Otevřenost všemu a všem.

Pokoncilní výuka a výchova hlasatelů evangelia si evidentně vzala za úkol ovlivnit veškerou katechezi, homiletiku a výuku tak, aby „nová evangelizace“ potlačila starou evangelizaci a nastolila žádoucí novou svobodu, otevřenost a humanismus, které jsou tolik potřebné pro stmelování současné plurality. Pod vedením svatých a osvícených papežů se církev otevřela všemu a všem, dala stranou to, co se nyní už pokládá za ‚negativní‘, aby naopak ve všem hledala co nejvíce ‚pozitivního‘. Toto dvojí semeno spolu rostlo a roste. Vzešlá mentalita nové víry tak dospívá do stadia, které se dá stručně shrnout do této nepsané, ale fakticky zdomácňující maximy: Bůh je tak milosrdný a tolerantní, že už mu ani nevadí, když se člověk posadí na jeho místo.

Tak se stalo, že staleté normy, zákony a přikázání se rozpouštějí a měknou jako voskové figurky na poledním slunci, a čím více se ideologie nového náboženství shovívavé svobody a milosrdenství šíří a upevňuje, tím nepochopitelnější a nepřijatelnější se jeví všichni ti, kterým ‚ujel vlak‘ a nedokážou se vyrovnat s odvážným směrem, kterým nová přeškolená církev tak směle vykročila. Na jejich případný podiv a pohoršení nad tím, co se to dnes děje, mají ti druzí katolíci velmi prostou a uzemňující odpověď: „No a?“

Církev zná z Božího zjevení od počátku tři nejtěžší hříchy: modloslužbu, cizoložství a vraždu. I tyto do nebe volající zločiny se v nové církvi úspěšně rozpouštějí. O prosazení své koncepce cizoložství usiluje Bergoglio houževnatě skrze „synodu“. Rozhodnutí pokládá za hotové. Teď pilně pracuje jen na tom, jak překonat opozici.

Také modloslužba se už stává součástí oficiálního života církve. Dosud katolicky smýšlející věřící jsou pochopitelně zděšeni jednáním chilské biskupské konference, která se s celým procesím duchovenstva a věřících odebrala na posvátné místo, aby se zde bez problémů a zábran aktivně účastnila pohanských obřadů místního šamana nikoliv jen v roli diváků. Každý z prelátů přijímá osobně také jeho zaklínání. (Není to asi náhoda, že tito preláti se ozdobili přesně stejným pektorálem jako papež Bergoglio).

Ale ti „pokročilejší katolíci“ v tomto jihoamerickém obyčeji spatřují ekumenické gesto bratrské lásky a vstřícnosti. Copak nezasluhuje onen diecézní čaroděj obdiv, s jakou vzornou zbožností a opravdovostí absolvuje svou liturgii? (Neměli by se od něho katoličtí celebranti dokonce poučit?)

To plně odpovídá mentalitě vyznavačů dnešního „sentimentálního náboženství“ , které spíše než s Bohem operuje s prožitky a city a úspěšně vytlačuje jedinou pravou víru, kterou nám z Ježíšova příkazu předali apoštolové. Tehdy ovšem byla jiná doba. Tito Kristovi vyslanci a spolu s nimi tisíce a tisíce prvních křesťanů ovšem raději prolili svou krev, než aby se jediným zrnkem kadidla připojili k pohanskému kultu. Řídili se slovy apoštola Pavla: Nespřahujte se již s nevěřícími. Co má společného spravedlnost s nepravostí? Jaké spolužití světla se tmou? Jaká shoda Krista s Beliálem? Nebo jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení Božího chrámu s modlami? Vy jste přece chrám živého Boha. Proto vyjděte z jejich společenství a oddělte se, praví Pán, a nedotýkejte se ničeho nečistého! Potom vás přijmu za svoje. (2 Kor, 6, 14)

A na jiném místě sv. Pavel varuje: Když pohané přinášejí nějakou oběť, obětují to zlým duchům a ne Bohu. A já nechci, abyste se přátelili se zlými duchy. Nemůžete přece pít z kalicha Páně i z kalicha zlých duchů. Copak chcete popouzet Pána k hněvu? Copak jsme silnější než on? (1 Kor 10, 20 – 22) (Tato apoštolova slova ovšem ignoroval již zbožňovaný „světec Wojtyla“, který začal stěhovat do nebe kdejakou pohanskou havěť.)

S pseudonáboženstvím jehož součástí je i idolatrie, silně kolidovala vytrvalá a ryzí víra a autentická zbožnost velkého zástupu františkánů a františkánek Neposkvrněné. Na nově upraveném „katolickém nebi“ by působili jako nepříjemná a rušivá skvrna, kterou je lépe co nejrychleji odstranit, pokud možno beze stopy.

Se „snášenlivostí“, „milosrdenstvím“ a „bratrstvím“, jaké hlásá a ostentativně demonstruje římský biskup (Kdo jsem já, abych soudil...), který se objímá a líbá s kdejakým jinověrcem, disidentem či heretikem, nápadně kontrastuje zkáza, jakou připravil tento velmi oblíbený papež zcela ojedinělé pravověrné a vzkvétající řeholní rodině, nad jakou by zaplesali jeho předchůdci i v době, kdy se ještě opuštěné kláštery neprodávaly v dražbě. (Papež František vám, i Bohu navzdory, odpustí jakýkoliv hřích, v případě potřeby i po telefonu, ale nikdy vám neodpustí, když mu budete v něčem překážet.)

Jak se dá také zacházet s milosrdenstvím, to nám zatím naznačuje a zanedlouho předvede jako specialista na tyto otázky. Jorge Bergoglio totiž objevuje v Písmu nevyužité možnosti, které zatím ještě nikdo do takové hloubky nedomyslel a které nenapadly ani svatého Tomáše Akvinského.