zavři oči své duše: "Ježíši, Ty to vidíš, Ty o tom víš A POSTAREJ SE o VŠECHNO!"-pak neplýtvám sil, abych se staral o to, co bylo,ale mám sílu k tomu, CO JE. POKUD SE SITUACE I PAK JEŠTĚ ZNOVU ZHORŠÍ; ZOPAKOVAT SLOVA ODEVZDÁNÍ A DŮVĚRY. ..A "PAK POZNÁŠ, CO JE TO ZÁZRAK."
Z komentáře k evangeliu svatého Jana od kněze Dolindo Ruotola:
"... Nejkrásnější láska je tedy vždy duchovní láska: zjevovat Pravdu těm, kdo ji ignorují, dávat poznat Boha, činit ho milovaným a osvobozovat tvory od iluzí světa, ďábla a těla..."
-Duchovní charita-
Aby Ježíš vzbudil tuto lásku v srdcích svých apoštolů, prohlásil, že je považuje za přátele pouze pod podmínkou, že budou praktikovat lásku, a ukázal jim, jak je miloval: "Jste moji přátelé, budete-li dělat, co vám přikazuji." A dodal: "Teď už vás nebudu nazývat služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Místo toho jsem vás nazval přáteli, protože všechno, co jsem slyšel od svého Otce, jsem vám oznámil."
Chtěl tím říci: "Nyní, když jsem vám zjevil přikázání lásky, jsem vám odhalil velké tajemství vykoupení, které je dílem lásky, a už vás nenazývám služebníky, ale přáteli. Tím, že vás takto volám, vám dávám příklad, abyste chudé a trpící považovali za přátele, a tím, že vám zjevuji, co jsem slyšel od svého Otce, vás učím dalšímu skutku lásky, totiž předávat druhým duchovní dobra, pomáhat jim poznávat pravdu a kráčet k nebi."
To je skutečně, přísně vzato, pravá láska podle příkladu, který nám dal sám Ježíš. Zjevil nám pravdu, dal nám život, aby nás zachránil, utěšil naše úzkosti, ale zcela nás nezbavil bolestí současného života. O tom je třeba přemýšlet. Pán nám dal plnost duchovní lásky, ne lásky světské. Mohl vrátit Eden, ale pro naše vlastní dobro to nechtěl, protože pozemský ráj by dal ubohému stvoření, které odpadlo od svého původního stavu spravedlnosti, zapomenout na ten věčný. Časnou lásku podřídil lásce duchovní a při pomoci tělu chtěl především pomoci duši. On nás vykoupil, ale uplatnění jeho zásluh a, řekli bychom, dokončení jeho díla pokračuje až do konce věků v církvi a pro církev. Hřích kvůli lidské svobodě stále bolestně bují na zemi a s ním i velká soužení, která způsobuje. Stále a v hojném počtu jsou lidé, kteří jsou loveni satanem, a utrpení a smrt Ježíše Krista pokračuje ve svatých duších a v církvi; proto pokračují velké bolesti a soužení v životě, ty, které jsou trestem za viny, a ty, které jsou odčiněním za ně.
Nejkrásnější láska je tedy vždy duchovní láska: zjevovat Pravdu těm, kdo ji ignorují, dávat poznat Boha, činit ho milovaným a osvobozovat tvory od iluzí světa, ďábla a těla.
Kdo koná tělesnou lásku bez lásky duchovní, je jako ten, kdo lituje nemocného, možná ho natře chladivou mastí, ale nevyléčí ho. Kdo má možnost konat duchovní lásku a nekoná ji nebo ji zanedbává ve prospěch světské lásky, podobá se tomu, kdo se snaží ustlat nemocnému lůžko, ale nemyslí na to, aby mu podal lék, kdo se snaží obvázat rány, ale neodstraní hnis, který je vyživuje a zvětšuje.
Velkou překážkou v uskutečňování lásky může být nehodnost těch, kteří ji přijímají. Jsou buď nevděční, nebo tvrdí a my cítíme buď odpor k tomu, abychom jim pomohli, nebo nás odrazují od toho, abychom je vyléčili.
Ježíš Kristus tuto obtíž jemně předjímá a ukazuje apoštolům, že jejich důstojnost a to, co od něj dostali, není plodem jejich vlastních zásluh nebo vyvolení, ale plodem jeho milosti: "Ne vy jste mě vyvolili, ale já jsem vás vyvolil a ustanovil, abyste šli a nesli ovoce a aby vaše ovoce bylo trvalé."
Jestliže jsem tě vyvolil bez tvých zásluh, musíš i ty jít k duším a hledat je, abys jim duchovně prospěl, aby nesly ovoce věčného života. Kdybyste se ocitli před obtížemi apoštolátu, netrapte se svou nedostatečností, ale modlete se, neboť vám říkám, že "o cokoli budete prosit mého Otce v mém jménu, on vám to dá".
Ježíš Kristus neříká, že dostanou, cokoli budou chtít, "ale cokoli budou prosit v jeho jménu", aby překonali obtíže apoštolátu lásky, a proto hned dodává: "To vám přikazuji, abyste se navzájem milovali".
Z komentáře k evangeliu svatého Jana od kněze Dolindo Ruotola Zdroj: Myšlenky církevních otců, lékařů, blahoslavených, světců a mystiků
Ty sa ju môžeš odmodliť, ale v živote sa stále obávaš o budúcnosť čo bude, ako bude, vyjde to, nevyjde to.... Toto už je proti Novéne a neguješ modlitbu
JASNĚ, ne jen minulost, ale I BUDOUCNOST. To se učíme stále. Dokonalí ještě nejsme. Každá situace je nová. NA KOLIK SE JÍ (novény) DRŽÍME, NAKOLIK DŮVĚRY, natolik MŮŽE BŮH PŮSOBIT třeba, I ZÁZRAKY.
Zdroj: Verita' sull'inferno "... La carità più bella perciò è sempre quella spirituale: rivelare la Verità a chi la ignora, far conoscere Dio, farlo amare e liberare le creature dalle illusioni del mondo, del demonio e della carne..." -La carità spirituale- Per ispirare questo amore nel cuore dei suoi apostoli, Gesù affermò di riguardarli come amici, solo a patto che avessero praticato la carità …More
"... La carità più bella perciò è sempre quella spirituale: rivelare la Verità a chi la ignora, far conoscere Dio, farlo amare e liberare le creature dalle illusioni del mondo, del demonio e della carne..."
-La carità spirituale- Per ispirare questo amore nel cuore dei suoi apostoli, Gesù affermò di riguardarli come amici, solo a patto che avessero praticato la carità, e mostrò loro come Egli li aveva amati: "Voi siete miei amici se farete quello che io vi comando." E soggiunge: "Ora non vi chiamerò più servi, perché il servo non sa quello che fa il suo padrone. Vi ho chiamati invece amici, perché tutto quello che ho udito dal Padre mio l'ho fatto sapere a voi." Egli voleva dire: "Ora che vi ho rivelato il precetto della carità, vi ho fatto conoscere il grande segreto della Redenzione, ch'è opera di carità, e non vi chiamo più servi ma amici. Chiamandovi così, vi do l'esempio, perché voi riguardiate i poveri ed i sofferenti come amici e, rivelandovi quello che ho udito dal Padre mio, v'insegno un altro atto di carità, quello di comunicare agli altri i beni spirituali, aiutandoli a conoscere la Verità, ed a camminare verso il Cielo". È questa infatti, parlando strettamente, la vera carità, secondo l'esempio che Gesù stesso ci ha dato. Egli ci ha rivelato la Verità, ha dato la Vita per salvarci, ha confortato le nostre angustie, ma non ci ha liberati interamente dalle pene della vita presente. È una cosa che fa pensare. Il Signore ci ha dato la pienezza della carità spirituale e non di quella temporale. Avrebbe potuto far ritornare l'Eden, ma per nostro stesso bene non lo ha voluto, perché un paradiso terrestre avrebbe fatto dimenticare quello eterno alla povera creatura decaduta dal suo stato di giustizia originale. Egli ha sottoposto la carità temporale a quella spirituale, e soccorrendo il corpo ha voluto principalmente soccorrere l'anima. Ci ha redenti, ma l'applicazione dei suoi meriti e, diremmo, il compimento dell'opera sua continua sino al termine dei secoli nella Chiesa e per la Chiesa. Il peccato, per l'umana libertà, dolorosamente imperversa ancora sulla terra, e con esso le grandi tribolazioni di cui è causa. Ci sono ancora, e in gran numero, gli uomini preda di satana, e continua nelle anime sante e nella Chiesa la Passione e Morte di Gesù Cristo; di conseguenza continuano le grandi pene e tribolazioni della vita, quelle che sono castigo delle colpe, e quelle che ne sono riparazione. La carità più bella perciò è sempre quella spirituale: rivelare la Verità a chi la ignora, far conoscere Dio, farlo amare e liberare le creature dalle illusioni del mondo, del demonio e della carne. Chi fa la carità corporale senza quella spirituale è come colui che compassiona un malanno, magari vi applica qualche pomata refrigerante, ma non lo cura. Chi ha la possibilità di fare la carità spirituale e non la fa, o la trascura per quella temporale, è simile a chi ha premura di sistemare il letto all'infermo, ma non pensa a dargli le medicine, s'affanna a fasciare le piaghe ma non ne elimina il pus che le alimenta e le ingrandisce. Nell'esercizio della carità si può trovare un grande ostacolo nell'indegnità di quelli che la ricevono. Essi o sono ingrati o sono duri, e ci fanno sentire o ripugnanza nell'aiutarli o scoraggiamento nel curarli. Gesù Cristo previene questa difficoltà delicatamente, mostrando agli apostoli che la loro dignità e quello che da Lui hanno ricevuto non è stato frutto dei loro meriti o della loro elezione, ma frutto della sua Misericordia: "Non siete voi che avete eletto me, ma io ho eletto voi, e vi ho costituiti perché andiate e facciate frutto, e il vostro frutto sia durevole." Se io vi ho eletti senza vostro merito, anche voi dovete andare alle anime e cercarle per beneficarle spiritualmente, affinché portino un frutto di eterna Vita. Che se vi doveste trovare innanzi alle difficoltà dell'apostolato, non vi turbate per la vostra insufficienza, ma pregate, perché vi dico che "qualunque cosa domanderete al Padre mio in mio nome ve lo accorderà". Gesù Cristo non dice che otterranno tutto quello che vorranno, "ma qualunque cosa domanderanno in suo nome", per superare le difficoltà dell'apostolato della carità, e per questo soggiunge subito: "Questo v'ingiungo: che vi amiate l'un l'altro".
Dal commento al Vangelo di San Giovanni del Sacerdote Dolindo Ruotolo
Fonte Pensieri dei Padri, Dottori, Beati, Santi e Mistici della Chiesa
