Boží slovo na den 22.11. A.D.2020
Ježíš řekl svým učedníkům: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako …Více
Ježíš řekl svým učedníkům: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici. Tu řekne král těm po své pravici: `Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.' Spravedliví mu na to řeknou: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě viděli na cestě, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě?' Král jim odpoví: `Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých …Více
- Nahlásit
Sociální sítě
Změnit příspěvek
Smazat příspěvek
U.S.C.A.E.
- Nahlásit
Změnit komentář
Smazat komentář
O čtyřech posledních věcech s Dantem Alighierim
25. 11. 2020 Cipolla, Richard G.
Z evangelia 24. neděle po Duchu svatém: Neboť jako blesk vychází od východu a ukazuje se až na západ, tak bude i příchod Syna člověka… A pošle anděly své s troubou a hlasem velikým; i shromáždí vyvolené jeho ode čtyř větrů, od končin nebes až do končin jejich. (Matouš 24,27 a násl.; překlad Schallerův misál) …Více
O čtyřech posledních věcech s Dantem Alighierim
25. 11. 2020 Cipolla, Richard G.
Z evangelia 24. neděle po Duchu svatém: Neboť jako blesk vychází od východu a ukazuje se až na západ, tak bude i příchod Syna člověka… A pošle anděly své s troubou a hlasem velikým; i shromáždí vyvolené jeho ode čtyř větrů, od končin nebes až do končin jejich. (Matouš 24,27 a násl.; překlad Schallerův misál)
Literární kritici jsou nedůtklivá a neústupná skupina, ale vždycky se shodovali na tom, že Dantova Božská komedie jako poezie i jako epika je jedním z největších děl západní literatury. Před několika lety jistá lidskoprávní organizace jménem Gherush 92, která působí jako poradní orgán OSN v oblasti rasismu a diskriminace, vyzvala k odstranění Božské komedie, zejména její první části nazvané Peklo, ze školních osnov. Dantovo dílo je „urážlivé a diskriminační“ a v moderních školních třídách nemá co dělat, pravila předsedkyně organizace Valentina Sereniová. Dále uvedla: „Nechceme propagovat cenzuru či pálení knih, ale rádi bychom, aby bylo jasně a jednoznačně uznáno, že Božská komedie má rasistický, islamofobní a antisemitský obsah. Umění nemůže stát nad kritickou úvahou.“ Školní děti, které dílo čtou, prý postrádají „filtry“, aby mohly posoudit jeho historický kontext, a živí se jedovatou stravou antisemitismu a rasismu.
Lepší ilustraci stavu postmoderní západní kultury, než je tato iracionální tiráda paní Sereniové, bychom si nemohli přát. Tuto neděli jsme slyšeli evangelium, které hovoří o posledních věcech a vyjadřuje se názorně ostrými a jednoznačnými slovy: toto všecko skončí a nedílnou součástí konce je soud, Boží soud nad každým člověkem, který, jak říkáme, je součástí tohoto světa. Pro mě je záležitost se zakazováním Božské komedie otázkou existenciálního zájmu, neboť jsem Peklo vyučoval v hodinách latiny pro pokročilé v naší škole spolu se šestou knihou Vergiliovy Aeneidy, neboť obě díla se zabývají líčením podsvětí neboli – řečeno bez obalu – pekla. Skutečností je, a to je pro katolíky významné, že obavy paní Sereniové, že studenti nemají filtry, jejichž pomocí by odfiltrovali brak v Peklu, jsou naprosto neopodstatněné. Ve skutečnosti žádné filtry, které by cokoli odfiltrovaly, neexistují, nebo spíše v kultuře, kde je jednotlivec a jeho touhy ústředním bodem pro chápání úplně všeho, fungují až příliš dobře. Většina studentů, včetně katolíků, bude k Peklu přistupovat jako k jakémukoli jinému literárnímu dílu minulosti, jako by četli Ztracený ráj, Dona Quijota, Huckleberryho Finna nebo ještě lépe Alenku v říši divů. Základní premisa Pekla, totiž že Boží spravedlnost vyžaduje existenci pekla, jehož obyvatelé jsou na věky trápeni různými tresty, je pro většinu studentů v dnešní západní kultuře nepochopitelná, včetně katolíků, kteří absolvovali „týrání“ výukou náboženství za účelem dosažení kýžené mety biřmování. Právě ti nás tu dnes zajímají, třebaže nemůžeme pustit z hlavy ani obavy o lidi, kteří jsou produktem denaturovaného a odkřesťanštělého protestantismu, jimž postmoderní kultura osten evangelia efektivně neutralizovala.
Pokud jde o problémy, které má paní Sereniová s lidmi v Dantově Pekle, kde začít? U chlípníků? Heretiků? Rouhačů, sodomitů, lichvářů, kuplířů, vrahů, u těch, kdo zradili svou zemi a přátele, u Jidáše Iškariotského, u Lucifera? Začít se nedá nikde, neboť dekadentní západní svět, v němž žijeme, netoleruje soud žádného druhu, kromě takového, který je bezpečný, protože se jich netýká. A tak si libují v odsuzování hamižnosti korporací (v této části světa až příliš blízké pravdě), bohatých, kteří se dost nestarají o chudé, stavu vzdělávání menšin, nerovnosti pohlaví na pracovišti a tak dále. Toto odsuzování je však momentální a vůbec ne osobní. Nemá žádné věčné následky. Je to přetvářka, póza, neboť nic z toho nesouvisí s Božím soudem ani s posledními věcmi, na něž mají (nebo máme) nějaký vliv.
Když člověk vyučuje Peklo, má dvě možnosti. Buď o něm bude přednášet jako o jednom z největších literárních děl Západu a komentovat ho, jako by komentoval hmyz uvízlý v jantaru: hovořit jen o kráse poezie, historických souvislostech, vztahu ke klasické literatuře atd. atd. Nebo může sice učit všechno, co jsme právě uvedli, ale také kontext, jímž je Dantovo hluboké katolické chápání podstaty věcí: Bohem daného přirozeného zákona, přítomnosti a významu katolické Církve v každodenním životě a v dějinách, strašlivé reality hříchu a jeho následků, bázně vzbuzující Boží spravedlnosti, ale také pekelných muk a skutečnosti vykoupení v Ježíši Kristu, milosrdenství očistce a radosti nebe; toho všeho, ale přesto také hrůzy pekla, místa věčného pobytu těch, kdo absolutně odmítli Boží nabídku vykoupení, které se uskutečnilo skrze kříž Ježíše Krista. Božská komedie, cesta k Bohu, je podstatou dramatu toho, co znamená být člověk, lidská bytost. Není to základ existenciálního vábení v Čekání na Godota. Není to šílený, leč přesvědčivý Nietzscheův nadčlověk. Není to pokleslá sentimentálnost soudobého přesvědčení, že všechno je dovoleno, pokud to neubližuje někomu dalšímu. Není to katolictví zredukované na přeslazené melodie „Pokoj lidem na zemi“ a „Ve stínu křídel tvých“, nad nímž by brány pekelné hravě zvítězily.
V uplynulých letech jsme toho o Božím milosrdenství slyšeli mnoho, jako by nezáviselo na Boží spravedlnosti. Bez spravedlnosti nemůže žádné milosrdenství existovat. Posláním Církve není na prvním místě hlásat Boží milosrdenství, nýbrž hlásat Ježíše Krista jako Pána a Spasitele. Ukázkou a příkladem Božího milosrdenství je jistě jednou provždy kříž Ježíše Krista. Není většího symbolu Božího milosrdenství a lásky. Směšné postavy „vzkříšeného Krista“, které v některých katolických kostelech vidíme na kříži nad oltářem, jsou produktem sentimentality a popření Boží spravedlnosti. Podíváme-li se na kříž, vidíme strašlivý, hrozný Boží soud nad tímto hříšným světem, že Bůh musel nechat takto zemřít svého Syna: co to vypovídá o tomto světě, o vás i o mně? Zřejmá odpověď je značně negativní. Nejhlubší odpovědí na tuto otázku je však Láska. Ale ne laciná láska, jak by si svět přál, abychom věřili, láska definovaná jako to, co chci dělat, nezávisle na Božích zákonech, jako převrácení reality v perverzi, falešná láska odsouzená k peklu, jak to viděl Dante, jak nám říkal Kristus, jak psal svatý Pavel, odsouzená k smrti, protože je protikladem Lásky.
Evangelium 24. neděle po Duchu svatém jasně hovoří o Kristově druhém příchodu, čase soudu, čase, kdy bude zjevena a vykonána Boží spravedlnost. Ano, bude to i doba milosrdenství pro ty hříšníky, kteří činili pokání a věřili v Pána Ježíše Krista jako svého Spasitele. Ti uslyší tato slova: „Pojďte, požehnaní mého Otce…“ Bude to však také čas spravedlnosti, kdy hříšníci, kteří pokání nečinili a libovali si ve své hříšnosti, plivali na Boží zákon, dostanou svou odplatu.
A bude pravděpodobně mnohem horší než cokoli, co by si Dante dokázal představit.
P. Richard Cipolla
Překlad Lucie Cekotová
Zdroj:
rorate-caeli.blogspot.com
duseahvezdy.cz/…ch-vecech-s-dantem-alighierim/
25. 11. 2020 Cipolla, Richard G.
Z evangelia 24. neděle po Duchu svatém: Neboť jako blesk vychází od východu a ukazuje se až na západ, tak bude i příchod Syna člověka… A pošle anděly své s troubou a hlasem velikým; i shromáždí vyvolené jeho ode čtyř větrů, od končin nebes až do končin jejich. (Matouš 24,27 a násl.; překlad Schallerův misál)
Literární kritici jsou nedůtklivá a neústupná skupina, ale vždycky se shodovali na tom, že Dantova Božská komedie jako poezie i jako epika je jedním z největších děl západní literatury. Před několika lety jistá lidskoprávní organizace jménem Gherush 92, která působí jako poradní orgán OSN v oblasti rasismu a diskriminace, vyzvala k odstranění Božské komedie, zejména její první části nazvané Peklo, ze školních osnov. Dantovo dílo je „urážlivé a diskriminační“ a v moderních školních třídách nemá co dělat, pravila předsedkyně organizace Valentina Sereniová. Dále uvedla: „Nechceme propagovat cenzuru či pálení knih, ale rádi bychom, aby bylo jasně a jednoznačně uznáno, že Božská komedie má rasistický, islamofobní a antisemitský obsah. Umění nemůže stát nad kritickou úvahou.“ Školní děti, které dílo čtou, prý postrádají „filtry“, aby mohly posoudit jeho historický kontext, a živí se jedovatou stravou antisemitismu a rasismu.
Lepší ilustraci stavu postmoderní západní kultury, než je tato iracionální tiráda paní Sereniové, bychom si nemohli přát. Tuto neděli jsme slyšeli evangelium, které hovoří o posledních věcech a vyjadřuje se názorně ostrými a jednoznačnými slovy: toto všecko skončí a nedílnou součástí konce je soud, Boží soud nad každým člověkem, který, jak říkáme, je součástí tohoto světa. Pro mě je záležitost se zakazováním Božské komedie otázkou existenciálního zájmu, neboť jsem Peklo vyučoval v hodinách latiny pro pokročilé v naší škole spolu se šestou knihou Vergiliovy Aeneidy, neboť obě díla se zabývají líčením podsvětí neboli – řečeno bez obalu – pekla. Skutečností je, a to je pro katolíky významné, že obavy paní Sereniové, že studenti nemají filtry, jejichž pomocí by odfiltrovali brak v Peklu, jsou naprosto neopodstatněné. Ve skutečnosti žádné filtry, které by cokoli odfiltrovaly, neexistují, nebo spíše v kultuře, kde je jednotlivec a jeho touhy ústředním bodem pro chápání úplně všeho, fungují až příliš dobře. Většina studentů, včetně katolíků, bude k Peklu přistupovat jako k jakémukoli jinému literárnímu dílu minulosti, jako by četli Ztracený ráj, Dona Quijota, Huckleberryho Finna nebo ještě lépe Alenku v říši divů. Základní premisa Pekla, totiž že Boží spravedlnost vyžaduje existenci pekla, jehož obyvatelé jsou na věky trápeni různými tresty, je pro většinu studentů v dnešní západní kultuře nepochopitelná, včetně katolíků, kteří absolvovali „týrání“ výukou náboženství za účelem dosažení kýžené mety biřmování. Právě ti nás tu dnes zajímají, třebaže nemůžeme pustit z hlavy ani obavy o lidi, kteří jsou produktem denaturovaného a odkřesťanštělého protestantismu, jimž postmoderní kultura osten evangelia efektivně neutralizovala.
Pokud jde o problémy, které má paní Sereniová s lidmi v Dantově Pekle, kde začít? U chlípníků? Heretiků? Rouhačů, sodomitů, lichvářů, kuplířů, vrahů, u těch, kdo zradili svou zemi a přátele, u Jidáše Iškariotského, u Lucifera? Začít se nedá nikde, neboť dekadentní západní svět, v němž žijeme, netoleruje soud žádného druhu, kromě takového, který je bezpečný, protože se jich netýká. A tak si libují v odsuzování hamižnosti korporací (v této části světa až příliš blízké pravdě), bohatých, kteří se dost nestarají o chudé, stavu vzdělávání menšin, nerovnosti pohlaví na pracovišti a tak dále. Toto odsuzování je však momentální a vůbec ne osobní. Nemá žádné věčné následky. Je to přetvářka, póza, neboť nic z toho nesouvisí s Božím soudem ani s posledními věcmi, na něž mají (nebo máme) nějaký vliv.
Když člověk vyučuje Peklo, má dvě možnosti. Buď o něm bude přednášet jako o jednom z největších literárních děl Západu a komentovat ho, jako by komentoval hmyz uvízlý v jantaru: hovořit jen o kráse poezie, historických souvislostech, vztahu ke klasické literatuře atd. atd. Nebo může sice učit všechno, co jsme právě uvedli, ale také kontext, jímž je Dantovo hluboké katolické chápání podstaty věcí: Bohem daného přirozeného zákona, přítomnosti a významu katolické Církve v každodenním životě a v dějinách, strašlivé reality hříchu a jeho následků, bázně vzbuzující Boží spravedlnosti, ale také pekelných muk a skutečnosti vykoupení v Ježíši Kristu, milosrdenství očistce a radosti nebe; toho všeho, ale přesto také hrůzy pekla, místa věčného pobytu těch, kdo absolutně odmítli Boží nabídku vykoupení, které se uskutečnilo skrze kříž Ježíše Krista. Božská komedie, cesta k Bohu, je podstatou dramatu toho, co znamená být člověk, lidská bytost. Není to základ existenciálního vábení v Čekání na Godota. Není to šílený, leč přesvědčivý Nietzscheův nadčlověk. Není to pokleslá sentimentálnost soudobého přesvědčení, že všechno je dovoleno, pokud to neubližuje někomu dalšímu. Není to katolictví zredukované na přeslazené melodie „Pokoj lidem na zemi“ a „Ve stínu křídel tvých“, nad nímž by brány pekelné hravě zvítězily.
V uplynulých letech jsme toho o Božím milosrdenství slyšeli mnoho, jako by nezáviselo na Boží spravedlnosti. Bez spravedlnosti nemůže žádné milosrdenství existovat. Posláním Církve není na prvním místě hlásat Boží milosrdenství, nýbrž hlásat Ježíše Krista jako Pána a Spasitele. Ukázkou a příkladem Božího milosrdenství je jistě jednou provždy kříž Ježíše Krista. Není většího symbolu Božího milosrdenství a lásky. Směšné postavy „vzkříšeného Krista“, které v některých katolických kostelech vidíme na kříži nad oltářem, jsou produktem sentimentality a popření Boží spravedlnosti. Podíváme-li se na kříž, vidíme strašlivý, hrozný Boží soud nad tímto hříšným světem, že Bůh musel nechat takto zemřít svého Syna: co to vypovídá o tomto světě, o vás i o mně? Zřejmá odpověď je značně negativní. Nejhlubší odpovědí na tuto otázku je však Láska. Ale ne laciná láska, jak by si svět přál, abychom věřili, láska definovaná jako to, co chci dělat, nezávisle na Božích zákonech, jako převrácení reality v perverzi, falešná láska odsouzená k peklu, jak to viděl Dante, jak nám říkal Kristus, jak psal svatý Pavel, odsouzená k smrti, protože je protikladem Lásky.
Evangelium 24. neděle po Duchu svatém jasně hovoří o Kristově druhém příchodu, čase soudu, čase, kdy bude zjevena a vykonána Boží spravedlnost. Ano, bude to i doba milosrdenství pro ty hříšníky, kteří činili pokání a věřili v Pána Ježíše Krista jako svého Spasitele. Ti uslyší tato slova: „Pojďte, požehnaní mého Otce…“ Bude to však také čas spravedlnosti, kdy hříšníci, kteří pokání nečinili a libovali si ve své hříšnosti, plivali na Boží zákon, dostanou svou odplatu.
A bude pravděpodobně mnohem horší než cokoli, co by si Dante dokázal představit.
P. Richard Cipolla
Překlad Lucie Cekotová
Zdroj:
rorate-caeli.blogspot.com
duseahvezdy.cz/…ch-vecech-s-dantem-alighierim/
Dnes slavíme svátek Krista Krále
D.N.I.C. Universorum Regis Sollemnitas
22. listopadu, slavnost
Slavnost Ježíše Krista Krále zavedl papež Pius XI. pro celou církev vydáním okružního listu "Quas Primas" 11. 12. 1925. V něm na závěr milostivého roku osvětlil Kristovu královskou vládu. Zdůraznil také, že "Svátky mají na věřící větší účinek než dokumenty učitelského úřadu církve. Protože …Více
Dnes slavíme svátek Krista Krále
D.N.I.C. Universorum Regis Sollemnitas
22. listopadu, slavnost
Slavnost Ježíše Krista Krále zavedl papež Pius XI. pro celou církev vydáním okružního listu "Quas Primas" 11. 12. 1925. V něm na závěr milostivého roku osvětlil Kristovu královskou vládu. Zdůraznil také, že "Svátky mají na věřící větší účinek než dokumenty učitelského úřadu církve. Protože svátky seznamují s pravdami víry všechny věřící a ne jen některé. Neoslovují je pouze jednou, ale každý rok."
Jeho vláda byla vícekrát předpovězena: "Bude vládnout od moře k moři, od Řeky (Eufratu) až do končin země. Všichni králové se mu budou klanět, všechny národy mu budou sloužit." (Ž 72,8.11). Micheáš asi 700 let před jeho narozením předpověděl: "A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných."
Od věčnosti je pouze Trojjediný Bůh. "Bůh - Syn se stal člověkem, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil a na věky spasil." To je jedna ze šesti základních pravd našeho náboženství. Ježíšovo utrpení, smrt a vzkříšení byly předpovězeny. Již při Zvěstování Panně Marii anděl řekl: "Bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce." (Lk 1,32-33)
Dnes, kdy slavíme svátek tohoto krále a připomínáme si jeho velikost a královskou důstojnost, podívejme se, je-li nám vzdálený a jak se liší od známých panovníků.
Byl chudý, protože se narodil ve chlévě, v cizích jeslích, později plul po jezeře v cizí loďce a do Jeruzaléma jako král přijížděl na cizím oslátku. Učitel Zákona, který myslel, že půjde za ním, dostal odpověď: "Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil." Nakonec byl pohřben v cizím hrobě.
Byl mocný, vždyť již jako maličké dítě vyděsil krále Heroda, coby chlapec uvedl v úžas učitele, v dospělosti se ho báli vůdcové národa. Poslouchali ho živly, prchali před ním zlí duchové. Podivuhodně zvítězil nad nepřáteli i nad smrtí.
Skutečně milovaný nespočetným množství lidí, které získal a získává svou láskou. Nepoužil žádné zbraně jako dobyvatelé zemí, přesto mu patří srdce lidí všech národů. Stal se pokrmem, aby v nich mohl kralovat. V jeho síle, společně s ním, jeho věrní berou na sebe odříkání a oběti za druhé. Toho všeho dosáhl skrze potupnou smrt, s trnovou korunou na kříži, aby nás zachránil. - Tak začal svou vládu, která nám v plnosti zazáří ve věčnosti.
V Matoušově evangeliu jej vidíme jako Soudce. - Tím rozhodujícím, na co se zeptá, bude láska. Jeho království je totiž královstvím lásky. - "Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů." ..."Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa." To řekne těm, kterým záleželo na potřebách druhých a proto bude moci dodat: "Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mě jste udělali." Těm, co dbali jen o to, aby se měli sami dobře, bude muset odpovědět: "Pryč ode mě, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly... Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali." (úryvky z Mt 25,31-46)
Úděl lásky na zemi často provází pohrdání a utrpení, nad kterými jedině láska dokáže vítězit. Láska, která není z tohoto světa.
Pilát řekl Ježíšovi: "Ty jsi židovský král? ... Čeho ses dopustil?" Ježíš na to řekl: "Moje království není z tohoto světa. ".. . Pilát se ho zeptal: "Ty jsi tedy přece král?" Ježíš odpověděl: "Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas." (úryvky z Jan 18, 33b-37)
Dovršení: "Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: ,Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!´ Nad ním byl totiž nápis: ,To je židovský král.´" (Lk 23,35-43)
zdroj: catholica.cz/?id=5142
D.N.I.C. Universorum Regis Sollemnitas
22. listopadu, slavnost
Slavnost Ježíše Krista Krále zavedl papež Pius XI. pro celou církev vydáním okružního listu "Quas Primas" 11. 12. 1925. V něm na závěr milostivého roku osvětlil Kristovu královskou vládu. Zdůraznil také, že "Svátky mají na věřící větší účinek než dokumenty učitelského úřadu církve. Protože svátky seznamují s pravdami víry všechny věřící a ne jen některé. Neoslovují je pouze jednou, ale každý rok."
Jeho vláda byla vícekrát předpovězena: "Bude vládnout od moře k moři, od Řeky (Eufratu) až do končin země. Všichni králové se mu budou klanět, všechny národy mu budou sloužit." (Ž 72,8.11). Micheáš asi 700 let před jeho narozením předpověděl: "A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných."
Od věčnosti je pouze Trojjediný Bůh. "Bůh - Syn se stal člověkem, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil a na věky spasil." To je jedna ze šesti základních pravd našeho náboženství. Ježíšovo utrpení, smrt a vzkříšení byly předpovězeny. Již při Zvěstování Panně Marii anděl řekl: "Bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce." (Lk 1,32-33)
Dnes, kdy slavíme svátek tohoto krále a připomínáme si jeho velikost a královskou důstojnost, podívejme se, je-li nám vzdálený a jak se liší od známých panovníků.
Byl chudý, protože se narodil ve chlévě, v cizích jeslích, později plul po jezeře v cizí loďce a do Jeruzaléma jako král přijížděl na cizím oslátku. Učitel Zákona, který myslel, že půjde za ním, dostal odpověď: "Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil." Nakonec byl pohřben v cizím hrobě.
Byl mocný, vždyť již jako maličké dítě vyděsil krále Heroda, coby chlapec uvedl v úžas učitele, v dospělosti se ho báli vůdcové národa. Poslouchali ho živly, prchali před ním zlí duchové. Podivuhodně zvítězil nad nepřáteli i nad smrtí.
Skutečně milovaný nespočetným množství lidí, které získal a získává svou láskou. Nepoužil žádné zbraně jako dobyvatelé zemí, přesto mu patří srdce lidí všech národů. Stal se pokrmem, aby v nich mohl kralovat. V jeho síle, společně s ním, jeho věrní berou na sebe odříkání a oběti za druhé. Toho všeho dosáhl skrze potupnou smrt, s trnovou korunou na kříži, aby nás zachránil. - Tak začal svou vládu, která nám v plnosti zazáří ve věčnosti.
V Matoušově evangeliu jej vidíme jako Soudce. - Tím rozhodujícím, na co se zeptá, bude láska. Jeho království je totiž královstvím lásky. - "Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů." ..."Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa." To řekne těm, kterým záleželo na potřebách druhých a proto bude moci dodat: "Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mě jste udělali." Těm, co dbali jen o to, aby se měli sami dobře, bude muset odpovědět: "Pryč ode mě, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly... Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali." (úryvky z Mt 25,31-46)
Úděl lásky na zemi často provází pohrdání a utrpení, nad kterými jedině láska dokáže vítězit. Láska, která není z tohoto světa.
Pilát řekl Ježíšovi: "Ty jsi židovský král? ... Čeho ses dopustil?" Ježíš na to řekl: "Moje království není z tohoto světa. ".. . Pilát se ho zeptal: "Ty jsi tedy přece král?" Ježíš odpověděl: "Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas." (úryvky z Jan 18, 33b-37)
Dovršení: "Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: ,Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!´ Nad ním byl totiž nápis: ,To je židovský král.´" (Lk 23,35-43)
zdroj: catholica.cz/?id=5142
