Neuzavírejte se drazí moji, sami do sebe. Do svých neúspěchů, selhání, smutků a těžkostí. Nepřítel našeho spasení, nás takto speciálně, jedny od druhých odděluje, aby nás izoloval, abychom byli podráždění, zahořklí. Milujte se navzájem (Jan 15, 9 - 17), pomáhejte slabým, nemocným. Otevřeně (viditelně) noste světlo Kristovo. Rozhánějte tmu, zlo. Ukažte cestu spásy druhým.

Archimandrita Kirill (Pavlov)

Rusko od r. 1917

Svržen car ruský - římský, bludy z Ruska se po 2. světové válce rozšířily do celého světa. Nakonec se Rusko obrátí ke Kristu.

Starec Kirill Pavlov předpověděl, že nejprve zemře patriarcha Alexij II., (stalo se, nahradil ho nynější patriarcha Cyril Gunďajev), pak zemře on a pak světová válka s Ruskem za 40 dní. Oslavil 8.10.2015 své 96. narozeniny v komatu, ve kterém se nachází od r.2003. Z něj se probudil na pár sekund v r.2011, kdy řekl: "Buďte připraveni v srpnu-září." L: 18. září 2016 volby do ruské Dumy, odkdy se nejspíš ujmou vlády zvolení komunisti. Stalinova obliba se z 12 % v r.1989 vyšplhala na 52 % 5.3.2016. Stalina má rád každý 2. Rus. Z diktátora znovu Generalissimem Míru. Rusové vzpomínali smrt Stalina, oficiální datum úmrtí uvádí 5. březen 1953 — ČT24 — Česká televize www.ceskatelevize.cz/…/1715977-z-dikta… Батюшка Кирилл говорил еще: сначала - Патриарх, потом - я, ну а потом уж и ... Это еще до смерти Патриарха было, совсем не верилось, что Патриарх Алексий первым уйдет... 27 май 2011 Старец Кирилл (Павлов): "Готовьтесь: август-сентябрь..." и впал обратно в кому". DmitryA: У нас там есть один активный прихожанин Анатолий Иванович, не знаю точно, но ,говорят, он был алтарником батюшки. Мне передавали слова батюшки Кирилла Анатолию Ивановичу про войну, что начнется она на 40-й день или после 40 дней со смерти батюшки. forum.zaistinu.ru/viewtopic.php

Ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha!
Všichni s vámi, drazí, v této době těžce prožíváme to co se kolem děje. Všichni jsou neklidní, a jakoby zachváceni nepokojem. Je ale nutno říci, že tímto neklidem, jsou vinni všichni. I my jsme tím vinni. Přestali jsme žít křesťansky. Přestali jsme žít podle přikázání Božích. Trpělivost, milosrdenství Boží je vyčerpáno a Pán dopouští krveprolévání v občanských válkách. Proto musíme stroze obrátit pozornost k sobě samým, ke svému životu. Abychom žili náš život v duchu Evangelia, v duchu učení Krista Spasitele. My jsme od Krista odešli, neplníme Jeho přikázání a žijeme podle své vůle. Proto nás nakonec potkává takové trápení. A může být ještě hůře. Proto je třeba žít životem podle učení Spasitele, ke kterému nás volá náš Pán Ježíš Kristus ve svém Božském Evangeliu.
O hříchu odsouzení jsme již hovořili před časem. Hovořili jsme o tom, že tento hřích je velmi rozšířen mezi lidmi. A i když se zdá být bezvýznamným, způsobuje mnoho zlého. Proto je třeba se mu vždy vyhýbat. Také jsme hovořili o tom, že tento zvyk, tato vášeň pramení v nedobrém srdci – zvyk odsuzovat, posuzovat konání bližního. Hovořili jsme o tom, že hřích odsuzování je zapovězen samotným Spasitelem. Neboť Hospodin, znaje nemoc naší lidské přirozenosti, přísně přikázal: nesuďte, abyste nebyli souzeni (Mt 7,1).
Nemáme právo soudit bližního. Nedali jsme mu život, ani jsme jej nevychovávali. Není nám podřízen a my nemáme jakoukoli moc soudit jeho činy. Máme jednoho společného – Hospodina. Soud lidí, kteří rádi odsuzují bližní, je soudem nečestným. Je zrcadlem stavu odsuzujícího. Slova a skutky bližních, ve kterých často není nic špatného a hříšného, bývají pokřiveny slovy lidí zlořečivých. Pomlouvači připisují lidem, kteří se ničím neprovinili, těžké hříchy a o těchto „hříších" vypráví všem, tajně i zjevně pomlouvají, odsuzují a ponižují.
Například, jeden člověk zbohatl čestnou prací, přičinlivostí a šetrností. A pomlouvači jej hned obviňují z rozkrádání. I lidé, kteří jsou v přátelském vztahu, se také dokáží bez okolků odsuzovat. V jejich vztahu okolí vidí jakési nečisté pohnutky a cíle. Také slušní lidé, kteří milují Boha, milují chrámy, modlitby, i oni často propadají různým pomluvám a nařčením. A milovníci pomluvy tento hřích, který mezi lidmi je, ještě mnohonásobně zveličí. Jakmile se projeví jen náchylnost k hříchu či skrytá myšlenka, pomlouvači již vidí těžké, veliké, hrubé přestupky a vše hlasitě rozhlašují. Současně vůbec nepřihlížejí k pokání, nápravě zhřešivšího. Možná, že člověk, který zhřešil, v tichosti osamění před Bohem oplakal své hříchy, odsoudil sebe sama. A před Bohem nyní stojí více ospravedlněný, než hanitel, který ho soudil, podobně jako když celník odešel z chrámu více ospravedlněn, než farizej, který ho odsoudil. A proto farizejský soud zlořečivých lidí je vždy nespravedlivý, trestuhodný, vždy samozvanný a odsouzeníhodný.
Odsouzení bližního je těžký hřích. Je nám přikázáno milovat druh druha, je nám přikázána láska. Všichni, kdo mají rádi pomluvu, těžce hřeší proti tomuto přikázání. Komu se podobají tito klevetníci, takový zlořečiví lidé, kteří proradně odsuzují bližního? Takoví lidé se podobají odvěkému lidskému vrahu – ďáblu, který nenávidí veškerou pravdu a lásku, a který vždy hledá zlo a raduje se z něj. Snaží se, aby zlo zvítězilo. Podobají se zlostnému klevetníku, který pomlouval před Bohem spravedlivého Joba. Mnoho, mnoho zla způsobují takoví klevetníci, zlořečící svému okolí. A také je věru čeká nedobrý osud. Neboť budou potrestáni spolu s ďáblem – klevetníkem. Vždyť kolik slušných lidí díky pomluvě přišlo o zaslouženou důstojnost a čest! Občas přicházejí dokonce i o život. Kolik rozladění přinesly pomluvy a zlořečení do spořádaných rodin! Manžele, upřímné přátele dělají nepřáteli, probouzí nedůvěru k lidem, kteří si zaslouží důvěry. Nedává lidem talentovaným zaslouženého postavení a otvírají cestu k takovému postavení lidem nicotným a neschopným. Hle, nakolik trestuhodný, nakolik škodlivý je pro společnost, pro stát, hřích – pomluva, zlořečení, odsouzení. Proto se musíme obávat tohoto hříchu a pamatovat přikázání Kristovo: nesuďte a nebudete souzeni, nepotupujte a nebudete potupeni... (Lk 6,37).
My sami musíme hledět na sebe sama, na své hříchy, na své vady a napravovat je, ale ne posuzovat skutky svých bližních. Jeden kazatel, odhalujíce tuto vášeň odsuzování bližních z důvodu mravního pádu, hovořil takto: „Jeden náš bližní padl. Ale copak jste vy, kteří ho odsuzujete, sami nikdy nepadli? Bude vám snad příjemné, když bude někdo vyprávět o vašich špatnostech, na které jste již zapomněli? Vy na to odpovíte, že váš život byl bez velikých prohřešení. Souhlasím. Ovšem připisujete tuto ctnost sobě? Pokud se vám nedostávalo příležitostí k pádu, kolikrát jste k němu směřovali v myšlenkách. Kolik bylo ve vaší duši přání, náklonnosti k hříchu? Ukažte nám, jestli se odvážíte, svůj vnitřní život. Vyprávějte o svých skrytých myšlenkách, které lidé neznají a nevidí. O svých hanebných vášních, o svých nedůstojných přáních. A když se tato hříšná hlubina rozprostřela po vaší duši a rozumu, navenek byl váš vnější život bezúhonný. Vážili si vás a ani jedno lidské oko nespatřilo, co se dělo ve vaší duši. A předpokládám, že v jednom z těchto okamžiků vášeň zažehla vaše srdce, plenila vaše svědomí. Pokušení bylo nejsilnější... A co by se s vámi stalo, pokud by někdo spatřil váš pád a začal o něm vyprávět lidem? Bylo by vám to příjemné? Proto pokud vás chrání milosrdenství, je to tak pouze dobrotivostí Boží. Pán vám nedá padnout, chrání vás. A pokud by vás nechal vašim vlastním instiktům, vášním, dávno byste již zahynuli.
A pokračuje dále: „Váš bližní padl. Ale znáte jeho historii? Jeho narození? Jeho okolí? Byla v jeho minulosti dobrá výchova, v dobrém prostředí? Cítil slzy, varování matky-křesťanky? Bylo to křesťanské prostředí? Bylo mu od začátku zjeveno Evangelium? Nejspravedlivější Hospodin spravedlivě soudí na svých vahách, kdo z vás je více odpovědný a vinný; ty, který jsi dostal velký talent a poznání. Nebo ten, který nepoznal nic?" K čemu nás volají tato slova – za prvé – k vnitřnímu obrácení, vnímání sebe samých a k horlivé pokoře před Bohem. A druhé – k hlubokému porozumění a slitování s padlým člověkem.
Vídíme, že andělé – bytosti dokonalé, svaté, čisté, blízké Bohu, se první radují a oslavují Boha za spasení padlého člověka. Oni nejvíce soucítí a trpí spolu s padlými bytostmi. Proto jsou-li andělé svatí, dokonalí, cele soucítí s padlým hříšníkem, proč bychom se my nemohli pokořit a s hříšníkem soucítit – my, kteří padáme do nesčetných hříchů a omylů? Soud nám nepatří. Proč? Protože my můžeme soudit pouze podle toho, co vidíme, ale co se děje v duši člověka, ví pouze Srdcíznalý Bůh.
Viditelné, vnější nelze soudit. Někdy se stává, že se člověk navenek zdá počestným, ale uvnitř může být velikým hříšníkem. A naopak člověk, kterého lidé považují za velikého hříšníka, je v Božích očích člověkem spravedlivým. Například, pokud člověk udělal něco dobrého, lidé ho chválí, považují jeho čin za šlechetný. Ale jestli člověk něco udělá jen proto, aby ho lidé chválili a oslavovali, nemá jeho čin v očích Božích žádnou mravní hodnotu. Je nicotný, zištný. Takových příkladů by bylo mnoho.
Ctihodný Vitalij Alexandrijský se nechával přes den najímat na práci a v noci chodil do domů padlých žen. Všichni lidé ve městě ho považovali za prostopášníka. A on přitom vydělané peníze dával těmto ženám na živobytí, aby je uchránil od hříchu. Andreje, jurodivého pro Krista, považovali lidé ve městě za blázna, plivali na něho, dokonce ho bili a posmívali se mu. A přesto byl spravedlivým před Hospodinem. Není možné, abychom my hříšní jakkoliv soudili skutky bližního.
Jednou se bratří obrátili na ctihodného Pimena s otázkou, jestli je dobré, pokud vidí zhřešit bratra, zamlčet, zakrýt jeho hřích. Ctihodný řekl: „Ano. Jestli skryješ hřích bratra, tak Hospodin skryje tvůj hřích." Jiní otci Pimenovi řekl: „Slyšel jsem o jednom bratru něco neslušného. Nenechává mne to klidným. Chci odtud odejít". Ctihodný se zeptal: „Je skutečně pravda, co jsi o bratru slyšel?" „Ano", řekl, „pravda, řekl mi o tom jeden důvěryhodný člověk". Ctihodný namítl: „Pokud by byl důvěryhodný, nic nedobrého by o bratru neřekl". Bratří se k němu ještě obrátili s otázkou: „Jakou dáš odpověď Bohu, když vidíš hřešícího bližního a neusvědčíš ho?", ctihodný odpověděl: „Řeknu Hospodinu: ,Hospodine, rozkázal jsi nejprve vyjmout břevno ze svého oka a potom teprve třísku z oka svého bližního´. Tak vyplním jeho přikázáním". Ano, takto shovívavě svatí lidé hleděli na nemoci bližního, skrývali ji! Nevykládali o nich, nerozhlašovali, vše přikrývali láskou.
Jak těžký je hřích odsuzování! V „Životech" svatých se vypráví o následujím příběhu. Jednou k jakémusi podvižníku Joannovi přišel starec, aby si od něj vzal požehnání. Joann se ho zeptal: Nu, jak žijí moji bratři?" Starec odpověděl: „Sláva Bohu, vašimi modlitbami". „A jak žije ten mnich, o kterém jsou ony nedobré řeči?" „Špatně žije a nenapravuje se, žije špatně jako dřív". Joann zaúpěl: „Ó, neštěstí na něj!" S těmi slovy upadl jakoby do mdlob, jako by snil. Ve snu viděl, že stojí před Golgotou. Na Golgotě Spasitel – mezi dvěma lotry. Když se chtěl přiblížit, aby se Spasiteli poklonil, Pán řekl andělům: „Vyžeňte ho, neboť je to antikrist, odsoudil svého bratra před Soudem mým". Jakmile ho andělé začali vyhánět, jeho mantije se zachytila a zůstala tam. Rychle se probudil. Chvěl se strachem. Vzdychl a řekl: „Ano, toto je můj těžký den!" Bratr se ho zeptal, co se stalo. Vyprávěl mu o tom snu: „To, že se moje mantije zachytila a zůstala tam znamená, že jsem přišel o ochranu a blahodať Boží za hřích odsouzení". Sedm let se modlil za odpuštění tohoto hříchu. Nejedl chleba a žil mimo kelii, nikoho nepřijímal, s nikým nehovořil. Po sedmi letech se mu ve snu zjevil Pán a vrátil mu mantiji. Joann poznal, že mu Pán hřích odpustil. Takové je Boží poučení v posvátné tradici.
Musíme odsuzovat pouze sebe, pouze sebe obviňovat. Říkají: „Druhé odsuzujeme proto, že neznáme sami sebe. Jestli bychom znali sami sebe, nikdy bychom se neodvážili odsuzovat druhé". A to nechť nám, drazí bratři a sestry, poslouží jako poučení, návod, abychom správně plnili přikázání Boží. Odsuzovat sami sebe a napravovat své nemoci, své hříchy, své zvyky, své špatné vlastnosti, kterých máme každý veliké množství. To je dobrá věc, naše svatá povinnost. Takto musíme konat, jinak nebudeme spaseni. Musíme postupovat od jednoho k druhému. Pouze takovouto sebenápravou, očištěním může napravit sebe sama od svých hříchů. Otevřít tak volnou cestu do Království Božího, které Pán přislíbil těm, kteří si je otevřít přejí. Amen