SMRT NA PADÁKU

Usínal poměrně neklidně, myšlenky se vzdalovaly pozvolna a jejich obrysy se nakonec rozplynuly a nastal spánek. Spánek, který smrtelníka vysvobozuje z jeho nekonečné činorodosti a smysly se zklidňují a mozek si dělá vlastní inventuru. Ranní probouzení bylo pozvolné, přicházel sen, možná odraz vzpomínek. Byl nevyléčitelně nemocný a myslel na sebevraždu, odchod ze života.

Letadlo jej vyneslo do výše spolu se třemi kamarády. Věděli do čeho jdou. Skočili společně, kamarádi ho obklopovali ze všech stran a kousek nad zemí teprve zatáhli za své padáky. On jediný padal dál, stále blíže k zemi, vítr mu bičoval tělo. Pak úder o zem, který znamenal nevyhnutelný konec. Kamarádi se snášeli opodál na svých záchranných lanech.

Kudy se vine naše tenká linka strachu, obav, úzkostí a tužeb? Kde jsou naše meze, základní jistoty, instinkty a hodnotový rámec na kterém vyrůstáme? Z čeho čerpá naše duše i tělo víru i odvahu žít? Kdosi říká, že v nás žije bestie a naším úkolem je ji zkrotit. Co si neseme ve svém prazákladu života? Kde se rodí hrdinové a zbabělci a co nás motivuje zvládat krizové okamžiky života? Jaké návyky umožňují žít a přežít a dokonce se i obětovat pro jiné a jaké naopak působí rezignaci, rozpad vnitřních hodnot a odklon od života? Jak silná je obava o vlastní život, jak nás strach dokáže ovládnout, zlomit, zasáhnout a vyčerpat nebo trýznit? Kolik toho víme o úzkostech, prohrách, bolestech, pádech, ale i vítězstvích? Jsou dispozice, které nás zušlechťují a které nás naopak činí troskou?

Pokračujme v parašutistickém tématu, vždyť skok do prázdna je velkou odvahou a spojen především s jistotou, že se otevře padák. Lidský život je také takový odraz do prázdna, do neznáma. A v tomto neznámu, které pomalu poznáváme, zatímco se snášíme na padáku života, můžeme vnímat mnoho věcí. Jednou z nich je zbabělost i odvaha. A stejně tak láska i strach. Životem prostupují mohutné vlny různých emocí, vztahů i zkušeností, které nás formují. Velmi silná emoce je strach. Strach, který ovládne rozum a sáhne do podstaty bytosti a poskládá něco o čem nemáme zdání. Jak říká zkušený veterán, když jdeš do boje, nikdy nevíš, kdy uchopíš zbraň a nebo kdy ti ruka zdřevění a ty se posereš. Jaké jsou naše záchranné instinkty, záchranná lana života? Morální hodnoty?

Ale přibližme se ještě více parašutismu - výsadková jednotka, která měla za cíl zlikvidovat říšského protektora se jmenovala Out Distance a její součástí byl rotný Čurda. Ten, který se rozhodl později zradit, jít na gestapo, udat a udávat. Vykročit na cestu konce. Stal se konfidentem. Vnitřní i vnější tlak byl neúprosný. Rozhodnutí na základě mnoha faktorů a nejenom obavy o vlastní osobu. Kde jsou naše morální hodnoty a jak naložíme s dilematy, která nás potkají? Jak zvládneme zátěžové situace a s jakým nasazením a přesvědčením obstojíme v "terénu" ?

Zabrousíme do očitých svědectví, jak ho viděl například Karel Niemczyk z výsadku Calcium. Měl ho za užvaněného frajera. "Zedník, který hrál na trubku, rád se napil a moc mluvil," vzpomínal Niemczyk. Další veterán vzpomínal. "V Británii jsme měli dva kluky. Malého pihovatého Pepíka Šanderu, nejistého a o sobě pořád pochybujícího nadporučíka. Byl nevýrazný a pořád se držel někde vzadu. Jeho paraskupina Barium nacistům ale pěkně zatápěla. Předávala do Londýna zprávy o německé armádě, organizovala sabotáže na Královéhradecku, Semilsku, Rychnovsku a Žamberecku. V beznadějné situaci se nakonec nadporučík Šandera zastřelil, aby při mučení neprozradil další odbojáře. V Británii jsem ovšem poznal i těžkého frajera, který v baru vždy rád poroučel whisky, výborně hrál na trumpetu a pořád vtipkoval. O jeho odvaze a síle nikdo nepochyboval. Jmenoval se Karel Čurda."

Když srovnáme Čurdu z roku 1942 a o pět let později, tak vidíme nejdříve ostře řezanou tvář odhodlaného a trénovaného kluka. O pět let později odulého chlapa se žabím pohledem, který propadl pití. Vyhaslá bytost. Ztroskotanec se žádnou sebereflexí, který má za sebou hřbitovy lidí. U soudu v roce 1947 nezazní od Čurdy sebemenší lítost ani omluva. Kde se rodí hrdinství a kde zbabělost? Z čeho vyrůstají naše pohnutky a jaké máme morální hodnoty? Čím jsou rozvíjené a podporované? Co nám pomáhá někoho chránit a nebo naopak zradit? Kde se rodí úcta i sebeúcta a smysl pro zodpovědnost, čest, odvahu? Jakou má člověk vnitřní motivaci odolávat nástrahám a zkouškám, které potkává? Má člověk v sobě vnitřní přesvědčení, odhodlání objevovat vyšší smysl věcí, které koná a odpovědnost s tím spojenou? Má to rozměr morální, náboženský, kulturní a nebo i nacionální? Nalézáme v oběti, ve vlastní oběti smysl? A naopak, pokud zachráníme svůj vlastní život a zradíme, pak se stáváme čím?

Jakou roli má v životě člověka disciplína, sebekázeň, víra, respekt k autoritám? Jak se dokážeme osvědčit v praktickém životě a skutečných zkouškách a nejenom na cvičišti života?

Každá doba nám přináší dilemata a můžeme být šťastni, že není tak úporná jako za válečného stavu a okupace. Přesto je určité nastavení stále přítomno v lidech, nás samotných a kdykoli může být aktivováno. Je úplně jedno s jakou nálepkou a jakými slovy se dotyčný představuje. Doba může mít různé rozměry strachu, obav, nedůvěry a donášení. Doba ochotných informátorů, dohlížitelů a mentorů, kteří nám budou vysvětlovat co jediné je správné. I dnes a zvláště dnes po nás doba vyžaduje vyžaduje určitou ryzost, čitelnost postojů a někdy i oběti. Oběti, které neznamenají produkt svévole, ale snahu obhájit právo na svobodný názor a vlastní život. Zdaleka nejde o životy jako v letech nacistických a komunistických represí, ale buďme prosím ostražití, jsou i malé ztráty, které znamenají mnoho. Nechovejme ale přehnanou nedůvěru k druhým, nepodléhejme nadbytečnému strachu, který duši pouze deformuje. Snažme se zušlechťovat svou mysl i tělo a přinášet to tohoto světa dobré myšlenky i dobré činy. Nic dobrého ze z tohoto světa nikdy neztratí a žádný dobrý čin i slovo nikdy nebude ztraceno a zapomenuto. Útlak mnohdy dává vyrůst, jak zbabělcům, tak i hrdinům. Snažme se patřit mezi ty druhé.