Peter(skala) 08:33

aobubo streda, 22:04

Peter, připodobnil jsi poznáni sv.Pavla k sv.Duchu což je lež, sv.Duch není poznání ... a vůbec se mi nelíbí, že o knězi T.Halíka píšeš, že je čistý new age a že nevěří v reálné vzkříšení Ježíše Krista ...čtete hovadiny na internetu a pak je bez soudnosti reprodukujete dál...

***
pozri si a vypočuj doslovne znenie o.Tomaša Halika o vzkriesení Ježiša Krista, kde jasne hovori, že neveri v telesne vzkriesenie Ježiša Krista. Ked som to počul, ako prekrucoval Písmo a ohýbal ho,..tak to je také typické new age, kde ľudia v tomto stave robia, že oni veria všeličomu, ale ked sa ich opytaš na realny skutok vzkriesenia tela alebo zjavenie tela, či posolstva, tak povedia, že to je len imaginarne...duchovne...nič konkretne.

Toto je problem osvojenia new age ideologie..že oni v skutočnosti neveria nie len v živého Boha, ktorý hovorí...ale aj jeho slova neberu vážne.

Peter střílíš slepými:

kázání otce Tomáše Halíka
11. dubna 1998
zdroj: halik.cz/…/39
Byl vzkříšen, není tady

Uprostřed Veliké noci, v nejposvátnější chvíli křesťanského roku, stojíme tváří v tvář tajemství, s nímž stojí a padá křesťanská víra.

Jsme na křižovatce. Zde se zpravidla rozcházíme s těmi, kteří s Ježíšem a jeho učením sympatizují. Mohli s námi procházet velkou část tohoto velikonočního příběhu. Mohli na Zelený čtvrtek naslouchat s porozuměním jeho přikázání lásky. Mohli s vnitřní účastí sledovat jeho proces, mučení a nevinnou smrt. Mohli s úctou postát u jeho hrobu. Ale tam jejich cesta končívá. Cesta víry jde dál.

Ti, kteří s Ježíšem pouze sympatizují, si ho zařadí, jistě s respektem, do galerie velkých zemřelých. Ale my přijímáme slovo, které právě zaznělo v dnešním evangeliu: Není tady. A u Lukáše čteme otázku: "Proč hledáte živého mezi mrtvými?"

Ježíš, díváme-li se na něj očima křesťanské víry, není jenom jeden z mohutné řady velkých zemřelých. Nemůžeme ho hledat mezi mrtvými - je živý. To je obsah poselství této noci, to je úhelný kámen křesťanství.

Nezakrývejme si, že je to mnohé "kámen úrazu". Když Pavel na Areopagu vyslovil slovo o vzkříšení, Athéňané ho rychle přerušili: "Poslechneme si tě později!" Možná, že mnozí z těch, kteří k Ježíšově osobě a učení chovají upřímné sympatie, budou reagovat podobně. Musíme pokrčit rameny a odejít? Anebo se spolu s nimi budeme nejprve zamýšlet - jak je to psáno o apoštolech, když k nim Ježíš poprvé promluvil o tom, co ho čeká - co to znamená, "vstát z mrtvých"?

xxx

Ježíš je živý. Ale jak je živý? V porozumění této zvěsti musíme stále růst. Řekněme nejprve jasně a zřetelně: křesťanská víra ve vzkříšení není nějaký banální příběh o oživení mrtvoly. Vzkříšení není "resuscitace". O Vzkříšeném důrazně říká apoštol Pavel, že už neumírá, smrt nad ním už moci nemá - není to tedy návrat do tohoto života, není to nic podobného "vzkříšení" (oživení) Lazara. Podivuhodných oživení znají jak dějiny, tak i legendy bezpočet. Zde jde o něco mnohem závažnějšího. Ježíš není "povolán zpátky" do tohoto života jako třeba Lazar. Jeho vzkříšení nezná žádné "zpátky" - ukazuje radikálně dopředu.

Jeho "vzkříšení" je naše budoucnost: "Ježíš byl vzkříšen jako prvotina těch, kteří zemřeli". Dobře, řekneme si, to se tedy týká věcí "posmrtných" a "nebeských", které většinou jsou nám hodně vzdálené; jako odpověděla Ježíšovi Marta, sestra Lazarova: "Vím, že vstane, při vzkříšení, v poslední den". Ale Ježíš jí na to odpověděl tak, že odmítl chápat vzkříšení jako něco,co patří do říše toho, co nastane "jednou,až potom". Řekl na to Martě: "Já jsem vzkříšení a život." Nejde až o "poslední den" - jde o "teď".

Věčný život, jak zde často opakuji, nezačíná až tehdy, když za námi zaklapnou dvířka krematoria. "Já jsem živ - a i vy živi budete", říká Ježíš v evangeliu svatého Jana při poslední večeři svým učedníkům. Říká to ještě zde, v tomto životě - zřejmě je tedy už na této zemi rozdíl mezi tím, jak je zde živ Ježíš a jak jsou živi oni. Zde musí jít o něco, co se děje "ve světě", co je možné rozlišit ještě před hranicí smrti.

Jakkoliv je zřejmé, že "mít věčný život" podle Nového Zákona zahrnuje také možnost zrelativizovat hranici smrti, ba být vůči smrti ironický - vzpomeňme na Pavlovu otázku Smrti, kde je tvé vítězství? - přece je třeba jasně říci: "věčný život" není prostě totéž, co "posmrtný život". Je to mnohem širší a obsažnější pojem. Věčnost začíná dnes - jak zní název jedné inspirativní knížky. A jistě také nekončí naší tělesnou smrtí.

xxx

Odmítli jsme "materialistickou" - či, chcete-li fundamentalistickou - představu o vzkříšení jako "oživení mrtvoly". Ale podobně je třeba odmítnout druhý extrém, "idealistické"- nebo, chcete-li, liberální - tvrzení, že Ježíšovo vzkříšení není nic jiného, než symbolické vyjádření toho, že "jeho myšlenky jsou věčně živé a věčně aktuální", že jeho věc jde dál. To by také bylo hrozně málo. Ne jeho "věc", ne jeho "myšlenky", nýbrž on sám, jeho osoba je něčím, co je živoucí, co klade na nás nárok a co i náš život rozšiřuje, radikalizuje a prohlubuje: co "jde dál".

Ježíš je živý. Je tím, kdo je život sám - je cesta, pravda a život , je vzkříšení a život. Proto je marné ho hledat mezi mrtvými. "Není tady!" říká prostě a důrazně evangelium této noci.

xxx

K tajemnému obsahu věty "Ježíš je živý" přistupujeme zpravidla skrze dvě tradiční slova církve, jedno zní "zmrtvýchvstání" a druhé "vzkříšení". Obě jsou to metafory a obě jsou nedostatečné - musíme si být vědomi toho, že stojíme u tajemství něčeho tak velikého a tak radikálně nového, že všechny naše metafory, definice a teorie "praskají ve švech", chtějí-li to zachytit do slov a obrazů, příliš zatížených tím, co už známe.

Obě tyto metafory mají hodně odlišné významové pole. Když říkáme "vzkříšení", máme tím na mysli "Boží čin"- Otec se přiznal k tomuto svému Synu, kterého svět zavrhl. Bůh, který se v temnotě Velkého pátku zdál být Bohem převelmi vzdáleným, nepřítomným, tento Bůh říká ANO cestě svého Syna - té cestě, která vedla až na kříž. Na tomto Božím ANO, řečeném Ježíšovi stavíme i my své životní ANO ke Kristu. To je jinými slovy vyjádřena naše "víra ve vzkříšení".

Druhé slovo je "zmrtvýchvstání". To zas ukazuje k aktivitě samotného Krista: ten, který byl tak naplněný životem, ten, který byl tak na straně života, ten, který tak ukázal, co život znamená, ten, který smí říci "Já jsem život" - ten nemůže být navždy spoután silami smrti. Ano, prošel cestou bolesti, prošel údolím stínu smrti. Avšak ve světle přicházejícího nedělního rána vidíme jeho kříž "z druhé strany" - vidíme, že jeho bolesti byly porodními bolestmi nové zkušenosti, nového života, který je před námi otevřen, když do něj s odvahou víry vstupujeme. "Když žena rodí, má bolesti - ale když porodí, zapomeneme na bolest pro radost, že na svět přišel nový člověk". Metafora "zmrtvýchvstání" se na velikonoční události nedívá z perspektivy Otce, jako metafora "vzkříšení", nýbrž připisuje samotnému Kristu vítězství tam, kde svět vidí porážku. Přijmout tento paradox, podívat se na kříž jakoby s druhé strany, to je jinak vyjádřena naše "víra v zmrtvýchvstání", či spíše víra v Krista, který je - a nepřestal být - cesta, pravda a život.

xxx

A nyní bych se chtěl pozvat do našeho středu, sem před oltář, ty naše bratry a sestry, kteří dnes vstoupí do Ježíšova příběhu a setkají se se Zmrtvýchvstalým způsobem zcela jedinečným, neopakovatelným, jak to může člověk jen jedinkrát v životě; mají se uprostřed této noci znovu narodit z vody a z Ducha svatého. Za malou chvíli budou pokřtěni a biřmováni a pak s námi poprvé přistoupí ke stolu Kristovu.

Někteří z nás jim to možná trochu závidíme, protože náš křest se většinou udál buď v době, kam naše paměť nesahá, nebo třeba poměrně nedávno, ale přeci jen "v minulosti". Možná máme pocit, že dnes bychom tomu všemu lépe rozuměli než tenkrát, a proto to také plněji prožili. Ale já bych chtěl zdůraznit, že tyto iniciační svátosti jsou svátosti dynamické. To znamená, že nejsou omezeny na tu chvíli, kdy je přijímáme. Jistě, ten okamžik přijetí je podstatný: ve křtu a biřmování, podobně jako při kněžském svěcení, je člověku vtištěna "nesmazatelná pečeť" přináležitosti ke Kristu. Stane se něco, co se nemůže "odestát"; můžeme jistě tisíckrát zradit, ale ani tím nemůžeme zrušit skutečnost tohoto našeho zasvěcení Kristu. Tyto svátosti nikdo žádnou mocí nemůže vymazat ze našeho života, a nemůžeme to udělat ani my sami; mosty zpátky jsou spáleny.

Přijetí těchto svátostí se otvírá prostor do budoucnosti: Kristova přítomnost v nás může růst a prohlubovat se po celý náš další život. Vstup do církve není "převzetím legitimace", nýbrž vštípením do vinného kmene; není "vstupem do organizace", nýbrž počátkem vrůstání do živého organismu - "Těla Kristova". Naše porozumění a vnitřní souhlas s tím, co se jednou událo, může a má být stále plnější, naše "věřím" při každoroční obnově křtu, která se koná při této liturgii, může a má být syceno stále novými zkušenostmi, radostmi i zápasy naší pokračující životní cesty. Možná přijdou i chvíle, kdy nám naše "věřím" bude připadat tak slabé nebo tak obtížné, že je sotva přeneseme přes rty. Ale důvěřujme: k poselství této noci patří i naděje, že žádný kámen - včetně kamene hrobu a smrti - není tak těžký, aby jednoho rána nemohl být odvalen. Amen.

(Publikováno v knize Oslovit Zachea, nakl. Lidové noviny, Praha 2003)

Tomáš Halík

aobubo streda, 22:04

Peter, připodobnil jsi poznáni sv.Pavla k sv.Duchu což je lež, sv.Duch není poznání ... a vůbec se mi nelíbí, že o knězi T.Halíka píšeš, že je čistý new age a že nevěří v reálné vzkříšení Ježíše Krista ...čtete hovadiny na internetu a pak je bez soudnosti reprodukujete dál...

***
pozri si a vypočuj doslovne znenie o.Tomaša Halika o vzkriesení Ježiša Krista, kde jasne hovori, že neveri v telesne vzkriesenie Ježiša Krista. Ked som to počul, ako prekrucoval Písmo a ohýbal ho,..tak to je také typické new age, kde ľudia v tomto stave robia, že oni veria všeličomu, ale ked sa ich opytaš na realny skutok vzkriesenia tela alebo zjavenie tela, či posolstva, tak povedia, že to je len imaginarne...duchovne...nič konkretne.

Toto je problem osvojenia new age ideologie..že oni v skutočnosti neveria nie len v živého Boha, ktorý hovorí...ale aj jeho slova neberu vážne.

Po pravdě se mi ale v některých věcech nelíbí, jak se profesor Halík vyjádřil. Viz. www.christnet.cz/…/v_referendech_v… . Co se týče genderu, vidím, že pan profesor Halík nepochopil, že už ani tak nejde o to, jaké nové poznatky gender přinesl (což bezesporu tak bude), ale jaké přináší ovoce do společnosti. V konečném důsledku si můžeme říct, že spousta pozitivních poznatků je i v myšlence komunismu nebo v jiných zvrácených teoriích. Extrémní podoba genderu se již v naší západní společnosti prosazuje. Ale on jakoby právě tyto skutečnosti nechtěl vidět . Ostatní, kteří zkritizovali "vysoce sofistikované gender studie", malinko pasoval na hlupáky. Např. i jaderná bomba přinesla vskutku velké poznatky, zejména v účinku radioaktivity na organismus lidi, samotné přírody a nejspíše je vědecky velmi přínosná. Ale ono je úplně jedno jaké přinesl gender poznatky, je to zlo. Někdy mám pocit, jako by tápal v jasném vyhranění vůči zlu. Jako by věda už začínala u něj více hrát prim než víra. Jsem rád, že papež František podpořil referendum na Slovensku. Možná by se ho pan profesor Halík měl zeptat, proč tomu tak je.

18. dubna 2003

VELKÝ PÁTEK

Iz 52,13-53,12 Žid 4,14 - 16; 5,7-9 Jan 18,1-19,42

Bože můj, Bože můj,proč jsi mne opustil?

Jan Zahradníček v jedné své básni napsal, že se všechny mocnosti zla v dějinách snaží udělat vše pro to, aby dějiny nepřekročily odpoledne Velkého pátku. Řekněme si hned na počátku, že podstatou velikonoční víry křesťanů je přesvědčení, že Velkým pátkem dějiny nekončí - a nekončí jím ani příběh života našeho Pána.

Svatý Jan, do jehož svědectví o Kristově utrpení jsme se právě ponořili, ukazuje smrt a vzkříšení jako jednu skutečnost, viděnou z dvojí perspektivy. Dnes se na oběť našeho Pána díváme z perspektivy tohoto světa. Zítra uvidíme, jak tuto událost čte Bůh. Dnes se zdá, že Ježíšova cesta skončila katastrofou. Zítra uvidíme, že Bůh otevírá na troskách lidských nadějí novou možnost, novou budoucnost - pro Ježíše, ale i pro nás a pro naši víru. I pro víru, která někdy musí projít peklem pochybností.

xxx

Dnes stojí před očima církve kříž, vztyčený mezi nebem a zemí. Už v Pavlových listech čteme, že kříž byl pro mnohé pohoršením - a i dnes jsme svědky toho, že se někteří lidé nad tímto znamením pohoršují. Je třeba jim říci, že křesťanská víra si chorobně nelibuje v obrazech bolesti a nezbožňuje utrpení jako takové.

Jestliže na Velký pátek "uctíváme kříž", ctíme toho, který se nezalekl bolesti ani smrti. Šel tímto světem cestou pravdy, a to důsledně až do konce. Šel proti zlu, a na této cestě na zlo nikdy neodpovídal zlem - a neměl iluze o tom, že tato cesta nevede k žádnému levnému triumfu. Věděl, že je to cesta oběti, a to oběti vlastního života. A tuto oběť přinesl vědomě a dobrovolně. Díváme se na kříž s úctou a vděčností za oběť, kterou Kristus na kříži přinesl.

xxx

Díváme se dnes na kříž jako do zrcadla, nastaveného zlu, hříchu. Dává nám možnost vidět jednou zlo nahé, v celé jeho hrůze, takové, jaké je. Tak, jak ho nikde jinde ve světě nevidíme. Ve světě je zlo vždycky nějak promíšeno s dobrem a dobro se zlem. Žádný z našich motivů a skutků není úplně jednoznačný; v bezpočtu lidských konfliktů jsou vždy nějakým způsobem obě strany vtaženy do šerosvitu viny a nevinnosti, jsou zapleteny do složité sítě příčina a následků, křivdy a odplaty.

Pašijový příběh nám líčí cestu toho, který byl bez hříchu, jediného skutečně spravedlivého, jediného, který na zlo, jež na něho dopadalo, neodpověděl ani zrnkem zloby a nenávisti. Jak jsme si už řekli v době postní: nevracel zpátky stíny, které na něj promítali jeho nepřátelé. Proto je křiž nezkalenou hladinou, v níž hřích může poznat sebe sama.

xxx

Kříž je zrcadlo, nastavené světu. Všechny "mocnosti světa" nastoupí postupně na scénu pašijového dramatu. Objeví se všichni představitelé náboženského i politického etablišmentu. Ctihodní muži Velerady mají střežit svatost Zákona, mají všechny klíče, jak rozpoznat spravedlnost a vůli Boží. Ale jsou si příliš jistí svou představou o Bohu a jeho Pomazaném, než aby se skutečně otevřeli nároku, před který je Bůh náhle postavil v osobě svého Syna.

Pak přichází soud Pilátův, rozhodující dějství odvěkého sporu mezi mocí a pravdou. Ježíš je přiveden jako ten, který se "vydával za krále". Pilát ale má už svou představu o tom, jak vypadá král, vždyť sám je držitelem a zástupcem moci. A když se mu Kristus-král představí jako svědek pravdy, Pilát mu klade otázku: Co je pravda? Tato věta však není otázkou člověka, žíznícího po pravdě, můžeme z ní spíše vyčíst chladnou ironii a tolik známou aroganci moci: Kolik váží pravda, co záleží na pravdě? Ježíš mu na to nedal žádnou odpověď - a Pilát nepoznal, že On byl tou odpovědí.

A pak z těch uhlazených rukou představitelů duchovní i světské moci Ježíš přechází do surových rukou žoldnéřů - a na scénu vystupuje další mocnost světa, kterou i my tak dobře známe: násilí. Vítané vyrušení z nudy: vášeň krutosti, vzrušující rozkoš působit utrpení. A tyto ruce povlečou Ježíše úzkými uličkami starého Jeruzaléma, davem lhostejných a tupě zevlujících - na místo za hradbami, místo zvané "lebka", hebrejsky pak Golgota.

A nakonec, jako poslední nepřítel, přichází smrt. Není to laskavá kmotřička z pohádek, je to absurdní a krutá smrt, zlá a nespravedlivá. Ježíš neumírá s vyrovnaností antických mudrců. To jenom jemný Jan laskavě přikryl mlčením výkřik, který doslova ocitoval Marek i Matouš. Ze tmy kříže Ježíš volá strašným hlasem: Bože můj, Bože můj proč jsi mě opustil!

Ježíš padá do propasti smrti a ve Vyznání víry je to popsáno ještě silněji: sestoupil do pekel.

xxx

Možná mnozí znáte velikonoční song Svatopluka Karáska, v němž se zpívá, že když Ježíš zemřel na kříži, nešel hned k Otci nahoru, nejdříve šel dolů, zlomit pekel závoru. Možná i tento článek naší víry - sestoupil do pekel - bychom měli promeditovat v odpoledni Velkého pátku a v mlčení Bílé soboty .

Představy pekla jsme se možná příliš rychle vzdali, vymetli jsme ji tiše spolu se všemi burleskními obrázky lidové čerchmanské fantasie a plody barokní posedlosti divadelními kulisami. Peklo však není nic z toho; peklo je nicota, nejzašší nicota odloučenosti od Boha.

A z tohoto kalicha bolesti, bolesti z nepřítomnosti Boží, Ježíš pije na kříži plnými doušky. To je ten kalich, o němž Ježíš mluví v Getsemane - a o němž čteme ve Starém Zákoně: kalich hněvu, který Hospodin připravil pro své nepřátele a který "musí vylokat všichni přestupníci země". Apoštol Pavel neváhá říci: stal se pro nás hříchem. Reformátoři Luther a Kalvín učili, že Ježíš na kříži zakusil všechna muka zatracenosti. Byť katolická církev nepřevzala toto učení, nevím, že by ho někdy výslovně odmítla.

Kříž není jen místo tělesného utrpení Kristova, je to místo, kde se otvírá pekelná hloubka nicoty, pokušení zoufalství, totální opuštěnosti, která zaznívá z věty Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil! Nezakrývejme si hořkost těchto slov výkladem, že Ježíš "jen" citoval počáteční slova dvaadvacátého žalmu, který končí slovy důvěry a naděje v Hospodina. Copak to něco snímá z hrůzy těch slov? Ano, věřme s Janem, že Ježíš nezemřel v zoufalství, jak se snad domníval Kalvín, že jeho posledním dechem byl akt úplné odevzdanosti do Otcových rukou; ale nezastírejme si tím tíži temnoty, kterou před tím musel projít.

xxx

O tom, že Ježíš musel projít temným údolím pocitu totální opuštěnosti od Boha a peklem radikální pochybnosti, jsem nehovořil z nějaké kazatelské záliby v dramatických okamžicích. Je to nesmírně důležitá zvěst pro všechny, kdo jsou anebo budou ponořeni do podobné zkušenosti.

Mnohdy v procesu umírání - a to i těch nejzbožnějších lidí - se objeví tyto okamžiky pochybností a chvíle pokušení k zoufalství. Svatá Terezie z Lisieux vyznala na smrtelném lůžku: "Napadají mne myšlenky nejhorších ateistů". A Terezie přijala tuto zkušenost Božího mlčení jako svou "oběť za nevěřící", jako projev určité vnitřní duchovní solidarity s těmi, kteří v Boha nevěří. Ano i s těmi, kdo jsou ve své nevíře jsou od Boha odděleni tak, že sami ani necítí, jak je to studené a děsivé žít bez Boha, protože nikdy nepoznali jeho něhu a blízkost.

A zde jsme u jádra toho, co vám dnes, v odpoledne Velkého pátku, chci především říci. Ve století, které nedávno skončilo, prošlo lidstvo strašnými pokusy mocností zla , "aby dějiny nepřekročily odpoledne Velkého pátku." Mnoho lidí bylo tak zraněno či uhranuto touto silou zla, že došli k přesvědčení, že nemohou věřit v dobrého Boha. Dávají zapravdu tomu, co vyslovil myslitel, který zemřel těsně před prahem dvacátého století, Friedrich Nietzsche: Bůh zemřel. Nemám tu na mysli hloupý a povrchní, stádový ateismus těch, "jejichž bohem je břicho", jak říká apoštol, ani pyšný ateismus těch, kteří tvrdí, že "bůh nesmí být", protože by jim překážel v jejich vlastní hře na bohy. Myslím zde onen "zarmoucený ateismus" lidí, které tíha utrpení, osobního či toho kolem nás, naplňuje takovou bolestí a starostí, že jim nezbývá místo pro naději a víru.

Těmto lidem nepomůžeme tím, když budeme jejich pocity tragičnosti světa a Boží nepřítomnosti dobrácky rozmlouvat, bagatelizovat je, utloukat je teologickými důkazy o existenci a dobrotě Boha, prostě když si budeme počínat tak neblaze, jako nechvalní Jobovi přátelé. Snad bychom jim měli říci spíš toto: ano, rozumíme vám. Na Velký pátek i my zvažujeme pravdu věty Bůh zemřel.

Ten, který zemřel na kříži, byl člověk i Bůh - v tomto smyslu je věta "Bůh zemřel" zcela ortodoxně křesťanská. Avšak dodejme i toto: onen pocit, ba více, duchovní zkušenost opuštěnosti od Boha ani nám není cizí a nesrozumitelná. Prošel jí náš Pán na kříži, a nemálo z nás, věřících, v té či oné míře už smělo mít účast na těchto temných chvílích jeho utrpení - a pokud ne, nevíme, zda na nás nečekají na prahu naší vlastní smrti.

Naše víra není souborem optimistických iluzí, je to cesta, na níž jsme čas od času všichni vystaveni peklu pochybností a poušti Božího mlčení. Naše víra, pokud je živá, obemyká všechny polohy života a záchvěvy lidského srdce, nic lidského jí není cizí - ani to, co vy prožíváte. Ano, je to pravda - je to pravda odpoledne Velkého pátku. A to jediné, co k tomu můžeme dodat, je toto: dějiny neskončily odpolednem Velkého pátku. Cesta vede dál. Vede dál, mlčením Bílé soboty - až k ránu, které konečně přineslo světlo; světlo, které ve tmách svítí a tmy ho nepohltily.

Někdy si myslím, že nemáme právo mluvit o událostech onoho rána, k němuž směřuje slavení Velikonoc, pokud jsme nevzali dost vážně to, co znamená noc kříže. Amen.

(Publikováno v knize Oslovit Zachea, nakl. Lidové noviny, Praha 2003)
T. Halík

halik.cz/…/33

a to si vedel, že "Slovo" je Boh?
V Biblii sa to píše.

keby sme neboli veriaci, ale ateisti a čitali Bibliu sem-tam, tak by sme sa divili, čo všetko sa píše v Biblii ako sa veciam priraduju hodnoty a privlastky Božích vlastnosti, či dokonca božstvo.

Biblia je navonok plná dvojzmyselných a protirečivých slov, ale to len na prvý dojem
Kto pozná reč Božiu a reč vtedajších ľudí, vie ako to je:)

Tomáš Halíků tomu zase vytřel... Apoštol Pavel prý neměl o buzerantech moderní poznatky...
***
zabíííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííl

Halik je čistý new age - neveri v realne vzkriesenie Ježiša a teraz hovori, že sv.Pavol nemal poznanie...

Ako keby povedal, že Božie Slovo (Duch Svätý) nemal dostatok poznania

Kedy jeho suspenduju ????????????

nie sme v tom sami..vidieť, že Boh si vyvolil svojich ľudí v týchto krajinách

naozaj...

www.postoy.sk/content/balzacov-lucien…

skvelé , MAGNIFIQUE !!!

Dnešné Slovensko v hodnotových otázkach, to je Francúzsko pred 20-timi rokmi. Aliancia za rodinu sa podobá tej francúzskej La Manif pour tous. Obe vznikli ako obrana, nie ako útok. Volali ich les pantouflards, pančuchári, domasedi. Ibaže súper sa mobilizoval a prišiel až do kuchyne, navaril polievku s prísadami nechutnými. A to máme jesť? A tak pančuchári vyšli do ulíc – kresťania, židia, i z moslimskej komunity, konzervatívci i ateisti i Cígera Hronského človek milión - a v miliónoch do ulíc. Zákony už však boli schválené, dynamit do rodín, zradikalizovaní slušní ľudia. Neskoro.
www.postoy.sk/content/balzacov-lucien…