arcibiskup marcel lefebvre - Proč jsou katolíci bezradní?
Můžeme v Církvi slyšet tak neslýchané výroky a přečíst si taková prohlášení, jež tomu co se odjakživa učilo natolik odporují, že se do duší pozvolna vkrádají pochybnosti. 30. června 1968 ukončil Jeho Svatost papež Pavel VI. rok víry a přednesl před všemi v Římě shromážděnými biskupy a před statisíci věřícími katolické vyznání …Více
arcibiskup marcel lefebvre - Proč jsou katolíci bezradní?
Můžeme v Církvi slyšet tak neslýchané výroky a přečíst si taková prohlášení, jež tomu co se odjakživa učilo natolik odporují, že se do duší pozvolna vkrádají pochybnosti. 30. června 1968 ukončil Jeho Svatost papež Pavel VI. rok víry a přednesl před všemi v Římě shromážděnými biskupy a před statisíci věřícími katolické vyznání víry. V úvodu své řeči všechny varoval před útoky, které se vedou na učení Církve, „neboť", jak řekl, „tak se děje a tím dnes, jak bohužel vidíme, vzniká v mnoha věřících duších zmatek a bezradnosti Stejná slova můžeme znovu najít i v proslovu Jeho Svatosti papeže Jana Pavla II. ze dne 6. února 1981: „Velký počet křesťanů našich dnů se cítí ztracený, zmatený, bezradný, ba dokonce oklamán." Svatý Otec stručně shrnuje příčiny: „Hojně se šíří myšlenky odporující pravdě, která byla zjevena a vždy se učila. V oblasti dogmat a morálky se šíří hereze, v plném a skutečném významu toho slova, které vyvolávají pochybnosti, zmatek a vzpouru. Dokonce i v liturgii se dělají nedovolené změny. Křesťané jsou strkáni do intelektuálního a morálního relativismu a nejasným vysvětlováním morálního učení sváděni k sociologickému křesťanství zbaveného definovaných dogmat a objektivní morálky."
Musíme se tedy ptát, jak k takovému stavu věcí vůbec mohlo dojít? Každý jev má své příčiny. Ochabla víra u Udí jen proto, že se duším nedostává velkomyslnosti, protože propadly požitkářství a jsou dnes lidé příliš přitahováni zábavou a různými rozptýleními, které jim nabízí moderní svět? Ne, to nejsou ty pravé důvody. To všechno zde vždy v minulosti nějakým způsobem bylo. Ale pravý důvod dnešního náhlého poklesu praktikujících věřících je třeba hledat spíše v novém duchu, který se zahnízdil v Církvi a který zpochybňuje a znevažuje dlouhou minulost Církve, její učení a zásady náboženského života. Toto vše bývalo vždy zakotveno v neměnné víře Církve, vydáváno v katechismech, které byly ve světě potvrzovány a vydávány všemi episkopáty. Víra spočívá na pevných základech. Pokud narušíte tyto základy, dostaví se bezradnost.
Jeden příklad: Církev učila - a všichni věřící věřili, - že katolické náboženství je jediné a pravé náboženství. Bylo totiž skutečně založeno samotným Bohem, zatímco ostatní náboženství jsou díla lidská. Proto se musí křesťan každého styku s falešnými náboženstvími vystříhat, ale na druhé straně musí udělat vše pro to, aby jejich přívržence přivedl k náboženství Kristovu. Je to ještě stále pravda? Samozřejmě. Pravda se nemůže změnit, ani nemůže přestat být pravdou.
Nyní se ale sám papež zúčastňuje náboženských ceremoniích falešných náboženství, modlí se a káže v kultovních síních heretických sekt. Televize šíří obrazy těchto ohromujících setkání, po celém světě. Věřící na tato místa již nepřicházejí.
Luther - později se k němu ještě vrátím, - odloučil celý národ od Církve a otřásl hluboce duchovně i politicky Evropou tím, že zničil katolickou hierarchii, katolické kněžství a zavedl mylné učení o spáse a o svátostech. Jeho revolta proti Církvi sloužila jako vzor pro všechny pozdější revolucionáře, kteří v Evropě a po celém světě vyvolávali zmatky. Je nemožné z něj po pěti stech letech udělat proroka nebo církevního učitele, ne-li zcela svatého jak by chtěli jistí lidé.
„Mezi závěry II. vatikánského koncilu, který Lutherovy požadavky akceptoval nalézáme například: pojetí Církve jako Božího lidu zdůraznění všeobecného kněžství všech pokřtěných, zastávání se práva člověka na svobodu ve věci náboženství. Jiné požadavky, které kladl Luther ve své době, můžeme v dnešní teorii a praxi Církve vidět splněné: užívání lidového jazyka v liturgii, možnost přijímání pod obojí způsobou, obnova teologie a slavení eucharistie."
Jaké to doznání! Splnily se požadavky jakéhosi Luthera, který byl znám jako rozhodný a brutální nepřítel mše a papežství! Došlo na přání bohorouhače, který prohlásil: „Jsem přesvědčen, že všechny nevěstince, všechny vraždy, loupeže a manželské nevěry nejsou tak zavrženíhodné jako tato hnusná mše!" Taková absurdní rehabilitace musí vést pouze k jednomu závěru: Buďto se musí odsoudit II. vatikánský koncil, že byla tato rehabilitace schválena anebo koncil tridentský a všichni papežové od 16. století, kteří protestantismus prohlašovali za heretický a schismatický. Je pochopitelné, že katolíci jsou z takových zvratů bezradní. Ale k jejich bezradnosti přispívá ještě mnoho jiných podnětů. Zažili v průběhu několika let jak se od základu změnil nejen obsah, ale i vnější forma bohoslužby, kterou poznali v době dospívání a v první polovině svého života. V chrámech byly odstraněny nebo odsvěceny oltáře a byly nahrazeny stoly, které jsou častokrát dokonce přenosné a mohou se snadno přenášet. Tabernákl již nezaujímá v kostele čestné místo, ale je většinou skryt stranou v nějakém sloupu. Pokud by zůstal v centru chrámu, otáčel by se kněmu kněz při sloužení mše zády. Celebrant a věřící jsou totiž k sobě obráceni a vedou vzájemný dialog. Kdokoliv se smí dotýkat svatých nádob, které jsou často nahrazeny košíky, talíři nebo keramickými šálky.
S Tělem Kristovým se zachází s nedostatečnou úctou, což vyvolává pochybnosti o skutečném proměnění podstaty chleba a vína.
Jako příklad uvedu věk pro křest a biřmování nebo průběh církevních sňatku, jehož slavení je prokládáno písněmi a čtením, složeným z jiných náboženství a z profánní literatury, jež nemají s liturgií nic společného. Pokud se dokonce nečtou čistě politické myšlenky. Latina, universální řeč Církve a gregoriánský chorál byly prakticky téměř všude odstraněny. Kostelní písně byly nahrazeny moderními písněmi, v podobném rytmu jako jsou písně v zábavných lokálech. Také náhlé zmizení církevního oděvu s tím, jak se kněží a řeholníci začali stydět ukazovat čím vlastně jsou, katolíky překvapilo.
se již neučí ani jedna z nej základnějších pravd víry: O Nejsvětější Trojici, tajemství stvoření člověka, o vykoupení, o dědičném hříchu, o neposkvrněném početí. To vyvolává nejhlubší zděšení: Znamená to, že to všechno je už nepravdivé, neplatné, „zastaralé"? Křesťanské ctnosti nebývají již vůbec zmiňovány. V které učebnici náboženství se ještě píše o pokoře, o cudnosti, o umrtvování v řeči? Víra se stala vratkým pojmem, křesťanská láska pouhou všeobecnou solidaritou a naděje se týká především naděje na lepší svět. Toto vše nejsou novoty takového druhu, s jakými se setkáváme během s postupem doby v různých pozemských oborech a které po počátečním údivu s váháním přijímáme. Během lidského života dochází k mnoha změnám. Kdybych byl například ještě dnes misionářem v Africe, necestoval bych tam již lodí jako kdysi, ale letadlem, protože je to spojeno s menšími těžkostmi. V tomto smyslu můžeme hovořit o tom, že je potřeba žít v současné době, neboť vlastně nic jiného člověku nezbývá. Ale katolíci, kterým se chtějí podobným způsobem vnutit vykonstruované novoty do duchovní a nadpřirozené oblasti chápou, že to není možné. Nemůže se změnit mešní oběť a svátosti ustanovené Ježíšem Kristem, nemůže se měnit jednou pro vždy zjevená pravda, nemůže se nahradit dogma nějakým jiným.
Mohu uvést několik titulků, které se v poslední době objevují v novinách: „Umře křesťanství?", „Kdy může pracovat čas proti náboženství Ježíše Krista?", „Budeme mít ještě v roce 2000 kněze?"
