Neboť sensus catholicus je nabourán a hlasy, které by se měly pozvednout, oněměly-----
Nastoupila anticírkev. Ale věrní katolíci nesmějí propadat strachu
P. Linus Clovis na Life Forum v Římě 18. května 2017
Když se 16. října 1978 objevil v lodžii chrámu Sv. Petra Jan Pavel II., pronesl slova: „Neboje se!“ Dnes s odstupem 39 let ve světle událostí, které postihly současný katolicismus, jeví se tato slova nejen jako prorocká, ale také jako výzva připravit se k boji (1).
Když kyvadlo lidských dějin a spásy prochází při svých oscilacích periodou temnot a rostoucího zmatku, Bůh často inspiruje proroky, aby vrhl světlo do temnot a snížil zmatek světlem naděje. Tito proroci požadovali větší důvěru v aktivní Boží starostlivost o svůj lid (2). Tak např. Izaiáš , aby měl král Achaz důvěru v láskyplnou Boží Prozřetelnost, (3) vyzval ho, aby si vyžádal znamení dříve, než bude jednat podle napomenutí Jeremiášových (4), protože Bůh zachrání Jeruzalém od zkázy jedině tehdy, když se město Babyloňanům vzdá. Církev rovněž není zbavena požehnání prorockých milostí, jak Bůh široce ukázal, když probouzel a posílal jí světce jako Bernarda z Clairvaux, Františka z Assisi, Kateřinu Sienskou, Markétu Marii Alacoque a v pozdější době Nejsvětější Matku, kterou poslal do Lurd, La Saletty a do Fatimy.
Před sto lety poslal Královnu proroků do Cova da Iria ve Fatimě v Portugalsku s poselstvím pro současný svět o dvou bodech: za prvé, upozornil svět, že se nachází v mnohem ničivějším nebezpečí, než bylo to, které potkalo Jeruzalém, za druhé - představil nebeské řešení mnohem moudřejší a rozumnější, než byla nabídka Acházovi, který odmítl vyžádat si od Boha znamení, „hluboko v podsvětí, nebo vysoko na nebi“ (5). Nicméně svatá Panna s mateřskou péčí vyložila pravdivost svého dvojího poselství viděním a znamením. 13. července v hlubokém podsvětí bylo představeno vidění pekla. O čtyři měsíce později 13. října „vysoko na nebi“ bylo potvrzeno znamením, zázračným tancem slunce, a aby se předešlo pochybnostem, svědkem bylo více než sedmdesát tisíc osob.
Vědoma si, jak velice zoufalá by se stala moderní doba, kdyby vypukla válka, navrhla svatá Panna strategii, která v případě přijetí zachrání nesmírné množství duší. Tato strategie s cílem usmiřovat Boha, který je těžce urážen, stanovila tři podmínky, tj. obnovu mravů a plné přijetí božských a přirozených zákonů, úctu prvních pěti sobot v měsíci a zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Pak, aby naposled zdůraznila, jak nebezpečné jsou časy, které se blíží, s mateřskou pečlivostí upozornila na důsledky, ke kterým by došlo, kdyby poselství bylo ignorováno: války, rozšíření bludů z Ruska, pronásledování Církve a svatého Otce. Nicméně zakončila své poselství trvalou nadějí: nakonec mé Neposkvrněné Srdce zvítězí a světu bude dopřáno období míru.
13. srpna 1917 byly děti zatčeny a bez vlastního zavinění se nemohly dostavit na setkání s Madonou. Zjevila se jim za šest dní, pozvala je, aby se vrátily do Cova da Iria 13. září a potvrdila, že způsobí přislíbený zázrak, i když nebude tak velký. Tato příhoda ilustruje důležitost zachovávat přesně všechny pokyny, které přicházejí z nebe (9), neboť částečné provedení zmenšuje nabízené požehnání. V roce 1929 slíbila Madona výslovně období světového míru, jestliže papež ve spojení se všemi biskupy světa zasvětí Rusko jejímu Neposkvrněnému Srdci. Toto zvláštní zasvěcení nebylo dosud provedeno, a to přispělo k aktuální krizi. I když i ,,částečné přijetí nebeských nabídek může být zdrojem mnoha požehnání, jistě to dodává odvahy přistoupit k jejich plnému přijetí. Tak bylo Španělsko a Portugalsko uchráněno druhé světové války poté, co biskupové zasvětili tyto země Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Stejně tak se druhá světová válka zkrátila, když papež Pius XII., třeba bez účasti biskupů, zasvětil svět Neposkvrněnému Srdci, a komunismus se zhroutil, když Jan Pavel II. s účastí biskupů, ale bez výslovné zmínky o Rusku zasvětil svět Neposkvrněnému Srdci.
Sociální a politické nejistoty, které následovaly po první světové válce, vytvořily podmínky pro růst dvojího přízraku: nacismu a komunismu, a to až do noci z 25. na 26. ledna 1938, zlověstné „noci neznámého světla“. Toto neznámé světlo předznamenalo hrozící vypuknutí „ještě horší války“, jak to předpověděla Madona ve Fatimě v červenci 1917, která propukne za pontifikátu Pia XI. Tato druhá světová válka skončila v roce 1945 porážkou nacismu, ale míru nebylo dosaženo, neboť komunismus uchvátil polovinu Evropy a hrozil další zlověstnou expanzí.
Církev
Dva roky před svým zvolením na Petrův stolec proslovil kardinál Wojtyla ve Filadelfii u příležitosti oslav dvoustého výročí americké nezávislosti prorocké poselství:
»Stojíme dnes před největším historickým střetem, s jakým se kdy lidstvo setkalo. Nevěřím, že široké kruhy americké společnosti nebo široké kruhy křesťanského společenství jsou si toho plně vědomy. Stojíme před finální konfrontací mezi Církví a anticírkví, mezi evangeliem a antievangeliem.
Musíme se připravit na to, že budeme muset podstoupit v nedaleké budoucnosti velké zkoušky, které budou od nás vyžadovat i oběť života, úplné sebedarování Kristu a pro Krista. Skrze vaše a moje modlitby je možno ulehčit toto soužení, ale není možné se mu vyhnout... Kolikrát již obnova církve se uskutečnila za cenu krve. Ani nyní tomu nebude jinak.«
Dnes s odstupem čtyřiceti let znějí tato slova tak hrozivě, že v aktuálním globálním klimatu nelze nevzpomenout na slova samotného Pána: Lidé budou zmírat strachem očekáváním toho, co přijde na celý svět, neboť hvězdný svět se zachvěje (Lk 21, 26).
V současnosti prožíváme zkušenost zármutku z nejistot, které vyvolávají strach, že na nás doléhají proto, že jsme neuposlechli varování svaté Panny.
I lidé obyčejní a méně znalí historie si uvědomují, že něco není v pořádku, že se musí něco stát, jak to vyjádřil s poetickou elegancí W.B. Yates:
»Věci se rozpadají na kusy; střed nedrží.
Světem se šíří naprostá anarchie,
Všude se zvedá krvavé vlnobití
odbývá se sebevražda nevinnosti;
Těm nejlepším schází pevné přesvědčení
a ti nejhorší jsou plni vášnivé intenzity.«
Opravdu, pokud jde o Církev, zdá se, že centrum není schopno vydržet. Petrská autorita se pokradmo a progresivně ztenčuje do té míry, že není schopna udržet svou svrchovanost a soudní moc a vystupuje spíše jen jako první mezi rovnými. Stačí si připomenout zákaz papeže Pavla VI. přijímat eucharistii na ruku a následující otevřenou neposlušnost, ne-li přímo zradu: různé hierarchie ho přinutily ke kapitulaci; nebo pokřik a odpor, jaký se zvedl po zveřejnění Humanae vitae. Stejně tak dopadlo i prohlášení Jana Pavla II. proti ministrantkám, když tento zákaz byl prakticky anulován novou a autentickou interpretací kánonu 230 § 2 Kodexu církevního práva, a o nic lépe se nevedlo ani Summorum Pontificum Benedikta XVI.
Snad ještě závažnější je senzace, že „církevní a katolické věci se rozpadají na kusy“ a že se rozpoutala v církvi pastorační anarchie. Mediální kokteil představuje petrský úřad jako jen něco málo více než názor. Navíc i uprostřed tohoto šejdířství se zdá, že zde působí skrytá moc, která si osobuje právo reformovat a aplikovat zneplatnění manželství bez projednávání v příslušných římských dikasteriích; dělat kousavé poznámky na adresu Curia Romana a podkopávat autoritu svého prefekta, který se postavil proti inovačním rozhodnutím, protože urážejí jak nauku církve o manželství tak církevní kánony týkající se liturgie; mrzačit bratry františkány Neposkvrněné a dělat „mutatis dandismus“ svévolné soudy jako Izák: „i když hlas je Jakubův, ruce jsou Esauovy“ (13).
Při uplatňování podobných praktik jako za panování nekontrolované moci (14), není divu, že »těm nejlepším schází pevné přesvědčení a ti nejhorší jsou plni vášnivé intenzity«.
Neboť sensus catholicus je nabourán a hlasy, které by se měly pozvednout, oněměly, zatímco duch času nepostrádá hlasatelů, které ho vykřikují ze střech (15), a to by mohlo být ono „anti-evangelium“, o kterém mluvil kardinál Wojtyla před 40 lety. To se stává ještě hrozbou od nás vyžadovat i oběť v případě, že budou následovat příklad francouzského krále, a odmítnou splnit moji žádost, budou ho následovat i v nemilosti, která ho postihla (16).
Toto varování spolu s kardinálovým prohlášením, podle kterého není možné se vyhnout této zkoušce, je zřejmě důvodem pro ty, kteří kteří propadají strachu. Jako každé utrpení, aby strach byl morálně dobrý, musí být řízen rozumem.
ano, a ideme do tuhého... vlastní biskupi svojou neverou v Eucharistiu a v spolupráci s Novodobým Pilátom mieria na svojich veriacich násilným podávaním SP na ruku...
Ľubka,Cirkev ani brány pekiel nepremôžu. Ježiš sa určite nepomýlil, keď nám toto prisľúbil. Prečo stále panikáriš?Kľakni si pred kríž a stíš sa, počúvaj, čo ti v tichu bude hovoriť Ježiš,uvidíš že všetko je v Jeho rukách! Bez ticha a pokoja v srdci nebudeš počuť.
