Je to realita dnešných dní. Stačí chvíľu pozorovať dnešné deti ako sa "hrajú"...nehovorím, že všetky... Neviem, či len ja mám vždy na také zlomyselné, drzé, agresívne prípadne "autistické" šťastie...behajúce len s palicami, mlátiace do všetkého, ničiace čo sa dá, zo zašlapnutia akéhokoľvek chrobáka a otrhnutia kvetu, ktorý následne odhodia majú nevýslovnú radosť s požehnaním svojich mamičiek a oteckov....no "výchova" to asi nebude, keď začnem odriekať v duchu exorcizmové modlitby, ich prejavy sa vyexcelujú alebo sa tresnú o zem, alebo zostanú rigidne stáť a nedokážu sa pohnúť...len čumia neprítomne ...No je rozdiel, keď sami rodičia zapredajú deti satanovi za odplatu...a keď niekto z nenávisti alebo závisti na vaše dieťa uvalí porobenie...Výsledok je však vždy zdrvujúci pre všetkých zúčastnených bez pomoci...Dávam to sem preto, aby sa poznal nepriateľ vo všetkých aspektoch života, v ktorých sa môže prejaviť a pôsobiť, aj keď mnohí tomu neveria, že je to možné, alebo až tak rozšírené, či zaplienené...

Tak príklad...idem cez park, venčím psa, cesta je dosť široká pre všetkých. Oproti mňa idú 2 postavy. Matka a jej asi 5 ročný syn na trojkolke. Decko ide s odstupom 10 metrov pred ňou, zrazu si to napikuje rovno na mňa a z celej sily vrieska: "Prejdem ťa, aj tvojho psiska, Zabijem ťa!" Chachacha....všetko vidí a počuje jeho mater s uškŕňa sa. Pozriem sa priamo do jeho nenávistného xichtu a začnem odriekať v duchu Benediktovu modlitbu v latinčine. Decko drisne z trojkolky na zem, ja som od neho už na 1,5 m obchádzam ho stále opakujúc slová, ide mu pena od huby...Do toho začne vrčať môj pes...no a ešte to zaklincuje jeho matka s vetou Čo ste mu urobili ?! keď som si "dovolila" prechádzať sa len po ulici. Nejak nemám potrebu pomáhať tomu indivíduu. Idem o pár metrov ďalej...Decko sa pozbiera ako keby nič....pani upozorním nech si dáva dobrý pozor na hubu, lebo si ju začnem natáčať aj toho hej vydareného potomka. Pochopila, zberá sa preč. Keby malo epilepsiu, samo od seba nevstane...

Je to smutné, jak je dnes svět nemocný (očkování,život bez modlitby,5G,spatná strava). A jsme v tom. Pozoruhodné je to,že chceme být "věřící",ale co Pán Ježíš říká,jací máme být,že jsme věřící? Lk1, 17 Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky;
18 budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je."

Kdo z nás,to vlastně umí,a říkáme si věřící,že? Jak bychom se měli opravit,svůj duchovní život? Bůh nás poslal do světa,abychom takto působili tam,kde jsme,kudy procházíme,kde bydlíme,kéž nám v tom Bůh Všemohoucí pomáhá, chrání, žehná.

Monika Alman mám i trochu legrační příhody: existuje i "obrácená posedlost":). Můj syn,dříve, často začal plakat, když se někde něco dělo nebo byl čas na modlitbu a bylo třeba se modlit, když jsem se modlila,byl klidný. i když mám dost daleko do kostela, snažila jsem se dostat do kostela,jak byla příležitost,nejlépe na Tridentskou bohoslužbu,i když s malým bylo to pro mě dost krkolomné. Když jsem se tam vítězoslavně dostala a vyndala ho z kočárku/nosítka,apod., otřepal se(cca 2roky) a už vyrazil do akce-celou cestu,co jsem funěla,spal nebo se musel nechat nést-jinak bychom tam nedošli. a teď byl odpočatý a potřeboval pohyb.Takže(-po tatínkovi),se ihned dal do práce; nic jiného tam nebylo k práci,tak začal přeskládávat všechny breviáře a kancionály jako když viděl skládat hromadu dřeva,poctivě,se vší poctivou párou. to byl jedinný stav,jak ho udržet v kostele. Tak příště jsem se poučila, a načasovala na dobu kostela nenápadnou svačinu:bude jíst-tím pádem bude muset být sticha, sedět a nic nedělat. Tak měl nějaké dětské pitíčko-svačinu,jenže začal u toho strašně vrčet,bručet,že mu to chutná,že jsem zase musela odejít,tak zase nic.. Na potřetí jsem zharmonizovala dobu kostela na dobu spánku. Mše sv. začínala, a on opravdu, přesně na čas usnul v kočárku. nadšeně jsem se zařadila do lavice a milý hošík rozhodil ručičky v kočárku a začal tak hlasitě spokojeně chrápat,jako chlap, že při vší Tridentské Mši sv., i když babičky už neslyší a při všech šátkách, se otáčeli a pohyhňávali. Tak jsem zase šla radši pryč, tak tak, různě, ale nikdy s nudou.

Obaja máte kus pravdy. Medzi nepokrstenými je mnoho posadnutých. Tí však len zriedka vedia čo im vlastne je a pripisujú to psychologickým/ psychiatrickým poruchám, či diagnózam, chodia roky po doktoroch bez žiadneho výsledku alebo zlepšenia...skôr sa to vždy vekom len zhoršuje. No a kresťania, ktorí prijali krst, prípadne iné sviatosti, a tam ich celý duchovný život aj končí....v duchu nejakého folklóru, či nalinkovaného správania sa väčšiny, sú falošní veriaci.