a budem mu slúžiť?“ Svätá mu povedala o sláve a večnom dobre, ktoré Kristus pripravil pre tých, čo ho chvália, ktorých veľkosť a krásu ľudský jazyk vypovedať nemôže. Na jej slová s radosťou uveril nielen Porfýr, ale aj tých 200 vojakov, ktorí tu s ním prišli. Rozlúčili sa s Katarínou a všetci vyšli z temnice tak rozpálení láskou ku Kristovi Spasiteľovi, že sa im ani nezdalo hrozné zomrieť pre neho. Milostivý Kristus, ktorý miluje ľudí, nenechal svoju nevestu toľko dní o hlade, ale každý deň ju živil jednou holubicou a sám sa jej zjavil a posilnil ju i naplnil jej srdce silou zhora, aby sa ničoho nebála.
Potom cisár opäť zasadol na súdny stolec a kázal sv. mučenicu priviesť pred seba. Keď sa sv. Katarína postavila pred cisára, všetci sa divili jasnosti tváre a kráse tela. Divil sa aj cisár, že po toľkých dňoch, čo bola vo väzení bez jedla a pitia, nezoslabla na tele a nestratila krásu tváre. Podozrieval, že jej ktosi musel prinášať jedlo a už chcel potrestať väzenskú stráž. No Katarína, aby kvôli nej nikto nevinne netrpel, povedala pravdu hovoriac: „Vedz, cisár, že jedlo mi nepodávala ľudská ruka, ale môj Pán Kristus, ktorý pamätá na svojich služobníkov, ma živil, posielajúc mi jedlo cez jednu holubicu.“ Cisár sa zadivil takej jej dobrote. Začal ju opäť nahovárať, aby sa zriekla Krista a poklonila sa jeho bohom. Potom ju zoberie za manželku a ona s ním bude kraľovať. Preto ju prosil, aby si dobre rozmyslela a nezabíjala svoju tak zázračnú krásu. No ona odpovedala: „Ja nie som nič iné, iba hlina a blato, a celá krása po čase zvädne ako kvet a od malej slabosti alebo od starostí zmizne ako sen, a po smrti úplne zhnije, preto sa netráp kvôli mojej kráse.“ Keď sa svätá takto rozprávala s cisárom, jeden úradník menom Chursaden, človek divých obyčajov a nemilosrdný kat, ktorý sa chcel podlízať cisárovi, povedal: „Ja, cisár, vymyslím spôsob mučenia, ktorým určite zlomím odpor tej panny. Prikáž urobiť štyri drevené kolesá jedného rozmeru a do nich dookola nebiť nože, háky a iné ostré železá. Dve tieto kolá nech sa obracajú do pravej a druhé dva do ľavej strany. Uprostred nech sa priviaže dievča a tie otáčajúce sa kolesá roztrhajú jej telo na kusy. Jednako tie kolá treba najprv otáčať pred očami dievčaťa na prázdno, aby keď uvidí, aké muky ju čakajú, sa preľakla a splnila tvoju vôľu. A ak nesplní, tak nech hynie horkou smrťou!“ Cisár skutočne prikázal všetko tak urobiť, a keď priviedli sv. Katarínu, pred jej očami otáčali tie kolesá a ukazovali jej aké nemilosrdné muky ju čakajú. No ona povedala cisárovi: „Moja vôľa je aj teraz nemenná, preto nestrácaj čas a rob, čo si si zaumienil.“ Keď cisár videl, že ju nemôže prestrašiť a odviesť od Krista, kázal ju priviazať na kolesá a už s ňou mali kolesá otáčať, no v tej chvíli remene, ktorými bola sv. panna priviazaná, popadali a kolesá sa otáčali pomedzi pohanov, ktorí tam stáli a mnohých pokaličili a pozabíjali. Od prestrašenie všetci utekali a kričali: „Veľký je Boh kresťanov!“
Keď o tom zázraku počula cisárovná Augusta, zabudnúc na nebezpečenstvo predstúpila pred cisára a povedala: „Pusť tú Božiu služobníčku, ktorej ani kolesá, ani železá nemohli ublížiť a nestavaj sa proti živému Bohu.“ Cisár, rozhnevaný, že aj jeho najbližší domáci sa mu protivia, nechal Katarínu a celý svoj hnev obrátil proti cisárovnej. Preto kázal priniesť veľkú skriňu a vrátkami tej skrine pritlačiť a tak dlho ju gniaviť, kým sa jej neodtrhli prsia. Blažená Augusta sa trpiac tú nevýslovnú bolesť radovala, že je mučená za pravého Boha. No jej muž, cisár, neostal len pritom, ale nakoniec jej kázal sťať mečom hlavu. Cisárovná prijala ten rozsudok radostne. Ešte povedala sv. Kataríne: „Služobníčka pravého Boha, pomodli sa za mňa.“ Ona jej odpovedala: „Choď v pokoji a tam budeš naveky kraľovať s Kristom:“ Blažená cisárovná bola sťatá mečom 23. novembra 304. Vojvoda Porfýr v noci zobral jej telo a so cťou ho pochoval.
Na druhý deň sa Porfýr s vojakmi, ktorí uverili v Krista, postavil pred cisára a povedal: „Aj my sme kresťania a vojaci živého Boha.“ Keď to počul cisár, z hĺbky svojho srdca si vzdychol a povedal: „Musím z toho zomrieť, keď strácam i divného svojho Porfýra!“ Potom sa obrátil k vojakom a povedal: „Či aj vy, moji vojaci, ste sa dali zviesť a odstúpili ste od bohov našich otcov?“ Porfýr odpovedal za nich: „Prečože vynechávaš hlavu a pýtaš sa nôh?!“ Cisár na to: „Zlá hlava, ty si príčinou ich záhuby!“ Od zlosti nemohol povedať nič viac, všetkým kázal postínať hlavy, a tak sa naplnilo proroctvo sv. Kataríny povedané cisárovi, že mnohí z jeho paláca uveria v Krista Boha.
Ešte raz cisár nahováral sv. Katarínu, aby odstúpila od Krista, no keď videl jej nemenné rozhodnutie, odsúdil ju na smrť sťatím. Keď ju viedli na miesto smrti, išlo za ňou množstvo ľudí a osobitne ženy, ktoré plakali nad jej mladosťou a nerozumnosťou. Ona im hovorila: „Zanechajte váš zbytočný plač a radujte sa, že uvidím svojho milovaného ženích, Ježiša Krista, ktorý je okrasou a veniec i sláva mučeníkov a volá ma do nevýslovných radostí, ale plačte nad sebou, pretože za svoje neverectvo sa naveky pôjdete trápiť do nekonečného ohňa!“ Keď prišli na popravisko, ešte takto sa pomodlila: „ Pane, Ježišu Kriste, Bože môj, ďakujem ti, že si moje nohy postavil na kameni utrpenia a viedol si moje kroky. Teraz vystri svoje prečisté ruky, kedysi pribité ku krížu, a prijmi moju dušu, ktorú ti prinášam ako obetu za tvoju lásku. Pamätaj, Pane, že som telo a krv a nedopusť, aby nemilosrdnými sudcami boli na tvojom strašnom súde vyjavené moje hriechy naplnené v nevedomosti. No obmy ich krvou, ktorú vylievam za teba a urob, aby moje telo mučené za teba sa stalo neviditeľným pre tvojich nepriateľov, ktorí ma prenasledujú a zabíjajú. Pozri zhora na prítomných ľudí a daj im svetlo tvojho poznania a vzývajúcim tvoje sväté meno daj všetko, čo im bude na úžitok, aby tvoje meno bolo všetkými oslavované na veky.“ Keď sa takto pomodlila, povedala katovi, aby dokončil, čo má prikázané. On vytiahol meč, odťal jej hlavu a z jej šije vytieklo namiesto krvi mlieko. Jej smrť nastala 24. novembra 304. Jej čestné telo hneď v tej chvíli, ako opisuje zbožná tradícia, zobrali svätí anjeli a preniesli na horu Sinaj a tam pochovali na slávu Krista Boha, ktorý s Otcom i so Svätým Duchom v jednom Božstve kraľuje na veky vekov. Amen.

Preložené z knihy Žiťje uhodnikov Božich, Antonij Dobrjanskij, Peremyšľ 1865, s. 440-448, preložil o. Mgr. Jozef Matejovský.

homily-service.sk/…hiv/?zobrazit=text&tema_id=799

Keď po smrti cisára Konštancia, horlivého ochrancu ariánov, nastúpil na cisársky trón Julián, nazývaný Apostata, Odpadlík, bol jeho prvý skutok taký, že všetkých vyhnaných biskupov povolal na ich tróny.A tak aj sv. Cyril sa vrátil k svojmu stádu do Jeruzalema. Onedlho tu bol očividným svedkom jedného z najslávnejších skutkov, aké boli vykonané v správe Kristovej viery. Julián povolal naspäť vyhnaných biskupov nie z horlivosti pre dobro cirkvi, ale zo zlomyseľnosti, aby obnovil spor medzi pravovernými a heretickými biskupmi, aby čo najdlhšie udržiaval ten spor a skrze to ponížil kresťanstvo a potom ho úplne zahladil. Cisár Julián, hoci bol vychovaný a vyrástol v kresťanskej viere, neskôr od nej odstúpil a stal sa jej zaťatým protivníkom. Kvôli tomu sa volá Apostata, Odpadlík. Zaumienil si cirkev Kristovu podkopať v jej základoch a Ježiša Krista ukázať ako klamára, pretože predpovedal, že Šalamúnov chrám bude zborený a viac už nebude možné ho postaviť. Preto pozval najvýznamnejších židov, ktorí mali najväčšiu účasť na správe ich viery, a pýtal sa ich, či by nechceli prinášať obety podľa svojho zákona. Židia odpovedali, že obety sa nemôžu prinášať na inom mieste, ako v jeruzalemskom chráme a ten zničený rímanmi. Teraz leží v rozvalinách. Vtedy im Julián povedal, aby sa všetci židia vrátili do Palestíny, ako do svojej otčiny. Aby tu postavili Šalamúnov chrám a v ňom, ako kedysi, prinášali obety Bohu. Zároveň im prisľúbil, že v tomto úmysle im bude pomáhať všetkými svojimi silami. Naradostení židia sa zo všetkých strán hrnuli do Jeruzalema. Majúc nádej na pomoc a ochranu u cisára, zneucťovali a ako len mohli ubližovali kresťanom. V Alexandrii, Damasku a v niektorých iných mestách zbúrali kresťanské cerkvi. Pri zbierkach vyzbierali množstvo peňazí. Ženy za tým cieľom dávali svoje drahocennosti. Cisár Julián prikázal správcovi pokladne, aby vydal židom peniaze, pretože im ešte veľa chýbalo. Aby sa dielo urýchlilo, ustanovil svojho dobrého priateľa Alipia na čelo tohto diela. Židia nazhromaždili veľké množstvo rôzneho materiálu. Neúnavne, vo dne v noci, pracovali, aby upratali rumovisko, kde stál starý chrám. Nakoniec rozobrali aj zachované základy, aby chrám bol úplne nový.

So stiesneným srdcom pozerali niektorí kresťania na tento úmysel svojich nepriateľov. No ich arcibiskup, sv. Cyril, ich potešoval nádejou na toho, ktorý povedal: „Nebo a zem sa pominú, ale moja slová sa nepominú. (Mt 24,35)“ Uisťoval ich, že tento úmysel poslúži iba k tomu, aby sa pravda Spasiteľovho proroctva, že zo Šalamúnovho chrámu nezostane kameň na kameni, ukázala v tom najjasnejšom svetle.

Židia začali robiť nové základy pod chrám, no na toto čakal Pán, aby zahanbil svojich nepriateľov. Počúvajme, ako o tom hovorí jeden spisovateľ, ktorý dokonca bol pohan: „Keď sa Alipij rozhodne podobral na dielo a židia mu pomáhali, začal spod základov vybuchovať oheň, ktorý pálil robotníkov a miesto robil neprístupným. Časom sa oheň stával čoraz silnejším, až nakoniec museli židia odstúpiť od svojho úmyslu. Okrem toho sa chvela zem, bili blesky a na telách a odevoch prítomných sa zjavili znaky kríža. Výbuchy ohňa sa opakovali za každým razom, keď židia začínali pracovať, a neutíchali, kým židia prácu nezanechali. Preto mnohí z tých, ktorí sa prizerali na tento div, uverili v Ježiša Krista, ako pravého Boha. Niektorí so zatvrdilou zlosťou, no iní s úprimným pokáním. Tí iní sa dali pokrstiť.“

Sv. Cyril, keď videl tento jasne svedčiaci zázrak, oslavoval Boha a neprestával sa namáhať pre spásu svojich veriacich. Jeho nepremožiteľné naviazanie na Kristovu vieru vzbudilo u cisára Juliána nenávisť. Zaumienil si, že zabije tohto svätého muža. No smrť mu nedovolila naplniť svoje úmysly. Keď bojoval s peržanmi, v jednej bitke stratil svoj život.

V tých časoch sa zjavil heretik menom Macedónius, ktorý odopieral božstvo svätému Duchu, a ktorý mnohých pretiahol na svoju stranu. Aby sa položila hrádza tejto falošnej Macedóniovej náuke, bol v roku 381 zvolaný církevný snem do Konštantínopola, ktorý Macedónia a jeho prívržencov preklial, a na ktorom bol účastný aj Cyril. Tu sa ukázal ako pevný stĺp pravovernej cirkvi a ako neporaziteľný zástanca pravej Kristovej viery. Nakoniec v roku 386 prešiel sv. Cyril z tohto života do večného šťastia.

Z písomností tohto svätého otca sa nám zachoval list cisárovi Konštanciovi, homília o porazenom a dvadsaťtri katechetických poučení, ktoré majú veľkú cenu pre svoju krásu a základy, a sú veľmi dôležitými svedectvami svätej tradície. Prvých osemnásť katechéz je pre ohlásených, a posledných päť pre novokrstených. V týchto svojich písomnostiach hovorí sv. Cyril o skutočnej prítomnosti Ježiša Krista v Tajne Eucharistie pod spôsobmi chleba a vína, o službe Božej, o modlitbe za zomrelých a o úcte svätých. A tak životom i námahami aj svojimi listami oslávil Boha v Trojici svätej jediného, ktorému česť a poklona na veky vekov. Amen.

(preložené z knihy Žiťje uhodnikov Božich, Antonij Dobrjanskij, Peremyšľ 1865, str. 105-110)

furca.sk/…cyril-jeruzalemsky-arcibiskup/

23. november

Naši otcovia svätý Amfilochios, ikonijský biskup, a Gregor, akragantský biskup.

Amfilochios sa narodil okolo roka 320 v kapadóckej Cézarei (Malá Ázia, dnes Turecko). Vďaka svojmu otcovi, veľmi rozhľadenému a nábožnému človeku, príbuznému svätého Gregora Teológa (pamiatka 25. a 30. januára), dostal dobrú kresťanskú výchovu a kvalitné vzdelanie. Spočiatku sa venoval advokátskej činnosti, ale približne po siedmich rokoch sa rozhodol všetkého vzdať. Odišiel do púšte a viedol prísny asketický život.

Keď v roku 372 zomrel biskup hlavného lykaonijského mesta Ikónium (dnes turecká Konia), Amfilochiovi sa zjavil anjel a povedal mu, aby tam išiel a pásol duchovné ovce. On však neposlúchol. Počas nasledujúcej noci sa mu anjel zjavil znova, ale Amfilochios ho neposlúchol ani tentoraz, lebo sa obával, že zjavenia sú dielom zlého ducha. Pomyslel si: „Aj Satan sa niekedy môže tváriť ako anjel svetla (por. 2 Kor 11, 14).“ Keď sa mu anjel zjavil tretíkrát, Amfilochios mu povedal: „Ak si Boží anjel, vstaňme a spoločne sa modlime.“ Potom sklonil hlavu a začal spievať: „Svätý, svätý, svätý Pán zástupov, plné sú nebesia i zem tvojej slávy (por. Iz 6, 3 a liturgické texty).“ Anjel sa však bez zábran modlil spolu s ním, ba dokonca chytil Amfilochia za pravicu a priviedol ho do neďalekého chrámu, dvere ktorého sa samy od seba otvorili. Vnútri bolo množstvo mužov v bielych odevoch, ktorí ho zobrali k oltáru a podali mu evanjeliár so slovami: „Pán s tebou!“ Vtedy jeden z nich, podľa vzhľadu najstarší, mocne zvolal: „Všetci sa modlime“ a pokračoval: „Svätá milosť ustanovuje nášho brata Amfilochia za biskupa mesta Ikónium. Modlime sa, aby Božia milosť bola nad ním.“ (Takmer rovnakými slovami sa aj dnes koná vysviacka biskupa.) Nato sa s ním všetci prítomní rozlúčili a zmizli.

Užasnutý Amfilochios sa modlil až do rána a za úsvitu vyšiel z chrámu, aby sa vrátil do svojej jaskyne. Po ceste ho však stretli siedmi biskupi, ktorí sa zhromaždili z okolitých miest kvôli vysviacke nového ikonijského hierarchu. Od Boha dostali príkaz, aby vysvätili mnícha menom Amfilochios. Keď ho teda stretli, okamžite sa naň obrátili s otázkou: „Nie si Amfilochios? Povedz nám pravdu, lebo každé klamstvo pochádza od Zlého.“ On im skromne odvetil: „Áno, som hriešny Amfilochios.“ Keď ho biskupi viedli naspäť do chrámu, on im rozpovedal o svojom zvláštnom nočnom videní, takže sa neodvážili znova ho vysvätiť, iba sa pred ním sklonili, objali ho a priamo posadili na biskupský stolec. Bolo to v roku 373 po Kristovi.

Amfilochios spravoval zverený kresťanský ľud viac ako dvadsať rokov. Jednou z výrazných čŕt jeho pôsobenia bol zápas proti nepravoverným učeniam svojej doby, predovšetkým proti arianizmu (Boží Syn vraj nie je rovný Otcovi), proti makedonianizmu (Svätému Duchu údajne nepatrí poklona a sláva ako Otcovi) a proti messalianizmu (vraj nie sú potrebné ani pôsty, ani sviatosti, ani cirkevné ustanovizne, iba modlitba). Amfilochios bol popredným aktérom Prvého konštantínopolského snemu z roku 381, teda Druhého ekumenického koncilu, a svojím vplyvom dosiahol, že jeho priateľ svätý Bazil Veľký napísal slávne dielo O Svätom Duchu. Aj sám Amfilochios je autorom množstva významných teologických diel, predovšetkým apologetického (obranného) charakteru.

Raz Amfilochios navštívil cisára Teodóza Veľkého (379 – 395), aby ho povzbudil k razantnejšiemu postupu proti ariánom. Keďže nebol úspešný, mlčky odišiel, ale o niekoľko dní sa vrátil. Cisárovi vzdal úctu, aká mu patrila, ale jeho synovi Arkadiovi, ktorý sedel vedľa neho, ju nevzdal. Teodóz si myslel, že Amfilochios sa pozabudol, preto mu pripomenul, že to má robiť. On však odvetil: „Stačí, keď sa úcta vzdáva kráľovi.“ Cisár sa rozhneval a prikázal ho vyhnať, no vtedy mu Amfilochios povedal: „Vidíš, cisár, ako sa na mňa hneváš a ako nedokážeš zniesť, keď sa tvojmu synovi nevzdáva úcta?! Tak aj Boh Otec neznáša, keď sa nevzdáva úcta jeho Synovi. Odvracia sa od tých a nemiluje tých, ktorí sa mu rúhajú a hnevá sa na tých, čo vstupujú s rúhačmi do spoločenstva.“ Cisár to pochopil a začal proti arianizmu postupovať razantnejšie.

Amfilochios zomrel v pokoji a vysokom veku okolo roka 395 po Kristovi.

Autor: ThLic. Marcel Gajdoš

zoe.sk/?svatci&id=127

Predstavenie Panny Márie v chráme

Plinio de Oliveira
22. novembra 2020 Svätec týždňa

Táto úcta k Panne Márii sa zrodila na Východe; odtiaľ sme prevzali sviatok Predstavenia Panny Márie, ktorý sa tam sa slávil od konca 7. storočia. Na Západe zaviedol tento sviatok v roku 1372 pápež Gregor XI. na svojom dvore v Avignone.

O rok neskôr zaviedol kráľ Karol V. tento sviatok v kráľovskej kaplnke v Paríži. V liste z 10. novembra 1374 magistrom a študentom navarrského kolégia vyjadril želanie, aby sa takýto sviatok slávil v celom kráľovstve. Text listu znie:

„Karol, z milosti Božej kráľ Francúzska, našim najmilovanejším: buďte zdraví v Tom, ktorý neprestáva ctiť svoju Matku na zemi.

„Medzi veci, ktoré si žiadajú našu starostlivosť, každodennú prácu a usilovnú meditáciu a čo oprávnene zaujíma naše prvé myšlienky je, aby sme Najsvätejšiu Pannu a svätú cisárovnú ctili s veľmi veľkou láskou a aby sme ju chválili tak, ako sa to patrí. Je našou povinnosťou ju osláviť a my, ktorí na ňu na výšinách upierame oči svojej duše, vieme, aká je pre nás všetkých nenahraditeľná ako ochrankyňa, aká mocná je ako prostredníčka ku svojmu blahoslavenému Synovi pre tých, ktorí si ju ctia čistým srdcom… Preto chceme povzbudiť náš veriaci ľud, aby slávil tento sviatok, ako to my sami plánujeme pomocou Božej pomoci každý rok nášho života. Posielame vám liturgiu spomínaného sviatku, aby sa ešte viac rozmnožila vaša radosť.“

Taký bol v tých časoch jazyk kniežat. V tom čase tiež tento múdry a zbožný kráľ, ktorý nadviazal na dielo začaté v Brétigny Pannou Máriou z Chartres, zachránil Francúzsko z jeho úpadku a rozpolteného stavu. (Dom Guéranger)

Komentár profesora Plinia:

Sviatok Predstavenia Panny Márie v chráme k nám prišiel po mimoriadnych historických udalostiach. Bol to pápež, ktorý ho zaviedol na Západe a francúzsky kráľ, ktorý ho rozšíril po celej svojej krajine. A z Francúzska sa rozšíril do celého sveta. Kráľ tento sviatok zaviedol, aby sa poďakoval Panne Márii z Chartres za ochranu v bitke pri Brétigny, kde francúzska armáda porazila svojich protivníkov.

Čo pripomína sviatok predstavenia? Oslavuje sa v ňom skutočnosť, že rodičia Panny Márie ju ako trojročnú priviedli do Chrámu, odovzdali ju, aby tam žila na istý čas, ako panna zasvätená Chrámu a službe Bohu.

V čom je jedinečná krása tohto sviatku? Pred začiatkom času bola Panna Mária vyvolená za, kráľovnú z rodu Jesse, z ktorej sa narodí Mesiáš. Chrám bol jediným miestom v Starom zákone, kde sa prinášali obety Bohu. Predstavoval teda jediné pravé náboženstvo. Prijatie Panny Márie v chráme bolo prvým krokom k splneniu sľubu, že Mesiáš príde k ľudu, ktorý vyznáva pravé náboženstvo. Bolo to stretnutie nádeje a skutočnosti.

V chráme Panna Mária vstúpila do služieb Božích. Duša neporovnateľne svätá vstúpila do služieb Božích. V tom okamihu, bez ohľadu na vtedajší úpadok izraelského národa, bez ohľadu na to, že sa chrám zmenil na pelech farizejov, bol chrám naplnený neporovnateľným svetlom, ktorým bola svätosť Panny Márie.

V chrámovej atmosfére, bez toho, aby o tom vedela, sa začala pripravovať na to, že bude Matkou nášho Pána Ježiša Krista. Tam rozmnožila svoju lásku k Bohu, až kým si nevzbudila vrúcnu túžbu po príchode Mesiáša. Práve tam prosila Boha o česť byť jeho služobnicou, Jeho Matkou. Nevedela, že práve ju si vybral Boh. Práve preto, že sa čudovala pozdravu archanjela Gabriela, ktorý ju pozdravil s prosbou o súhlas s vtelením Ježiša Krista. Príprava na to, aby sa Panna Mária stala Matkou Ježiša Krista, sa začala predstavením v chráme, ktoré Cirkev slávi 21. novembra.

Existuje milosť, o ktorú by sme sa mali v tento deň prosiť? Prosme o duchovnú pomoc, aby sme boli lepšie pripravení slúžiť Bohu – tak ako Panna Mária. Ale najlepším spôsobom, ako slúžiť Bohu, je slúžiť samotnej Panne Márii. V tento sviatok sa teda znovu predstavme pred Pannou Máriou a prosme ju, aby nás prijala do služby a pomohla nám pri diele nášho posvätenia tak, ako jej samotnej kedysi Duch Svätý pomáhal v Jeruzalemskom chráme.

v KC neexistuje nič také ako "vierouka" prítomného okamihu Vieru mám mať rovnakú akú mali svätí Cyril a Metod alebo svätý Gorazd napríklad

Quicumque vult salvus esse, ante omnia opus est ut teneat Catholicam fidem; quam nisi quisque integram inviolatamque servaverit, absque dubio in aeternum peribit – Každý, kto chce byť spasený, musí sa nevyhnutne držať katolíckej viery. Pokiaľ sa jej človek nebude pridŕžať celej a neporušenej, nepochybne naveky zahynie."

„Ale papež to řekl!“ aneb Výmluva, která vám u Božího soudu nepomůže

21. 1. 2018 Krize Církve, Kwasniewski, Peter, Překlady Lucie Cekotové, Vyvracení mýtů

Posoudit soudobé problémy je často obtížné, protože jsou nám natolik „blízko“, že je nedokážeme vidět jasně. Jsme do nich příliš ponořeni, téměř jako když šlapeme vodu a snažíme se neutonout. Užitečnou metodou, jak získat správnou perspektivu, je poodstoupit v čase do jiných krizových období a pokusit se představit si, jaké důsledky mohly mít pro katolíky, kteří v té době žili. Tato úvaha má podobu hypotetických dialogů mezi Kristem a duší při soukromém soudu.

Scénář č. 1 se odehrává v roce 366.

Soudce: Křesťanská duše, jak ses opovážila omílat spolu s ariány pořád dokola „byla doba, kdy On neexistoval“? Neboť vskutku nebyla žádná doba, kdy jsem neexistoval. Jsem věčný Syn věčného Otce.

Duše: Inu… Byl jsem zmaten, když papež Liberius podepsal dohodu s císařem. Všichni říkali, že papež připustil, že se o tom dá diskutovat, víš, jistá flexibilita ve formulacích … že není všechno černobílé…

Soudce: Měl jsi to vědět. Má Církev vždy vyznávala mé božství. Když se objevil Arius, byl okamžitě odsouzen jako heretik. Tuto pravdu slavnostně definoval Nikájský koncil a moji svatí ji od té doby vždy hájili.

Duše: Kdo jsem, abych soudil? Když jsem slyšel vzájemně si odporující věci, pomyslel jsem si: „Je-li zmatený i papež, jak bych to já mohl vědět lépe?“ Nepředpokládá se snad, že budeme prostě následovat papeže?

Soudce: Říkáš: „Kdo jsem, abych soudil?“ Už při křtu a při biřmování jsem ti dal Ducha pravdy, abys dokázal odlišit pravdu od lži, i povinnost poznávat svou víru a držet se jí až do smrti.

Duše: Ale co papež – skála, na níž je zbudována Církev?

Soudce: Papežství jsem ustanovil jako strážce neměnných pravd víry a hradbu proti novotám. Proto se mu říká „skála“, a nikoli „písek“. Tenhle Liberius, můj šestatřicátý papež, nebyl svého úkolu hoden; chvěl se, když měl pevně stát. Protože před sebou vidím všechen čas, pravím ti, že bude jediným papežem z padesáti čtyř římských biskupů od sv. Petra po sv. Gelasia I., který nebude ctěn jako světec.

Duše: Stydím se. Mé selhání ve víře mě po právu odsuzuje. Smiluj se nade mnou, ó Pane!

Soudce: Jsem milostivý, ke komu chci, a prokazuji milosrdenství, komu chci. Andělé, odveďte tuto duši do očistného ohně, aby se se očistila od svých neřestí.

* * *

Scénář č. 2, rok 638.

Soudce: Příteli, proč jsi zastával a prosazoval ohavný omyl, že mám pouze jednu božskou vůli a dvě přirozenosti, božskou s lidskou? Neviděl jsi, že je to urážka pravdy o mém lidství a o mém poslání vzít na sebe, uzdravit a pozvednout člověka celého?

Duše: Ale Pane, Pane, já jsem se držel jen toho, co papež Honorius napsal v listě patriarchovi Sergiovi, v němž se zřekl autorů, kteří mluvili o „dvou vůlích“. Jak víš, tohoto listu se drží mnozí.

Soudce: Církev už dřív učila pravdu o mně. Věřící ji znali. Papež Honorius zanedbal svou povinnost. Jeho slovo neznamená nic, jestliže odporuje tradiční nauce Církve. Ty, kdo ho v této věci následují, to nejenže neomlouvá, ale mají podíl na jeho nevěrnosti.

Duše: Ale není to jeho vina, protože mě svedl?

Soudce: Mohl a měl jsi to vědět lépe. Považuješ se za vzdělaného katolíka?

Duše: No, ano, myslím, že ano.

Soudce: Byl jsi gramotný v době, kdy takových mnoho nebylo. Měl jsi schopnosti ke studiu a skutečně jsi také studoval. Znal jsi tradiční víru Církve, nebo ses s ní mohl snadno seznámit.

Duše (červená se): Ano, Pane, všechno, co říkáš, je pravda.

Soudce: Nástupce papeže Honoria, papež Martin I., ukáže celému světu neochvějnou věrnost, kterou očekávám od svých pastýřů. Martin svolá synodu, která odsoudí monotheletismus a bude statečně odporovat císaři. Bude zajat, vězněn a do smrti vyhnán do exilu, a později uctíván jako mučedník. Třetí konstantinopolský ekumenický koncil s konečnou platností zavrhne poslední pozůstatky tohoto omylu a odsoudí Honoria slovy, jež jejich rtům vnuknu já sám: „Stanovujeme, že bude vyobcován ze svaté Církve Boží Honorius, jenž byl kdysi papežem starého Říma, za to, co podle našeho zjištění napsal Sergiovi, přičemž ve všech ohledech následoval jeho názor a potvrdil jeho bezbožnou nauku.“ Papež Lev II. anathema schválil a napsal: „Honorius… souhlasil s poskvrněním neposkvrněné vlády apoštolské tradice, kterou přijal od svých předchůdců.“ Odsoudil ho jako toho, který „neuhasil plamen šířícího se bludného učení, jak slušelo jeho apoštolské autoritě, nýbrž ho svou nedbalostí podporoval.“ Jak to, že Martin I., Lev II. a nesčetní další papežové pravdu víry znali a učili a Honorius nikoli?

Duše: To nedokážu říct, Mistře.

Soudce: Bylo to tím, že zásadně odmítali každou světskou novotu a „vedli boj za víru, která byla jednou provždy křesťanům svěřena,“ jak napsal můj služebník Juda. Ustanovil jsem, že je v moci každého pečlivého pastýře stáda znát a předávat pravou víru, tak jako je v moci každé upřímné křesťanské duše tuto víru přijímat a osvojovat si ji ke své spáse.

Duše: Teď vidím, jak ledabylý jsem byl!

Soudce: Neodsuzoval jsem snad falešné proroky a falešné učitele v Písmu svatém i ty, kdo je následovali?

Duše: Ano.

Soudce: Každý, kdo překrucuje Boží slovo, tak jak bylo předáno v Písmu a v Tradici, je falešný prorok. Je to tak?

Duše: Ano.

Soudce: Proto papež, který to činí, je rovněž falešným prorokem a učitelem.

Duše: Ano, tento závěr z toho vyplývá.

Soudce: Je spravedlivé, abych tě odsoudil na základě tvých vlastních slov. Andělé, svažte mu ruce a nohy a uvrhněte ho ven do temnot!

* * *

Scénář č. 3, rok 1332.

Soudce: Překvapuje tě, že vidíš nesčetné duše spravedlivých, jak se již radují z patření na mou božskou slávu?

Duše: Nerozumím otázce, Mistře.

Soudce: Patřil jsi k papežskému dvoru, je to tak? Jako jeho člen sis udělal jméno tím, že jsi převzal a hájil tezi papeže Jana XXII., že duše spravedlivých jsou připuštěny k blaženému patření teprve na konci času po vzkříšení z mrtvých.

Duše: Ano, byl jsem jeho právníkem a pomáhal jsem mu se zkoumáním, které jeho postoj podporovalo.

Soudce: Jeho postoj je odporně falešný. Svědectví Písma, Otců, učitelů Církve i trvalá víra lidu – to všechno stojí v jednom šiku proti němu. Jak ses mohl opovážit napomáhat v tom papeži a podněcovat ho v jeho bláhových úvahách?

Duše: Vypadalo to jako téma, o němž se dá vést teologická diskuse. Myslím, že mi to říkal jeden německý kardinál…

Soudce: Není na tobě posuzovat, o čem se dá diskutovat a o čem ne.

Duše: Ale co když papež rozhodne, že debata je možná?

Soudce: I on je vázán stejnou vírou jako každý jiný křesťan. Vlastně je jí vázán víc než všichni ostatní a musí prokázat, že věrně odpírá každé úchylce, inovaci či matení, velké i malé. Co lze odpustit člověku v nižším postavení, je u nejvyššího pastýře neodpustitelné.

Duše: Říkáš, že jsem měl odmítnout s ním v této věci spolupracovat?

Soudce: Ano – a to tím víc, čím víc papež na svých osobitých názorech trval. Moji věrní poddaní, například biskup Vilém Durand, dominikán Thomas Waleys, františkán Mikuláš z Lyry, kardinál Fournier a král Filip, Janovu omylu statečně odporovali a v důsledku toho trpěli. Tím pro svou duši získali velké zásluhy. Protože zkoumám srdce lidí, pravím ti, že než na zemi uplynou dva roky, papež svůj omyl odvolá a zemře v kajícnosti.

Duše: Pravda vždycky zvítězí.

Soudce: Zvítězí – v těch, kdo ji hledají a zůstávají jí věrní, ať se děje cokoli.

Duše: Co se stane, až můj pán zemře?

Soudce: Kardinál Fournier bude zvolen papežem Benediktem XII. Jedním z jeho prvních kroků bude vydání papežské buly, v níž slavnostně definuje opak toho, co se pokoušel učit jeho předchůdce, totiž že duše spravedlivých jsou buď hned, nebo po příslušném očišťování, připuštěny k blaženému patření, v němž očekávají vzkříšení mrtvých a všeobecný soud.

Duše: Ale Pane, kdyby mě jen nechal naživu dost dlouho, abych se této papežské buly dočkal, určitě bych se postavil na správnou stranu!

Soudce: Nikoli, mýlíš se, příteli. Vzpomínáš si na mé podobenství o boháči a Lazarovi? Hodí se na tvůj případ… Vím, že by ses stal zatvrzelým heretikem a tvůj věčný trest by byl horší. Proto jsem tě milosrdně povolal nyní k mírnějšímu trestu.

Duše: Skláním se před tvým nařízením a přijímám tvůj spravedlivý rozsudek

Soudce: Andělé, chopte se tohoto právníka a odveďte ho na místo, kde se bude cítit jako doma – mezi zákoníky a farizeje, kteří měnili Boží zákon tak, aby vyhovoval lidským zvyklostem jejich kulturního prostředí.

* * *

Mohli bychom si představit další scénáře založené na historii? Ano, ty ale budou muset počkat na pozdější zpracování. Tyto tři scénáře nám v každém případě pomáhají pochopit, že jsou jisté výmluvy, k nimž bychom se nikdy neměli uchylovat, když dojde na zachovávání křesťanské nauky a mravů. Je to naše odpovědnost; nemůžeme se jí zbavit ani se snažit svalovat vinu na někoho jiného.

Peter Kwasniewski

Překlad Lucie Cekotová

lifesitenews.com/…t-may-not-help-on-judgment-day

duseahvezdy.cz/…a-vam-u-boziho-soudu-nepomuze/