Nekontrolovaně se mi to odeslalo, tak budu pokračovat dál. Hezký článek v katechismu je taky 2611. Takže, když to shrnu, tak katechismus hodně apeluje na upřímnou modlitbu. Nejste to vy fyzicky, která musíte někam jet, ale je to vaše srdce.

Vím, že jste měli zjevení Panny Marie, (jak jste uvedla), ale pamatujme na 2 Korintským 11:14 (A není divu; vždyť sám Satan se přestrojuje za anděla světla.) nebo Matouš 24:24 (Povstanou totiž falešní mesiášové a falešní proroci a budou dělat veliké divy a zázraky, takže by svedli (kdyby to bylo možné) i vyvolené.)

Nabídnu vám můj pohled, ale přicházím v míru. Mně se to celé nějak nechce zdát. Ani v katechismu se nikde nepíše, že bychom museli konat nějaké poutě, ale je to jen forma zbožnosti věřících. Např. článek 1674: Kromě obřadů svátostí a svátostin musí katecheze brát v úvahu i různé formy zbožnosti věřících a lidových pobožností. Náboženské cítění křesťanského lidu si našlo v každé době své projevy v různých formách zbožnosti, které obklopují svátostný život církve, jako např. uctívání ostatků, návštěvy svatyň, pouti, procesí, křížová cesta, náboženské tance, růženec, medailky atd. Článek 2691: (...) Svatyně jsou pro poutníky, kteří hledají své živé prameny, mimořádnými místy k prožívání křesťanských způsobů modlitby „v církvi“. atp.

A když se na to podíváme prakticky, tak i doma a v kostele (nebo kdekoli) se prosí u světců, aby se přimlouvali a podle katolické víry nás slyší. Takže, proč byste museli jezdit ke hrobům?

Co na to Bible? Raději, když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři dveře a modli se ke svému Otci, který je vskrytu. Tvůj Otec, který vidí vskrytu, tě odmění. (Matouš 6:6).

Mně to spíš zavání tím, že satan vás chce vší silou dostat k modloslužbě a prostě vás před ty hroby dostat a ty, kdo vám pošlou peníze na tuto modloslužbu chce finančně mrzačit. (Neberte to prosím zle, jen mi to tak přijde.)

Naopak se mi moc líbí, jak je v katechismu popsaná modlitba. Např. článek 2562: (...) Je to srdce, které se modlí. Je-li daleko od Boha, pak je vyslovování modlitby marné. Moc pěkný je taky článek 2604, 2609,

Pomáhám jim například s rozlišováním duchů a to celkem dost. :-) Nebojte se, počítám se vším a modlím se za to. :-) Ale zrovna včera jsem si tak říkala, proč by mi mělo nadšení opadnout, když jsem nadšená z Boha? Kdybych byla nadšená z člověka, tak by mi samozřejmě na něm časem začily vadit nějaké jeho chyby nebo zvyky, ale Bůh je Bůh, dokonalý a neměnný. Tak, proč by mi nadšení nemohlo zůstat? :-)

Když jsem se bavila s ostatními katolíky, tak o svatých mluvili jen o těch, co jsou církevně uznaní za svaté. Ale jak se prosím katolíci dívají na definici svatých podle Bible? Tedy na znovuzrozené? Vždycky jsem slyšela jen nějakou poznámku jako: "No, ta je zapálená pro Boha", "To je fanatik", "Ta je až moc pobožná" apod. Ale ti lidi jsou prostě obrácení, znovuzrození, mají vztah s Pánem a podle Bible jsou svatí. Proč místo těch uštěpačných poznámek raději neřeknou "Ona se obrátila, znovuzrodila". "Ona je svatá."? Já samozřejmě vím, že Vy nemůžete za poznámky mého okolí, ale Vy se na toto díváte jak? Jsou podle vás svatí jen ti církevně uznaní nebo i znovuzrození, o kterých se zmiňuje Bible?

A když se vrátím k tě svatým, tak o nich tedy víme, že přijali svátosti. Ale podle mého, když se svatořečí až X let po smrti těch lidí, jak můžeme vědět, že jen nepřijali svátosti, ale skutečně se obrátili i v srdci, když církev ty lidi neznala? Když vlastně i podle katechismu, tak, jak ho chápu já, jsou podle ŘKC svatí ti, kteří jednak činili dobrodiní a jednak byli znovuzrození v srdci. Co když ale splňovali jen tu první podmínku pro svatořečení? Není nesplnění té druhé podmínky vlastně nesplnění celého paragrafu?

"Takže každý, kto prijal tieto sviatosti a ich aj praktizuje vo svojom živote, žije život v milosti posväcujúcej, ktorá je potrebná k spáse."

Přesněěě, děkuju, že jste to tu zmínila. :-) Včera jsem to zrovna dávala jako příspěvek. Váš názor na věc by mě mimochodem taky zajímal. Příspěvek je následující:

Bavila jsem se s jedním biřmovaným katolíkem o znovuzrození. O tom, co prožívám s Duchem svatým, jaký to má na mě vliv atp. Já jsem biřmovaná nikdy nebyla, a i přesto žiji s Duchem svatým narozdíl od toho biřmovaného člověka, se kterým jsme to probírali. (Vím určitě, že je to Duch svatý, s kým žiji, protože mimo jiné na mě absolutně sedí verše z Bible, které mluví o znovuzrození.) Ale já jsem to teda vždycky chápala tak, že by to mělo být spíš naopak. Že právě biřmování se uděluje kvůli tomu, aby byl na člověka vylitý Duch svatý.
Potom jsem se ptala kamarádky katoličky, o které vím, že taky byla biřmovaná a řekla mi, že na biřmování už měla věk, takže šla a ani nad tím nějak moc nepřemýšlela a vůbec nic se pro ni nezměnilo. Ani pro toho člověka, kterého zmiňuji výše.

Nedalo mi to a podívala jsem se, co o biřmování říká katechismus a našla jsem následující: Sám Kristus prohlašuje, že je označen pečetí svého Otce. I křesťan je označen pečetí: Bůh si nás v Kristu pomazal, „vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku“ (2 Kor 1,22). Tato pečeť Ducha svatého znamená, že naprosto patříme Kristu, že jsme navždy k jeho službám, ale také je příslibem božské ochrany ve velké (konečné) eschatologické zkoušce. (paragraf 1296) PŘESNĚ!! Biřmovanci mají mít Ducha svatého v srdci. Ale, co když Ho nemají? Co když celá věc pro ně tím obřadem končí a jinak necítí žádnou změnu, (1 Jan 3:9) která je potřeba ke spáse? (Římanům 8:9). Ti biřmovanci se potom půjdou podívat do katechismu do paragrafu 1212, uvidí tam, že přijali vodní křest i biřmování, takže jim nic nechybí a dál to neřeší. Ale jak je vidno, tak to tak není. Člověk se potřebuje obrátit v srdci, aby byl spasený.

Takže, i když mají všechny svátosti, ale nežijí s Bohem v srdci, tak jsou podle církve spasení nebo ne? Na jednu stranu mají svátosti, ale na druhou stranu s Bohem nežijí.

A ŘKC chápe svaté jako někoho, kdo dělal dobrodiní pro druhé nebo jako někoho znovuzrozeného? Dívala jsem se do katechismu a článek 828 říká: Svatořečením některých věřících, to je slavnostním prohlášením, že tito věřící hrdinsky uskutečňovali ctnosti a ve svém životě byli věrni Boží milosti, církev uznává moc Ducha svatosti, který je v ní, a posiluje naději věřících tím, že jim je dává za vzor a přímluvce. "V nejtěžších situacích církevních dějin vždy stáli u počátku obnovy světci." Vždyť "skrytým zdrojem a neomylnou mírou apoštolské účinnosti a misijního úsilí církve je její svatost". Z tohoto paragrafu jsem pochopila, že je to obojí: dobrodiní (hrdinsky uskutečňovali ctnosti) a znovuzrození (byli věrni Boží milosti). A podle Bible, když se třeba podíváme do Koloským 3:12 (Proto se jako Boží vyvolení, svatí a milovaní oblečte niterným soucitem, laskavostí, pokorou, mírností a trpělivostí.), tak verše 1-17 se věnují znovuzrození. Potom 2 Korintským 7:1 (Když tedy máme tato zaslíbení, milovaní, očisťme se od každé poskvrny těla i ducha, dokonávajíce své posvěcení v bázni Boží.) - v Českém studijním překladu máme v aplikaci YouVersion poznámku ř.: svatost…, Usilujte o pokoj se všemi lidmi a o svatost, bez níž nikdo neuvidí Pána. (Židům 12:14)., ale o svatých díky skutkům se Bible nezmiňuje. Z toho mi tedy vyplývá, že je to církevní tradice. Ale potom teda máme dvoje svaté - podle skutků a podle znovuzrození. Svatořečení probíhá vlastně X let po smrti toho člověka, že? Jak církev ví, že ten člověk byl znovuzrozený, aby mohl být prohlášený za svatého?