Kromě barvení vajíček, pečení „beránků“ případně „jidášů“ a pomlázky se Velikonoce slaví hlavně v kostele. Myšlenka vytvořit také pro dobu velikonoční pěkný rituál stála u zrodu společné oslavy Poslední večeře. Svoji zkušenost posíláme dál, můžete ji využít v manželském společenství ale i pro slavení v rodině.
Židé i křesťané slaví na Zelený čtvrtek podobnou večeři. Jedni oslavují své vysvobození z egyptského otroctví, druzí si připomínají poslední Ježíšovu Paschu, tzv. Poslední večeři, při níž ustanovil eucharistii. Přestože jsme o židovské večeři měli určité povědomí, vyprávění přátel o tom, jak na Zelený čtvrtek „večeří beránka a hořké byliny“, nás nadchlo. V roce 2000 jsme se poprvé sešli po mši na Zelený čtvrtek v jedné rodině a po vzoru židovské večeře rekonstruovali tu poslední, kterou slavil Pán Ježíš s apoštoly. Pro nás dospělé bylo zajímavé zažívat na vlastní kůži, jak to asi tenkrát probíhalo. Při jídle u stolu nám najednou začaly docházet různé souvislosti, které jsme předtím …More

Tak dnes 27. prosince máme docela skvělý svátek. Díky Jene
Je to svátek lásky a porozumění. V tento den lidé museli projevit snahu a upustit od hrubostí slovních i hrubostí fyzických. Holt mělo by to být pořád, jasná věc, ale holt jsme lidé, takže ztišit své vášně je třeba. Dle sv. Jeronýma se starý a mírně imobilní Jan nechával nosit na veřejná shromáždění křesťanů a pronášel k nim vždy jedinou větu: Synáčkové, milujte se vespolek. Je to příkaz Páně a bude-li tento příkaz dodržován, úplně to bude stačit...
A jak na tom jsme my, jak je na tom svět a kolik otráveného vína se už dnes vypilo na všech kontinentech? Pijme dobré víno ... Bůh JE Láska.

Smrtí, hříchem i svou bolestí se mnohdy noříme do bezedné a nikdy nekončící propasti a je zcela jedno, zda se při pádu díváme vzhůru a nebo směrem dolů, kde vidíme hrozivou všepohlcující černotu jdoucí nám vstříc. Ve který okamžik se nás temnota dotkne tak, že ukončí naše muka? Nevíme. Nic nevíme. Nevědění. Jako struny vybičované do krajnosti nebo jako zvíře v koutě svírané předsmrtnou křečí, pohlcené agónií konce. V jednom směru vnímáme vzdalující se světlo, stále se zmenšující naději, dotek minulosti, vytrácející se vzpomínky a zaznamenáváme svůj aktuální, ničím nezměnitelný pád, bezcílný a věčný. V druhém směru nevidíme nic a přitom obludnost nicoty a zhmotnělé prázdnoty nás pohlcuje a nekonečně děsí. Nedává prostor žádné fantazii co známe, ale utváří přítomnou realitu z které je nemožné uniknout.
Každý pád může mít své úhly pohledu, ale vždy je to jen pád. Prostý pád, který smete vše. Podobně jako řeka téhož jména, která při povodních odnáší špínu do moře. Při pádu nezáleží na tom,…More