Drazí čtenáři, napsala mi jedna řeholní sestra. Žije mnoho let v poustevně a pocítila potřebu otevřít své srdce, odhalit svůj zmatek a bolest, jakou zakouší pro situaci, ve které se nachází Nevěsta Kristova.
Aldo Maria Valli
Drahý bratře,
Prohlášení z Abu Dhabi mě zcela zděsilo. Co je to za Boha, jehož jménem bylo poznamenáno toto emirátní prohlášení? Katolický Bůh to být nemůže, protože katolický Bůh ani neexistuje, jak řekl Bergoglio Scalfarimu. Spíše má příznaky boha modernistického, zplozeného ze svědomí (nebo z lóží), jaký žije v obecném náboženském citu, boha, který odevšad rekrutuje své adepty, aby z nich vytvořil své univerzální bratrství; jeho horoucí touhou je uhníst Nové Náboženství Tolerance (multietnické, pacifické, ekologistické a nevím jaké ještě), které by objalo všechna náboženství jako soubor projevů vnitřní náboženské zkušenosti. Ve víře v toto náboženství se údajně skrývá řešení všech problémů, které sužují svět. Katechismus katolickécírkve (jsem bigotní a odvolávám se ještě na Katechismus), mluví o něm jakožto o nejzákeřnějším náboženském podvodu (KKC 657).
Věděli jsme, že pomocný biskup z Astany, Athanasius našich neblahých dnů, které velmi připomínají ony ze IV. ariánského století, se setkal s papežem. Velmi dobře. Byla to spirituální zkušenost. Biskup totiž říká, že se modlil na úmysl papeže, aby získal plnomocné odpustky (odpustky? Ty jsou také démodé. Nyní vládne miserikordismus pro všechny). Nuže Náměstek Kristův na zemi byl vůči němu velmi bratrský. Atmosféra byla velmi srdečná. František ho vyzval, aby se vyjadřoval svobodně i kriticky. Má údajně rád velmi svobodnou konverzaci...
Nechci dělat žádnou neuctivou karikaturu. Všechno vychází z rozhovoru, který mons. Schneider poskytl LifeSiteNews (ale jen tak v závorce, nebyl Schneider nedávno postižen domácím vězením, protože hovořil s přílišnou otevřeností? Nebylo mu přikázáno, aby se zdržel cestování a konferencí, ve kterých si dovoluje roztloukat kameny a bránit příliš rigidní nauky?).
Monsignor Schneider by chtěl „hermeneutizovat“ dokument z Abu Dhabi. Ale text dodnes nebyl opraven ani aktualizován, a také nikdy nebude. Při všem respektu a úctě k mons. Schneiderovi, zdá se mi, že hřeší naivitou.
Drahý bratře, ve svém článku sis dovolil jednu otázku: takto pojímat munus docendi ze strany papeže, nebude to trošičku... troufalé?
Ó jistě ne, drahý bratře! Pro Bergoglia je církev polyedr se všemi jeho polychromy a rozličnými výbrusy, tak rozmanitý a zajímavý pro jeho pluralitu, katolicky rozhodně nikoliv monolitickou (což by bylo odporné).
Navíc papež, který je schopný řídit polyedr, je peronista. Podle okolností dává za pravdu každému, ať už tomu, kdo říká A, nebo tomu, kdo říká B, kde B může být úplným opakem A.
Zato u mne, ubohé bigotní ženy, mnohostěn vyvolává nepořádek, dekonstrukci, kakofonii, ošklivost. A opravdu, díla Boží Moudrosti jsou zcela jiného druhu.
Jaký povyk! V peronismu polopravd a pololží výstřední tvar mnohostěnu a nekatolických principů (jako „realita je nadřazená idei“ atd.), má všechny ingredience luciferského smýšlení. Slyším Pána, jak božsky rozhorlen říká: »Jdi mi z očí. Tvé smýšlení není z Boha!«
Drahý bratře, je nás mnoho, kteří se cítíme znechuceni a unaveni, ale především zmateni a „vykořeněni“.
Zavládla papolatrie, návyk na módní rétoriku, lenivou lhostejnost, která se zahnízdila i v mnišství. A to mě převelice znepokojuje, protože směšujeme autentickou církevní poslušnost a poslušnost totalitního klerikalismu. I já mám povinnost odporovat a bojovat: vstupuji mezi rebely, protože nedokážu si připít na papeže podle příkladu kardinála Newmana. První ze všech náměstků Kristových mne nutí, abych dávala bezpodmínečnou přednost podřízenosti Pravdě a Boží Vůli před touto církví, která už neučí a přestává být pro nás Jeho tlumočnicí.
Každodenní nápor je úmorný. Ty o tom něco víš. Když den co den otevřu tvůj blog, zdá se mi, že tě vidím na sestupu, do prostoru bez hranic. Něco zcela jiného než Duc in altum ..(1)
Ale dezertovat není možné.
Je zde něco, co mě znepokojuje, co mě děsí: církev se ocitla před světskými tribunály. A je zde dnešní zpráva, že Francie požádala Svatý Stolec, aby zrušil diplomatickou imunitu nuncia, obviněného ze sexuálního násilí.
S aférou Barbarin, abych nepoužila australskou verzi, která je ještě podlejší, církev dovoluje, aby stát rozhodoval o všem. A ona mlčí. Stala se druhem agentury odpovědné za zločiny svých podřízených. Tím, že smutně prodala svou suverenitu a svou nezadatelnou svobodu, nemá už odvahu, aby vyzvala na soud tribunály tohoto světa. Zapomněla, že nikoliv svět je povolán, aby soudil církev, ale církev, aby soudila svět. „Ale kdo jsem já, abych soudil?“
Nevěsta Kristova se změnila k nepoznání, tak je ponížená a podřízená Světu. A tento její výtěžek ji přivedl k tomu, aby se vyzbrojila zbraněmi, kterými svět vytrvale demoluje a ničí Boží Dům.
Dejme hlas naší Matce, svobodné, bez roubíku, nedobytné, nezničitelné, svaté a vítězné.
Pius X. povzbuzoval takto: »Mějte tedy důvěru, buďte silní a vytrvalí. Nikdo z vás ať se nestane dezertérem. Váš křest je jako zbraň, víra jako přilba, láska jako kopí, trpělivost úplný krunýř. Vaše skutky nechť jsou vaše poklady, abyste zasloužili důstojnou odměnu«.
Pokaždé, když mě citují, mi říkají, že nejsem sv. Kateřina Sienská. Jistě ne! Protože ani ona to nebyla, když měla odvahu, jakou u ní známe. Svěřme se znovu do Božích rukou a žádejme o ukrácení této temné noci. A nakonec její Srdce zvítězí, zatímco Pravda nás již nyní osvobozuje.
Tvoje vždy oddaná a modlící se
Skrytá sestra

(1) Zajeď na hlubinu
-----------------
lumen de lumine

Před celým světem demonstrované prohlášení v Abu Dhabi z pera údajné hlavy církve Jorge Bergoglia je nejnehoráznější skandál a veřejné rouhání, jaké nemá v dějinách církve obdoby. Všechny kouřové vytáčky o „permisivní vůli“ jsou naprostý nesmysl, už proto, že jeho jasným záměrem je postavit islám a další pohanská náboženství do jedné linie s křesťanstvím. Jeho inkriminovaná věta mohla být přeložena také: »Stejně jako Bůh chtěl, aby lidé měli různá pohlaví, různou rasu a pleť, tak chtěl také, aby měli různá náboženství«. Od tohoto svého nesmyslu rozhodně nehodlá ustoupit, protože kdyby ho odvolal, žádné prohlášení vydávat a podepisovat ani nemusel.

Že si něco takového dovolil, je ovšem samo o sobě mnohemmenší překvapení, než skutečnost, že v katolické církvi nepropukla okamžitě celosvětová vlna pobouření a protestů, která by falešného proroka nenávratně smetla z jeho trůnu.

Bergogliovu devastačnímu vlivu jsme vystaveni, ať chceme nebo nechceme; šest let převracení a znehodnocování toho nejsvětějšího z pokladů církve se nemohlo nezapsat negativně do vědomí, smýšlení a rozlišovací schopnosti Božího lidu. Tak jako dlouhý pobyt v hluku, prachu či dýmu otupuje naše smysly, tak také bergogliovská demoliční atmosféra a horečka nás těžce poznamenala.

Zvykli jsme si během šesti letech jeho nezadržitelného tažení na to, jak vzrostla jeho pýcha a troufalost proti Bohu, proti dvoutisícileté církevní tradici, víře a morálce katolické církve, proti zástupům církevních učitelů a světců.
Se stejným bohorovným klidem, s jakým si hraje na světapána, dovolil si na náměstí Svatého Petra veřejně se hlásit k reprezentantům podvratného hnutí z Westminsteru, které se souhlasem svého pseudopastýře šíří všemi možnými prostředky nejhanebnější sodomskou morálku. Činí tak s výslovným odvoláním na první větu z proslulého dokumentu 2VK Gaudium et spes: Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je radostí i nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdcích odezvu. Jejich společenství se totiž skládá z lidí, kteří jsou sjednoceni v Kristu. (Nebylo vám nikdy nápadné, jak se Bergoglio snaží, aby v titulech jeho elaborátů nechybělo »gaudium« nebo »laetitia«, což je totéž?)
Jsou to skutečnosti tak úděsné, že mnoho pastýřů jakoby ztratilo odvahu se k nim vyjadřovat. Ale jejich mlčení se stává součástí onoho satanského mlčení Bergogliova, které je jeho osobním promyšleným nástrojem na systematické rozsévání smrtonosného semene na poli církve. (viz)
Bergogliovo zavádění heretického paradigamtu se neděje jen slovy, ale celým jeho jednáním, všemi gesty včetně jeho zapřisáhlého mlčení, při kterém se opírá o své domněle nedotknutelné suverénní postavení všemohoucího diktátora. Je to ve skutečnosti ten nejpodlejší způsob plánovitého a systematického podvádění a svádění pastýřů i ovcí na scestí, přesně podle záměru a taktiky Otce lži: přivádět církev do zmatků a do záplavy do nebe volajících hříchů, tak, aby odtamtud nebylo návratu, jak se na to od počátku těšili veřejně a nepokrytě se stále radují jeho bratři zednáři. Dovršení zkázy se chystá na podzim, kdy dojde prakticky k demolici svátostného kněžství.
Celá tato Bergogliova velezrada je evidentní součástí jeho osobního zasvěcení do otevřené a angažované spolupráce na globálním spiknutí, které má v rámci satanského plánu zničit křesťanství a zdecimovat lidstvo.
Jelikož jeho volba byla dlouhodobě záměrně připravována spikleneckou skupinou kardinálů »San Gallo« přesně s tímto podlým záměrem, jeho nástup na Petrův stolec byl od samého začátku velkým podvodem a zradou církve. (Je příznačné, že se tohoto díla od počátku aktivně účastnil velký smilník a vrah duší a současně přední oblíbenec Bergoglia, exkardinál McCarrick.)
Ovšem již dávno před tímto nástupem bujela tato hniloba v církvi, fakticky rozštěpené. Zaprodaní a zakuklení jidášové čekali na svou příležitost, aby až přijde čas, jeden po druhém nabídli své ochotné služby. Je to rozklad mnohem nebezpečnější a závažnější než Lutherův rozkol.
Všichni pastýři, kteří si mylně myslí, že je to samozřejmý a nevyhnutelný vývoj a rozhodně a otevřeně se nedistancují od Bergogliova spiknutí, nesou těžkou spoluodpovědnost před Bohem i lidstvem za všechna nebezpečí a škody, které tím vznikly a nadále vzniknou pro nesmrtelné duše. Synovská oddanost k hlavě církve je na místě tam, kde se jedná skutečně o věrného náměstka Ježíše Krista, a nikoliv o zrádného emisara satanských mocností, který podlým způsobem podněcuje a navádí k nejtěžším a nejzávažnějších hříchům. Věřící mají právo a přímo povinnost požadovat od svých pastýřů, aby odhalovali a odsuzovali pdovody Bergoglia, který jak slon v porcelánu šlape po svátostech a nejdražších pokladech církve.
Jestliže některý biskup a kněz to nevidí nebo nechce vidět, není hoden svého pastýřského úřadu, neboť ať chce nebo ne, nese plnou odpovědnost před Bohem za všechny nedozírné škody, které ohrožují duše a jejich věčnou spásu. Pokládat Bergoglia za právoplatného Kristova náměstka znamená činit samotného Boha odpovědným za všechny Bergogliovy zločiny.

Kdo to pochopil, ať se přičiní, aby zanechal všeho vnitrocírkevního pohodlí a s co nejširším okruhem věřících zasvětil všechny své síly vytrvalé modlitbě a postu (Mt 17,21) a také intenzivnímu náboženskému sebevzdělávání.
-vu-
Doporučené prameny literatury:
librinostri.catholica.cz ;