Dohnal celú tú záchrannú akciu na záchranu neviestky a zemegule organizuje ,lebo je mimo minimálne už od roku 1987 . Vtedy vo svojom modl.eleboráte napísal,že dve tisíc rokov bola Cirkev v bezmocnosti ,ale tretie tisícročie bude v moci.
To je absolútny nezmysel a je neuveriteľné ,že takýto blud vypustí kňaz.
Takže celé tie roky Dohnal ignoruje proroctvá Písma ,aj znamenia časov. Hrstku nemysliacich oddaných sa mu podarilo presvedčiť ,že je prorok a keď ho budú poslúchať ,tak zachránia Česko ,Slovensko ,V4 ,aj celú zem. Preto ich posiela raz zbúrať múry duchovného Jericha NWO do Žiliny ,potom zas nahádzať celé hory démonov do ohnivého jazera a podobné krávoviny.
Tu je celá tá bludná predstava tohto "proroka" popísaná a na jeho bludoch nevidia nič zlé ,len bludiaci ,ktorí obrat k dobrému tiež čakajú : Bludný výklad patriarchu BKP Eliáša Dohnala kap.20 Zj. sv.Jan

Pěkné svědectví katolického biskupa Eliáše Dohnala od dětství do 1.4.2014. Pdf str.54 Katolický biskup Eliáš Dohnal píše pravdu, že Benedikt XVI. smrtelně zhřešil, když blahořečil papeže Jana Pavla II. Současně tu má ale i omyl, když z beatifikace Jana Pavla II. Benediktem XVI. usoudil, že Benedikt VI. přestal být papežem. Benedikt XVI. ve skutečnosti zůstává dodnes papežem ve smrtelném hříchu (František Bergoglio skutečným papežem není), který svádí ostatní katolíky do pekla, kde i on navěky skončí, nebude-li aspoň v poslední hodinu smrti hořce litovat tohoto hříchu.
Místo aby se biskup Dohnal uvědomil, že blahořečení a svatořečení nespadá do papežské neomylnosti, neboť nepatří do pokladu víry předaného Pánem Ježíšem Kristem apoštolům tehdy. Pán Ježíš neřekl 12 apoštolům, že Karel Wojtyla, budoucí papež Jan Pavel II., bude svatým. Neexistuje žádné předpovězené jméno nějakého budoucího svatého papeže, které by bylo součástí Písma svatého či ústní Tradice řečené 12 apoštolům.
Pdf str.230 Pravé spasení tě postaví do střetu se satanem.
str.271 Aby nebyl vidět zázrak na soše ap. Petra, nepřátelé z řehole ji zalíčili celou vápnem (L: asi se rouhali Duchu Sv.)
str.276 3,5 dne postu týdně dodnes sestry
str.280 5.4.2010 vyhlásili anathemu na katolické biskupy (tj. oznámili, že nevírou, či utajením-zapřením víry, tito veřejně známí biskupové přestali být katolickými křesťany, což je i dle mého názoru velmi pravděpodobné), když jim biskupové neodpověděli od 3.3.2009 do 4.4.2010 ani po 4 žádostech na oficielní dopisy.
str.294 odjeli 1.4.2014 do Doněcka, tím kniha končí.
CELÁ kniha:

Rok 1960−1966
Atmosféra v Hluku a ukončení školy
V roce 1960 se v našem městečku odehrálo více událostí. V létě proběhla tzv. kolektivizace vesnice. Znamenalo to, že lidem byla se-brána půda a zároveň i všechen dobytek a byli nuceni vstoupit dokolchozu či tzv. JZD. Rok byl dramatický. V té době se jeden občani se svým otcem postavili na odpor. Když vyváděli jejich dobytekz domu, střelil z ručně vyrobené flinty místnímu policajtovi do boty.Pak i se svým otcem utekl do humna, a když byla zavolána posilapolicie i vojska, nemohli je najít, ač je hledali několik dní. Vzpomí-nám si, jak jsme na ulici i ve škole prožívali hrůzu z této policejnírazie. Nakonec je našli; byli v jedné chatě ve Starých horách. Bohu-žel otec tam zemřel a syn byl odsouzen na více než deset let do vě-zení. Tenkrát šlo do vězení více Hlučanů.
V tomto období nevydržel psychologický tlak také jeden otec tří dětí. Našli ho oběšeného v lese na Kobylici. Rovněž náš soused
9
z téže příčiny náhle zemřel, zřejmě na infarkt. Mým rodičům sebrali čtyři krávy a asi čtyři hektary půdy. Vzpomínám, jak potom v létě celý den vyhrávala hudba na „oslavu“, že socializace vesnice byla ukončena.
V té době jsem chodil do 8. a 9. třídy. Hrával jsem fotbal jak za žáky, tak za dorost. Kromě toho jsem občas chodíval pomáhat zvonit místnímu kostelníkovi Jakubu Ovsíkovi. Byl vděčný, když jsem vyběhl po schodech na věž a odzvonil poledne, a mě to zase bavilone z důvodu nějaké zbožnosti, ale líbilo se mi, že mohu rozhoupat velký zvon a pak se vždycky podívat z věže do dalekého okolí.
Tak to byla asi moje činnost jako žáka 8. a 9. třídy mimo školu.Kromě toho jsem samozřejmě ještě v 8.třídě, dokud jsme měli půdu, musel pracovat a pomáhat při posledních žních, než nastala kolektivizace. V 9. třídě jsem musel po kolektivizaci pomáhat tatínkovi nosit vodu pro krávy a pak odvážet mléko do mlékárny. Odváželose od sousedů, kde byly provizorní stáje, protože kolchoz ještě ne-měl vybudovaný kravín.
Skončil školní rok, a tím i docházka do naší hlucké školy. Nás,spolužáky, spojovalo mnoho zážitků a drobných přátelství, kteréjsme zde za devět let prožili. Pro mě vyvstala otázka: Co teď? Mé
10
jméno bylo zaznamenáno mezi těmi, které nikdo do žádného učenínemohl vzít, ani na zedníka. Po ukončení školy v roce 1961 jsembyl totiž povinen nastoupit do zemědělské školy a pak pracovat v kol-chozu jako nová pracovní síla. Já jsem ale do kolchozu jít nechtěl,zůstal jsem doma a nevěděl,codál.Jistě,přicházelaimyšlenkautéctdo Rakouska, ale když jsem zvážil, jak ostře jsou střeženy hranice,přestal jsem nad tím přemýšlet.
Kamenolom
VtédobědostHlučanůjezdívalopracovatdoOstravy.VětšinouznedělenapondělíužopůldruhévnociodjížděliautobusemdoKunovic na nádraží. Pak pokračovali vlaky na Ostravu anebo někteřísměrem na Olomouc a dále. Skupina Hlučanů našla práci u Lesosta-veb,kterémělyředitelstvívOlomouci.Pracovalivětšinounabudová-nílesníchcestnaseverníMoravě.Přestýdenspávalivmaringotkách.Jeden z dělníků mi řekl o možnosti jít tam pracovat. Domluvili jsmese a v pondělí 17. července 1961 jsem cestoval s nimi. Stavil se semnou na ředitelství blízko olomouckého nádraží a domluvil, abychmohl s ostatními Hlučany jít hned pracovat do Šumperku. Budovalitam za městem v lese cestu. Nemyslel jsem, že to bude domluvenotak bleskově. Hned mě tam přijali a už první týden jsem pracoval.Pracovní doba byla od šesti hodin ráno do šesti hodin večer. Mělijsme krumpáče a lopaty a kopali jsme příkopy. Jeden z chlapů jakoparťák zodpovídal za odvedenou práci. Týden mi připadal mimo-řádně dlouhý. V pátek kolem poledne jsme skončili a vraceli se vla-kem zpět domů, do rodiště.
Tak to pokračovalo týden za týdnem. Ale pak –buďtobylokon-cem srpna či začátkem září – mě chlapi poslali do opuštěného lomunedaleko naší maringotky donést vodu, aby měli na vaření polévkya čaje. V lomu byl pramínek, ale voda tekla pomalu. Aby se naplnilovědro, bylo třeba čekat i půl hodiny. Bylo to v pracovní době, takžejsem nespěchal. Přišel jsem těsně před polednem, postavil vědrona zem a nechal vodu natékat. Myslím, že jsem se tehdy modlil na-učené modlitby z dětství, abych využil čas. Bylo horké poledne, vopuštěném kamenolomu bylo ticho, a najednou přišlo něco neoče-kávaného. V tu chvíli jsem zažil zvláštní stav, který se dá těžko po-psat. Prostě hluboce jsem si uvědomil marnost, krátkost lidského
11
života azároveňneodvratnourealituvěčnosti.Přišlahlubokáúzkosta můj duch začal úpět k Bohu. Něco podobného člověk zřejmě pro-žívá v hodině smrti. V tu chvíli mi bylo naprosto jasné, že Bůh je nadevším stvořením a najednou jsem Ho vnímal i hlubokovduši.Bylotoúplně něco jiného, než když jsem zvykově chodíval v neděli do kos-tela nebo když jsme si jako děti dělaly první pátky v měsíci. Prostěto všechno náboženské snažení sezdálojakoněcoumělého,spíšja-ko nějaké břemeno,aletentomoment,kterýtrvalněkolikminut,byltak silný, že člověk mohl povědět: Já nevěřím v Boha, já vím a mámzkušenost, že On je živým Bohem a Stvořitelem všeho!
Po této zkušenosti jsem začal hledat Boha, spíše hledat způsobsvědectví, jak se o Něm vyjádřit, protože v tu chvíli jsem cítil potře-bu o Něm svědčit. Doma jsme měli několik brožurek, které vydávalexerciční dům ve Frýdku. Nikdy předtím jsem je nečetl. Jednu či dvěbrožurky jsem si vzal, abych si cestou vlakem mohl prohloubit ná-boženskévědomosti.Brožurkybylypsányživouformou,obsahovalyvždy nějaký příklad, přirovnání, takže to bylo i zajímavé a zároveňpovzbudivé. Byl v nich podán jasný pohled na křesťanské pravdy.Vzpomínám, že jedna brožurka se jmenovala Lék proti smrti, druháNač se zpovídati. Jiné měly názvy: Nebe, Peklo, Blízkápříležitost kehříchu a podobně. Postupně jsem je všechny přečetl.
Smrt spolupracovníka
Koncem měsíce září byla část dělníků poslána na budování ce-sty za Krnovem, do opuštěné vesnice Dlouhá Voda. Bylo to možná15 km za městem Albrechtice. Na konci vesnice Dlouhá Voda stálahájenkaauní tekl malý potůček. Tam nám postavili maringotku, tak-že jsme měli dokonce i elektrické osvětlení z hájenky. Odtud jsmemělibudovatcestudolesa,tedyvětšinoukopatpříkopy.Horšítoby-losdopravou.VlakemjsmepřijelidoKrnovaatamnáspřednádražímčekával náklaďák. Nasedli jsme na vlečku a vozíval nás přes městoAlbrechticeavesniciHynčicedoDlouhéVody.Na podzim to ještě by-lo dobré,ale v zimě bylo cestování dosti obtížné, zvláště když foukalstudený vítr nebo byl mráz či dokonce padal sníh. V pátek kolem po-ledne náklaďák znovu přijel a odvezl nás do Krnova na nádraží.
Když byl venku mráz, museli jsme v maringotce topit. Kamnavyhřála malý prostor maringotky velmi prudce. Tomáš Dominik le-
12
žel na horní posteli. Otevřel si ventilačku a usnul. Já jsem tehdy spalna opačné straně, také nahoře, ale ventilačku jsem neotvíral. Tomášdostal zápal plic. V pátek večerjsmesevrátilidomůahnedv sobotumě zavolal jeden spolupracovník a říká:
– Pojď se rozloučit s Tomášem, umírá.
Ležel v posteli, byla sobota večer, chvíli předtím ho navštívilmístní lékař a už jen konstatoval, že v nejbližších chvílích nastanesmrt. Po lékaři ještě přišel kněz, přinesl mu svaté svátosti a pakjsme přišli my – tři spolupracovníci, abychom se s ním rozloučili.Stál jsem tam, za mnou stála jeho žena a dcera, s kterou jsem cho-dil do školy, byla se mnou v jednom ročníku. Měl jsem s nimi soucit,ale nijak jsem jim nemohl pomoci. Tiše jsem se modlil, aby mu Pándal milost šťastné smrti. Brzy poté, co jsme odešli, vydechl naposled.Bylo mu 54 let. Hned v pondělí odpoledne byl pohřeb.
Psal se únor roku 1962.
Zasvěcení se Matce Boží
Vzápětí přišel další zásah neviditelné Boží ruky, nešlo o žádnounáhodu. Když jsem po pohřbu odjížděl a vracel se do práce, v auto-buse si ke mně přisedl jeden Hlučan, který pracoval ve Zlíně. Hnedse mnou začal mluvit o Bohu. Pozval mě do Zlína a dal mi nějakoubrožurku o úctě k Panně Marii, ale chtěl, abych mu ji pak zase vrátil.Koncem března jsem se s ním znovu setkal a on mi dal 30denní po-božnost zasvěcení se Panně Marii podle sv. Ludvíka Grignona z Mont-fortu. Řekl mi, že je dobrésePanněMariivnějakýmariánskýsvátekzasvětit. Rozhodl jsem se, že to udělám na svátek Panny Marie, Pro-střednice všech milostí, 8. května. Přijel jsem do Zlína a vykonal sisvatou zpověď. Šel jsem k svatému přijímání a po svatém přijímáníjsem se pomodlil zásvětnou modlitbu k Panně Marii. Zdánlivě se nicnedělo, avšak opak byl pravdou. Ač jsem nikdy neuvažoval o kněž-ském povolání, ještě v tom měsíci – zasvěceném Panně Marii – jsemdostal povolání, a to v takové síle milosti, že jsem nikdy, ani v nej-těžších zkouškách, o něm nepochyboval. Navíc jsem vnímal zvláštnímilost v celém svém kněžském a řeholním životě i v boji za pravo-věrnost jako biskup psanec.
Na ni jsem se obracel, když lidé prosili o přímluvu a modlitbuza jejich nemoci a problémy. Těch vyslyšení bylo velmi mnoho. Já
13
jsem ale jen s důvěrou předával ty prosby své Matce, kterou mi dalJežíš před svou smrtí na kříži slovy: „Hle, tvá Matka!“
Navrácení ukradených věcí
Nevím přesně odkdy, ale stalo se tak pod vlivem četby starénáboženské literatury, že jsem si sestavil určitý duchovní řád. Pra-videlně, každý den, jsem se modlil růženec a v sobotu a v neděli jsemšel na liturgii a zároveň i k svatému přijímání. Když jsem si tehdyv květnu pročetl podrobnější zpovědní zrcadlo, zasáhlamětamjednamyšlenka: pokud jdeme ke zpovědi, měli bychom dát do pořádkusvou minulost. To znamená, že pokud jsme hřešili, máme přestathřešit, nevyhledávat příležitost ke hříchu, a pokud jsme něco ukra-dli, máme se snažit to vrátit anebo nahradit.
Tuším, že to bylo v 7. třídě, když jsme ještě s jedním kamará-dem vylezli po schodech do podkroví Šumpolcova domu. Podkrovímělo ve správě ROH Autopal a na chodbě byla velká skříň s Lenino-vými spisy a jinými podobnými knihami. Bylo toho asi na půl metrua tehdy jsme to ukradli. Zřejmě ty spisy nikdo nepotřeboval, ani jenikdo nečetl, protože se po nich nikdo nesháněl. Zodpovědný za tumístnost byl jistý muž, jehož žena byla sestřenicí mé matky. Bydleliv domě na kopečku, kde se narodil můj dědeček. Když jsem chtělpřed zpovědí vrátit knihy na místo, zjistil jsem, že dveře, kterévedlynaschodiště,jsouužzamčené.Nemohljsemsetedydostatnachodbua ukradené knihy vrátit. Uvažoval jsem, co dělat. Rozhodl jsem se,že odnesu knihy přímo tomu muži. Byl to duševní boj, ale nakonecjsemsepřecejensdvěmataškamiblížilkjehodomuaprožívalvnitř-ní muka. V duchu jsem slyšel, jak mi bude nadávat do zlodějů... No,ale – říkal jsem si – má pravdu. Dopustil jsem se hříchu a je třebanést následky. Nelze utíkat před zodpovědností. V duchu jsem semodlil a připravoval se na studenou sprchu. Jeho žena mě srdečněuvítala, a když jsem řekl, že bych chtěl mluvit s jejím manželem, od-pověděla, že není doma. Pověděl jsem jí tedy celou historii. Ona toale poslouchala tak jedním uchem, a když vzala do rukou spis Le-nina, řekla, že jsem to neměl vracet, prý jsem to měl hodit do pece,nač jim to nosím do domu. Já jsem ale naléhal, že to je pro jejího man-žela, a prosil jsem ji, jestli by mu to nepředala. Dalanajevo,žesetímnemíní zabývat, snad prý mu o tom poví, jestli nezapomene. Tašky
14
s knihami odložila někde v průjezdu mezi nepotřebné věci. Měl jsemstrach, aby na to nezapomněla, ale už se víc naléhatnedalo, tak jsemse vydal nazpět domů. Spadl mi těžký kámen ze srdce. Šel jsem ko-lem toho domu u Šumpolců, který je naproti staré školy,atu najed-nou – nechápu, proč právě tam – vzpomínám si, jako by to bylo dnes:naráz jakoby uhodil blesk z nebe – rovněž nedokážu vyjádřit slovy,co se odehrálo – ale najednou mi bylo jasné, i když jsem o tom nikdypředtím neuvažoval, že Pán Ježíš mě povolal, abych byl knězem!
Když se v létě v Hluku objevil onen horlivý muž, jmenoval seCyril,zeptaljsemseho,cobychměldělat,abychsemohlstátkně-zem. Měl z toho velkou radost. Řekl, že je třeba, abych se hned napodzim přihlásil na večerní školu, abych si mohl udělat maturitu,protože bez ní se do semináře nedostanu. Cyril byl mimořádný hor-livec, také toužil být knězem. Byl, tuším, o 15 let starší než já, ale ačzkoušel dokončit večerní školu, nějak mu to nešlo. Zjišťoval jsemmožnosti, kde bych mohl večerní školu začít. Nejideálnější by tobylo v Olomouci na nábřeží Jiřího z Poděbrad. Výuka probíhala jed-nou za týden, a to odpoledne od jedné hodiny až do půl sedmé čido půl osmé večer. Jenže tam, kde jsem pracoval, nebyla možnostjet ve středu do Olomouce a pak zase zpět do práce, prostě to ne-připadalo v úvahu.
Noc v chrámu a pak...
Koncem září roku 1962 několik z nás přeřadili z Dlouhé Vodydo Heřmanovic. Postavili nám maringotku blízko kostela a mělijsme upravovat cestu, která byla přímo ve vesnici. Heřmanovicejsou v pohraničí a do chrámu tam chodilo málo lidí. Bylo tam ještěi několik Němců, kteří nebyli odsunuti s ostatními z důvodu,žemě-li za manželky Češky. Jeden z Němců byl kostelníkem. Přes den bylchrám otevřený, a když jsme skončili práci a uvařili si večeři, šeljsem tam. Klečel jsem u bočního oltáře a modlil se. Najednou jsemslyšel, jako by někdo chytil za dveře, a ty se prudce zavřely. Já sevšakmodlil dál. Po určité době, když jsem chtěl z chrámu odejít, zjistiljsem, že jsem tam zamčený. Zvažoval jsem, co dělat. Nakonec jsem serozhodl, že se budu modlit. Tunocjsemstrávilvchrámu.Ránojsemvylezl na věž a z věže volal na chlapy, kteří vycházeli zmaringotky,aby poslali kostelníka, ať mi otevře. Ten přišel celý udivený a odemklmi. Co se ale po této noci stalo? Byl to historický den, 11. říjen 1962.
15
Začínal II. vatikánský koncil, ale to nebylo vše. Ten den odpoledneprojížděl přes Heřmanovice i vedoucí nad instalatéry a elektrikáři,pan Ličman. Byl to srdečný člověk, jen bohužel měl trochu rád alko-hol. Shodou okolností se narodil v Hluku, ale rodiče se brzy odstě-hovali do Olomouce. Když se dozvěděl, že zde pracuje několik Hlu-čanů, dal se s nimi do srdečného rozhovoru. Když uviděl mě, chvílise na mě zahleděl, zamyslel se a řekl:
– Tebe je tady škoda. Mohl bys pracovat jako pomocný elektri-kář v Olomouci. Sbal si všechny věci ahnedzačátkempříštíhotýdnemůžeš nastoupit.
Byla to zdánlivá maličkost, ale bylzanídalšíBožíimpulsudělatkrok, skrze který pak Bůh dál vedl můj život.
Učněm a studentem v Olomouci
V Olomouci Na Bělidlech měl elektrikářskou dílnu starší pán,kterému jsem měl pomáhat s výrobou rozvaděčů a jinými pracemi.Bydlel jsem v jedné z dřevěných ubytoven pro učně. Bylo to jiné nežbydlet v maringotce. Než jsem se vzpamatoval, pomalu končil pod-zim. Vzpomněl jsem si, že bych se mohl zkusit přihlásit na středníškolu pro pracující. Jenže byl už listopad, a když jsem přišel na ře-ditelství, oznámili mi, že škola je výhradně pro pracující a že já bychmohl snad po přijímacích zkouškáchzačítdennístudium.Tedydve-ře se v tom roce zabouchly.
Přišel rok 1963. Byl jsem přeřazen do party dvou elektrikářů,s nimiž jsem po domech prováděl nové elektroinstalace. V měsícikvětnu naše pracoviště navštívil pan Ličman a najednou přišel s no-vým návrhem:
– Mohl bys jít na stavební učiliště na Střední Novosadské, tamjsou zedníci, instalatéři a elektrikáři.
Vděčně jsem nabídku přijal.Hnedzačátkemškolníhorokujsemnastoupiljakoučeňelektrikářdo1. ročníku.Odostatníchspolužákůjsem byl starší o dva roky. Brzy po zahájení školního roku jsme byliposláni na bramborovou brigádu. Z učiliště jsme se v sobotu odpo-ledne vraceli domů a v pondělí přijížděli zpět.
Krok víry
Bylo to v druhé polovině měsíce září. Bylasobotak večeru,vrá-til jsem se domů a klečel jsem před sochou Panny Marie. V rohu míst-
16
nosti jsem totižvysekaldíru,vyložiljikamenyavložiltamasi60 cmvysokou sochu PannyMarieLurdské.Zanijsemdalsvětloatamjsemsevsobotu,kdyžjsempřijížděldomů,modlil.Kdyžjsemsetakmod-lil růženec a pak se zastavil, uvědomil jsem si: Dobře, já se nyní mohuučit na elektrikáře, ale po ukončení tří let maturovat stejně nebudu,a tím pádem do semináře jít nemohu. Do školy pro pracující v Olo-moucimětakénevezmou,protožeteďužjsemnavícučeň.Chvílijsemzůstal ve smutku a pak jen bezmocně předával celou neřešitelnousituaci skrze Pannu Marii svému Spasiteli. Najednou mi přišla my-šlenka a s ní veliký pokoj: Zkus to, udělej krok víry!
V pondělí tedy, když jsme byli na bramborové brigádě,podařilosemizníuvolnitajeljsempřímodoškolynanábřežíJiříhoz Podě-brad. Znovu jsem přišel na ředitelství, ale neřekl jsem, že jsem uč-něm, jenom, že bych měl zájem o večerní studium. Sekretářka se namě chvíli dívala a říká:
– Nejde to, vy nejste pracující.
Řekl jsem:
– Ale já jsem.
Začala se dívat do různých papírů na stole a odpověděla:
– No, jestli donesete potvrzení z vašeho podniku, že jste praco-val nejméně dva roky, máte nárok nastoupit nyní do školy.
Pak dodala:
– Je tu ale ještě problém s přijímacími zkouškami.
S tím jsem odešel. Znovu jsem semodlilauvažoval,codělat.Do-stal jsem odvahu zajít přímo na ředitelství Lesostaveb, kde jsem po-věděl, že si nyní dělám učňovskou školu a že bych si chtěl zároveňudělat maturitu. Úředník, který tam tehdy byl, řekl:
– No, a jaký máš problém? Tak si ji udělej, je-li to možné.
– Potřebuji k tomu potvrzení, že už dva roky pracuji a že mipodnik dovoluje večerní školu navštěvovat.
Ten úředník sedl za psací stroj a napsal mi doporučení ke stu-diu na střední škole. Dal k tomu razítko a podpis. Měl jsem pevnýbod! Problém byl už jen s těmi přijímacími zkouškami. Hned ve stře-du kolem poledne, když jsem se uvolnil ze školy, přijel jsem i s dopo-ručením do školy na Jiřího z Poděbradapředaldokumentsekretářce.Ta ho prohlédla, chvíli uvažovala a pak řekla:
17
– Dnes právě probíhá výuka dálkařů. Přijímací zkoušky sice ne-máte,noaleudálkařůjsourůznévýjimky…Víteco?Zkusteto.Běžtedo třídy, ve které je 1. ročník.
Počkal jsem na přestávku avešeldotřídy.Rozhlédljsemse,kdeje volnémísto,asedlsi.ZrovnabylačeštinaaprofesorHorčičkapro-vedl se všemi studenty zkouškový diktát. Byl jsem tedy nucen psát.Bohužel právě v češtině a v matematice jsem měl velké díry.
Vrátil jsem se na internát až večer aoznámil,ževestředuodpo-ledne buduchoditnastředníškolunaJiříhoz Poděbrad.Vychovatel,který měl na starosti více než 100 učňů, to vzal jako samozřejmost.Dopolední výukuškolyjsemtímnenarušil,anipraxi,kteráprobíha-la rovněž dopoledne v dílnách učiliště.
Studium a apoštolát
Když jsem za týden přišel do večerní školy, čekala mě pořádnásprcha. Profesor Horčička četl známky, jaké kdo z diktátu obdržel.Bylo tam, tuším, i několik pětek, ale já jsem měl pětku třikrát pod-trženou. K tomu ještě pan profesor dodal svůj bouřlivý komentář.Snažil jsem se proto pak zvlášť věnovat češtině a matematice, takžeo pololetí jsem byl už z matematiky nejlepší. S češtinou však, i kdyžnastal rapidní posun k lepšímu, to ještě nebylo ono. Bylo to ale užaspoň v normě.
Druhýpůlrokuběhlvelmirychleanásledujícíškolnírok1964/65jak naučňovskéškole,takinavečernímstudiurovněž.Vtomtorocejsem týden chodil do školy a týden dělal praxi u Lesostaveb.Pak přišel 3. ročník, ve kterém jsem měl ukončit učňovský obor elektroin-stalatér a zároveň maturitou i večerní střední školu pro pracující.Za ty dva roky jsem se seznámil s okolnostmi i s lidmi; jak s učni na internátě, tak s dálkaři. Myšlenka apoštolátu byla silná, ale protože jsem musel sledovat cíl, a to ukončení školy, nebylo možné misiirealizovat. Snad jsem mohlvydávat jen drobná svědectví mezi dvěma či třemi chlapci, na nichž bylo vidět, že mají alespoň minimální zájem o hledání životních pravd týkajících se reality věčnosti, kteránás čeká. Jeden z nich se jmenoval Vladimír Hlásenský. Byl jen o rokmladší a měl smysl pro studium. Nestačil mi ale, tak trochu záviděl,že dokáži vytrvale a systematicky studovat a vedlo ho to k jakésikonkurenci. Měl jsem před očima cíl, a proto jsem se snažil pro stu-dium využít každou volnou chvilku, i při práci jsem se učil slovíčka
18
z němčiny a snažil se využít všechen čas, abych bez překážek ukon-čil obě školy.
Vzpomínám, jak občas, když chlapci byli na internátě a nudilise, jsem jim vyprávěl o vesmíru. Říkal jsem některé údaje o vzdále-nostech velikostech kosmických těles i poznatky o stvoření,a z toho se rozvinula spontánní diskuze. Protože jsem byl starší a zároveňchodil ještě i na druhou školu, brali mě jako určitou autoritu a duchateismu, který na ně působil, se v těch chvílích jaksi nemohl proje-vit, takže i některé pravdy spojené s vírou přijali.
Ve 3. ročníku jsme měli už jen dva dny školy a čtyři dny praxe,a to každý týden. Nebyli jsme už proto nějak moc vychovatelem hlí-dáni. Prakticky jsme na internátě přenocovali jen jednu noc, takžejsme tam byli už více méně jako hosté. Využil jsem tu šanci a věno-val se krátkým rozhovorům. Přesvědčil jsem chlapce, aby jedno ráno,myslím, že to bylo úterý, všichni přišli do blízkého kostela, kde bylP. Polášek, rodák z Kyjova. Domluvil jsem s ním, aby je vyzpovídala zároveň aby byla za náš ročník mše svatá. Prakticky všichni až namalé výjimky přišli i ke zpovědi. Už předtím jsemjepřipravilapří-mo jim stručně pověděl, z čeho se mají zpovídat, takže zpověď šlavelmi rychle. Tak jsme začali 3. ročník na učňovské škole. Možná seo tom dozvědělo vedení školy, ale nikdo nám nedělal problémy.
Druhý vánoční svátek
V tomto roce jsem se rovněž rozhodl udělat misii i ve svém ro-dišti.VHlukubylstarýzvyk,ženadruhýsvátekvánoční,naŠtěpá-na, bývala mše svatá za mládence, tedy zachlapce,kteříužopustiliškolu,aleizatystarší,kteříbyliještěsvobodní.Zatutomisiijsemsemodlil už od listopadu.Udělaljsemsiseznamvšechchlapcůpodlejednotlivýchulic,kdebydleli,amodlilsezaně.Byltotěžkýduchovníboj. Rozvrhl jsem si, kolik z nich stihnu navštívit vždy, když se v so-botu kolem čtvrté hodiny odpoledne vrátím z Olomouce ze školy. Měljsem ještě šanci dělat misii během neděle po mši svaté. Při bohosluž-bách jsem tehdy dělal lektora. Asi měsíc předem jsem šel chlapcezvátosobně,abypřišliapodpořilistaroutradici.Aabymělizásluhu,řekljsem,žezároveňvybírámpenízenamšisvatou.Bylototaknějakna hraně. Chlapci, ač pocházeli z křesťanských rodin,byliužnabiti
19
duchemateismuajakéhosizesměšňováníkřesťanství, takže jsemmnohdy čekal, že mi někdo vynadá a zesměšní mě. Vzpomínám si,jak těžký boj s duchem ateismu to byl. Abych v tu sobotu vůbec vy-šel a šel do domů jednotlivých chlapců, musel jsem se několikrátmodlit i dvě hodiny. Jednak za ty chlapce, ke kterým jsem chtěl prá-vě jít, a jednak za sebe, protože jsem vnímal tak silný tlak, že jsemměl doslova hrůzu vykročit a jít tuto misii dělat. Měl jsem už připra-venéformulace,coříci.Jednak jsem pověděl o mši svaté na Štěpána,spojené s tradicí, a zároveň jsem dělal kratinkou evangelizaci o Vá-nocích, o Kristově narození i o Jeho smrti na kříži a o tom, že jsmebyli všichni pokřtěni v hluckém kostele. Prostě snažil jsem se říctto tak, aby se to těch chlapců dotklo. Byli to většinou starší chlapci.Mně bylo tehdy 19 let a jít za nimi byl pro mě velký sebezápor adoslova vnitřní hrdinství. Jít za těmi, kteří byli spolužáci či chlapcio čtyři roky mladší, bylo snadnější.
Přišly Vánoce. Zvláště Štědrý den jsem ještěvyužilakonalmisiimezi čtyřma očima. Navštěvoval jsem tenkrát odvážně i ty chlapce,jejichž oba rodiče byli komunisté a nikdy do náboženství nechodili;zřejmě byli jen pokřtěni. Vzpomínám, jak jsem stál přede dveřmijednoho takového domu, a když asi o tři roky starší chlapec vyšela já mu stručně pověděl, oč jde, byl tak překvapen, že nevěděl, comá na to říct, tak jen vyhrkl, že rozhodně přijde. Byl to pro mě znakmimořádné Boží milosti, protože jsemnečekal,žeprávětamsedve-ře lidského srdce otevřou pro Ježíše.
Přišel svátek sv. Štěpána a chrám byl plný chlapců! Mnozí přišliuž hodinu před tím, aby mohli přistoupit i ke zpovědi. P. Pastušantímbylpřímošokován.Nikdyvchrámuneviděltolikmladýchchlap-ců, a už vůbec, aby mnozí ještě i přistupovali ke svátostem! Byl toopravdu boj s duchem ateismu.
Maturita
Koncem května byl uzavřen závěrečný ročník a 6. června mělyzačít maturity. Před tím byl tzv. svatý týden, tedy volno, kdy jsme seměli připravovat na maturitní zkoušky. Plánoval jsem udělat misiii mezi těmito spolužáky. Někteří byli i o dvacet let starší. Jeden bylpracovníkem přímo na okresu, jiný měl vedoucí funkci ve věznici
20
a ještě jiní, kteří byli členy komunistické strany. Věděl jsem, že předmaturitou budou mít všichni strach a že je třeba to využít pro spásujejich duše. Zatím nikdo nevěděl, že mám na podzim nastoupit dosemináře.Itobylodůvodemkmisii.Zjistiljsemsiadresyspolužáků;byli většinou z Olomouce. Když začal svatý týden, rozhodl jsem se,že budu jezdit a navštěvovat je osobně a hned udělám evangelizaci.Naše škola byla kousek od katedrály. Kněze v katedrále jsem dobřeznal, protože jsem se tam v pondělí stavoval, když jsem jel do školynebo na praxi, a ministroval jsem při mši svaté. Domluvil jsem sesnimi,žebymšesvatázamaturantybylavpondělí6.červnavsedmhodinráno.Termínbylstanovenajázačalkonatmisii.Jezdilaběhaljsem po Olomouci a hledal byty spolužáků. Všichni se připravovalina maturitu a byli pod psychickým tlakem. Měl jsem připravenoukrátkou misijní promluvu, v níž jsem jim nejprve oznámil, že jsemserozhodlvstoupitdoseminářeažeztohodůvodubychje,jakospo-lužáky,rádpozvalnamšisvatou,kterábudeslouženaizapožehnánípro naše maturitní zkoušky. S každým jsem vedl asi čtvrthodinovýrozhovor. Přibližně po dvou hodinách běhání po těchto návštěváchjsempotřebovaljítdochrámuamodlitse.Byltotvrdýduchovníboj.V chrámu jsem se už předem modlil za konkrétní spolužáky, kteréjsem měl v další etapě naplánované navštívit. Bylo třeba velkéhosebezáporu, protože jsem počítal s tím, že všichni spolužáci jsouprakticky nevěřící. Pán dokonce dal tusvatoudrzost,žejsemnavští-viliprofesoryunichdomaarovněžjsemsnimihovořilnaduchovnítéma s tím, že jsem se rozhodl jít studovat na kněze, a také je jsempozval na naši svatou liturgii. Všichni to brali s vážností. Já jsem tov jejich případě bral spíš jako formalismus a nepočítal s tím, že bytam někdo z nich vůbec přišel. Byl to skutečně týden tvrdého boje.
Přišel6.červenapředkatedrálouvesvátečnímoděvustálispo-lužáci a spolužačky! Vešli do katedrály a u bočního oltáře byla za něslouženaliturgie.Mezistudentystáliidvaprofesoři,cožbylovelkýmhrdinstvím,protožejetomohlostátvyhazovzeškoly.Rovněžně-kdo objednal i houslistu, který po mši svaté zahrál Schubertovo AveMaria. Duší přítomných studentů se to v té atmosféře velmi dotklo.
Mezi prvními jsem šel k maturitě já a nasbíral jsem ty nejlepšíznámky. Pak jsem ještě profesorům o přestávkách dělal obsluhus pohoštěním, zač byli velmi vděční.
21
Byl to skutečně zázračný den! Na mši nepřišli jen dva ze spolu-žáků, a jen oni dva shodou okolností neudělali maturitu. Když poobědě maturity skončily, nejprve jsem šel do katedrály a tam jsemasi dvě hodiny klečel a děkoval Pánu za tu sérii zázraků, kterou vy-konal! Plně jsem siuvědomovalito,žejsemsplnilvšechnypodmín-ky, abych mohl být přijat na bohosloveckou fakultu; tou hlavní bylaprávě dnešní maturita.
Pak jsem ale ještě musel navštěvovat další týdny učňovskouškolu. Praktické zkoušky jsme dělali až v červenci. Zaváděli jsmenovou elektriku v budově pedagogické fakulty, bývalé teologickéfakulty, která byla později, po mnoha letech, navrácena církvi.
Rovněž jsem využil příležitost, že nám má býtslavnostněpře-dán výuční list, a udělal jsem další misii. Řekl jsem chlapcům, že bybyla možnost svaté zpovědi i mše svaté za náš ročník, tuším, že tobylo poslední týden v červenci anebo dokonce první týden v srpnu.Spolužáci byli před rokem na liturgii v chrámu na Nových Sadech,a tak bylo lehké je zorganizovat i na tuto mši svatou. Předtím jsemvšaktakéještěnavštěvovalněkteréspolužáky,kteříbylizOlomouce,a vedl s nimi rozhovory o náboženských otázkách. Zároveň jsemjim pověděl, že jdu do semináře a že by se se mnou mohli přijít natu domluvenou mši svatou rozloučit. Pro ně to byl lidský motiv, alemně šlo o Boží užitek.
Před nástupem do Litoměřic
Koncem června jsem v Hluku ještě zorganizoval osvědčenoumisii s ročníkem 1951, který končil základní devítiletou docházku.Rovněž přišli ke zpovědi a na závěr za ně byla sloužena liturgie. Na-vštěvoval jsem většinou chlapce a vedl s nimi rozhovory, spojenés osobní evangelizací, o životě, který je před nimi.
Začátkem září jsem navštívil odvedence, spolužáky z ročníku1946, protože měli koncem září nastoupit na vojnu. Opět jsem tovyužil k misii a povzbuzoval je, aby přišli na mši svatou, která zaně bude sloužena. Tato tradice u nás už byla, takže k tomu nebylotřeba nic mimořádného, přesto to však vyžadovalo určitý čas.
22. září jsem měl nastoupit do Litoměřic. Chtěl jsem se rozloučitispodnikem,kdejsemseučilapraktickypětletbyljehozaměst-nancem – učněm. V podstatě šlo o to, rozloučit se s vedením podniku.
22
Uvažoval jsem, jak to udělat, a přišlo mi na mysl nechat vytisknoutpozvánku s oznámením, že odcházím do Litoměřic a že je zvu narozlučkovou liturgii do chrámu sv. Václava –dokatedrály.Oznámeníjsem si napsal, ale v tiskárně mi ho nechtěli vytisknout. Báli se, prýje to náboženská agitace a za to jsou tresty. Smutně jsem odešel.Zastavil jsem se v nejbližším chrámu a modlil se, co mám dělat dál.Přišla mi myšlenka, abych zajel přímo na okres a požádal, aby midali dovolení, že tento text může být vytištěn. Vzpomínám, s jak vel-kou vírou jsem tam šel a modlil se. Překonával jsem přitom stracha vzbuzoval víru i důvěru, že Bůh učiní dalšízázrak.Sezázrakyjsemměl v tomto roce hodně zkušeností, takže jsem měl i teď víru, žeBůh i zde zvláštním způsobem zasáhne. Když jsem na okres přišel,nějaký vedoucí úředník na měpřekvapeněhleděl,noalenemohlnicnamítat.To,žechcijítstudovatnakněze,nebylonicprotizákonného,státní úřady to dovolovaly. Několika slovy jsem s ním záležitost pro-hovořil, on vzal do rukou nějaké paragrafy, kroutil hlavou a říkal, žeto není tak jednoduché. Ptám se:
– A co byste mi radil?
Zamyslel se a říká:
– Přecebystetonějakmohludělat,alevíte,nejlépebybylo,kdy-byste šel na pohřební službu. Oni tisknou různá parte,atakmají zezákona zvláštní dovolení, že to není propagace náboženství. Tam byvám to mohli vytisknout bez problémů.
Dobrá rada nad zlato! Spěchal jsem tedy na pohřební službu.Zeptali se jen, jaké množství chci, a letáčky hned vytiskli. Nechal jsemjichudělatvětšímnožstvíapakjsemněkterérozdávalaněkteré po-sílal poštou. Nešlo ani tak o pozvánku na liturgii, jako o boj s tímspojený,opostaveníseprotiduchuateismu.Osobnějsempakv kan-celářinaředitelstvíLesostavebpozvaljednotlivéúředníkyapozván-ku jim dal. Už to, že bylo něco k dobru církve napsáno, bylosamoo sobě pokládáno za velké hrdinství a povzbuzení pro lidi, kteří bylizastrašeni a na veřejnosti se nedokázali ve prospěch křesťanství pro-jevit. Liturgie byla pozdě odpoledne, těsně před odjezdem do semi-náře, takže mnozí přišli. Hned nato jsem odjel do Litoměřic. Ještěpřed odjezdem z domu jsem požádal svého tatínka, aby mi dal po-žehnání. Vzpomínám, že jsem si klekl, přijal od něj požehnání, vzaltašku a šel na autobus. Cestoval jsem do semináře.
23
Vzpomínky na seminář (1966−1971)
Studijní rok 1966/67
První ročník
V prosinci 1965 skončil II. vatikánský koncil.
22. září 1966 jsem vstoupil do litoměřického semináře. Naplňo-vala mě vnitřní radost. Téměř čtyři a půl roku od chvíle, kdy mě Pánpovolal, jsem směl s Jeho pomocí překonávat překážky, aby nastaltentomoment.Bylatosériezázraků.Onpřipravilcestuktomutodni!Povolánízůstalodlouhoudobutajemstvímjenmezimnoua mýmdobrotivým Pánem a Bohem. Jen Cyrilovi jsem se tenkrát zmínil,abych věděl, jaký udělat první krok. A teď – konečněseminář!Jednaetapa je za mnou, nyní mě čeká pět let studia a formace a pak ještědva roky povinné vojenské služby. Tedy dá-li Bůh, za sedm let mohubýt knězem, přistoupit k oltáři Božímu a veřejně hlásat Boží slovo!
24
Do semináře se tenkrát každý uchazeč nedostal, byl stanovenvelmi omezený počet těch, kteří směli být přijati. Navíc uchazeči ostudium bohosloví byli tvrdě prověřováni. Do našeho ročníku na-stoupilo ze všech diecézí celkem 22 zájemců. Tři z nich už vysokouškolu měli, byli starší – Karel Cikrle, jehož bratr Vojtěch se pozdějistal biskupem v Brně, František Radkovský, pozdější biskup v Plzni,a MUDr. Jiří Slabý. Ti mohli už po prvním ročníku postoupit rovnoudo třetího.
Duch ateismu byl v té době silný.Bylonemožné,abymladýčlo-věkvystupoval na veřejnosti a hájil víru v Boha. Kdo věřil, musel sivíru uchovat tajně. Student nemohl žádným zevnějším způsobemsvou víru projevovat. Hrozilo nebezpečí vyhozenízeškoly.Tehdejšíateistický režim usiloval o likvidaci křesťanství. Z toho důvodubylyuž v roce 1950 zrušeny semináře a pro všechny diecézebylponechánpouze jeden seminář, a to v Litoměřicích. V olomoucké diecézi umí-ralo ročně asi třicet kněží a noví přicházeli většinou jen tři. Stav bylsmutný. Pro všechny diecéze Čech a Moravy byl jen jeden biskup.
Ajakábyladuchovnísituace? Kéž by platilo: Málo, ale zato vzo-roví!
Rektorem semináře byl P. Josef Poul, člověk dobrého srdce. Spi-rituálem byl P. Karel Sahan, starší kněz,kterýmělpotížesezdravím.Seminář i fakulta byly v jednom domě na Komenského 4. Dohlednad fakultouaseminářemměl státnízřízenec,kterýbydlelnaDóm-ském náměstí v budově, z níž část byla v dalším roce přebudovánana fakultu.
Co se týče profesorů, každý z nich měl nějakou farnost a kromětoho přednášeli na fakultě. Všichni byli kněží, kromě učitele latinya řečtiny, který byl zbožným laikem a zároveň varhaníkem v kated-rále. Na hodinách nás povzbuzoval v těžké atmosféře ateistickéhotlaku svědectvím života z víry. U ostatních profesorů, kněží, tomutak nebylo, suše přednášeli tzv. vědecké disciplíny.
Brzyponástupudosemináře nás bohoslovci z vyšších ročníkůuvedli do seminárního života a do atmosféry, která v semináři byla.Za mnou přišel bohoslovec 3. ročníku Stanislav Jordán, který stejnějako já pocházel z Moravského Slovácka – z nedalekých Polešovic –astaralseospirituálaP.Sahana.Zvlášťv zimním období topilvjehomístnostiuhlím.Pourčitédobějsemponěmslužbutopení převzal.
25
Začátkem roku 1967 přijel pan biskup Tomášek z Prahy, abynám udělil svátost biřmování. Většina bohoslovců totiž ještě u biř-mování nebyla, protože pro nedostatek biskupů neměli možnost.V prvním ročníku jsme také dostali bohoslovecké kleriky s kněžskýmkolárkemaknimcingulum.Byltoširokýpás kolem beder, který kně-ží nosili jako součást kněžského oděvu. Cingula měla různé barvypodletoho,zjakédiecézebohoslovecbyl.Pražskádiecézemělamo-drou a olomoucká červenou. Nevím, proč bylo to barevné rozdělení,asi jakési dědictví minulosti, dostal jsem tedy červené cingulum.
Z prvního ročníku si vzpomínám na dvě věci. Ta první byla, žejsem cítil velkou potřebu se modlit. Když všichni ulehli, ještě jsemse modlil, samozřejmě tak, abych nikoho nerušil. V místnosti, kdejsme spali, nás bylo 14 bohoslovců.
Druhá věc vyplynula z toho, že při rozhovoru se jeden boho-slovec zmínil, že známý hudební skladatel uměl nazpaměť celouknihu Následování Krista. To se mě dotklo, a když jsem se v kaplimodlil, dostal jsem inspiraci, abych se začal učit zpaměti evange-lium, a tak jsem začal. Denně jsem tomu věnoval jednu až dvě ho-diny a snažil se každý den učit zpaměti jednu kapitolu. To bylo asiv polovině druhého semestru.
Prázdniny 1967
Přišly první prázdniny, které trvaly tři měsíce. Dal jsem si proně pevný řád. Ráno byla v mém rodišti, v Hluku, mše svatá v 7 ho-din. Po mši jsem měl ještě asi půlhodinové díkůčinění, pak jsem šeldomů, posnídal a znovu se vrátil do chrámu. Bral jsem s sebouněkteré knihy, a hlavně jsem se učilzpamětiPísmosvaté.Natyprázd-niny mi vyšlo evangelium sv. Jana, Skutky a část listuŘímanům.Sna-žiljsemsetonejenučitnazpaměť,alehlavněseučithloubějivnímatpodstatu Božího slova. Modlil jsem se zvláště křížovou cestu, kteránejprve trvala hodinu, později dvě hodiny i více. Vnímal jsem stálev duši bolest, že duch nevěry, ateismu, lidské lhostejnosti i nábožen-ské povrchnosti drží duše, takže nejdou k podstatě. Podstatou jepravá moudrost – počítat s věčností, se smrtí, která může přijít ne-čekaně, a proto je třeba dávat své hříchy pod Kristův kříž a rozjímato Kristově utrpení i o Jeho lásceknámasnažitseHonásledovat,jakOn sám to vyžaduje.
26
Večer jsem se vracel domů, povečeřel jsem a znovu jsem šel dochrámu. Měl jsem totiž k dispozici klíče. Modlil jsem se tam a předpůlnocí jsem se vracel domů. Modlíval jsem se i za konkrétní lidi.
Kdo neopustí všechno, co má, nemůže být mým učedníkem(Lk 14,33)
Protože to byly první prázdniny poté, co jsem ukončil první roč-ník bohosloví v Litoměřicích, chtěl jsem je intenzivně využít jednakk modlitbě, jednak k prohloubení nejzákladnějších znalostí, a po-případě si přečíst nějakou duchovní knihu.
Hned v prvních dnech jsem si dělal rozjímání pod velkým kří-žem. Hleděl jsem do ran v probodených Ježíšových rukou, nohoui srdci, díval jsem se do Jeho tvářeauvažovalnadJežíšovýmslovem:„Kdo neopustí všechno, co má, nemůže být mým učedníkem.“
– Pane Ježíši, proto jsem přišel do semináře, abych byl Tvýmučedníkem, abych mohl účinně jako kněz hlásat Boží slovo a svěd-čit o Tobě!
Vnímal jsem velkou bezmocnost.
– Jak mám hlásat mladým lidem spásu v Kristu, když nakonecukáží na špatné příklady kněží a na pohoršení, které dávají? Nejvícevždy argumentují místním knězem, protože miluje peníze.
Tak jsem hleděl do Kristovy tváře aopakovalsiJehoslovo:„Kdoneopustí všechno...“
– Pane, tak aspoň já všechno opouštím. Plně to ale nechápu,a zvláštěnechápu,žemámproTebeztratitisvouduši.Tysřekl:„Kdoby chtěl zachránit svou duši, ten ji ztratí, a kdojiztratíproměaevan-gelium, ten ji zachrání.“ Pane, dej mi milost, světlo, abych aspoňchvílihlouběji poznal, co mám opouštět, a dokázal to opustit. Ano, opustiljsem tento svět a chci jít za Tebou! Chci zachraňovat duše! Nechcihledat nějakou kariéru, ta je nakonec v dnešní době komunismuv kněžské oblasti prakticky nereálná.
A když jsem tak uvažoval, najednou přišly konkrétní věci:
– Pane, já chci být knězem, chci Ti sloužit, ale co když Ty po mněchceš ještě nějakou větší oběť?
A uvědomiljsemsi:CokdybymiPánodňalzrak?Důsledkembybylo, že už bych nedostudoval, ani bych nebyl vysvěcen na kněze.Slepého kněze nikdo nepotřebuje. A slyšel jsem vnitřní hlas:
Jsi ochoten dát mi svůj zrak?
27
Topředtímbylojenmudrování,uvažování, cokdybychbylsle-pý. Ale nyní přichází konkrétní otázka:
Jsi ochoten mi dát svůj zrak? Já jsem ti ho dal, já ti ho mohu ode-jmout. Souhlasíš s tím? Ale zcela vážně, z očí do očí.
Najednou jako by mě bodlo u srdce a uvědomil jsem si, že Pánmůže doopravdy zcela konkrétně vyplnit mou prosbu, abych doká-zal opouštět. Chvíli jsem si znovu uvědomoval, cotobudeznamenatbýt slepým. To znamená nevidět už své nejdražší ani své kamarády,nevidět oblohu ani hvězdy ani slunce ani krásný les a přírodu a býtve tmě. Po určité chvíli jsem si ale vzpomněl na věčnost, že dříve čipozdějizemřuaženakonecnejdůležitějšívěcíjespasitsvounesmr-telnou duši. Uvědomil jsem si, kolik bylo dobrých bohoslovců, badokonce dobrých kněží, a odpadli! Například se pro své mimořádnéschopnosti stali heretiky, jiní skončili v alkoholu, jiní v lásce k peně-zům a k majetku a jiní opustili kněžství z důvodu celibátu. Takžei kdybych měl teď dobrou vůli až na smrt, stejně platí: „Kdo vytrváaž do konce, ten bude spasen.“
– Tedyočmijde?Okněžství,aneboospásu?Ne,Pane,to špatněkladu otázku. Já předpokládám, že pro mě znamená být spasen spl-nitpodmínkubýtdobrým,aletojemálo,býthorlivýma,Pane,bojímse to vyslovit, Ty chceš, abychbylsvatýmknězem.Alecotov dnešnídobě znamená? Don Bosco byl vzorem svatého kněze vsituaci,vja-ké žil. Zachraňoval duše mladých lidí. Farář z Arsu, ten byl v jiné si-tuaci,ajakoasketaapakjakozpovědníkkonalmisiisvýmzpůsobem.Stát se mučedníkem, to bych bral. V současném komunismu by bylanaděje dojít tak svatosti. Ale ve všednosti života současného knězenevidím konkrétní vzor. Ano, velmi mě oslovuje život otce Šuránka,který pochází ze sousední Lhoty a nyní žije v Uherském Hradišti.Ale vnímám, že to nějak není má cesta. On už nepůsobí jako kněz. Jedůchodce a žije v domku se svým rodným bratrem, kde koná misiitím, že za ním chodí lidi pro duchovní rady. To bych snad mohl ažna stáří, ale co teď?
Jak jsem tak uvažoval, znovu přišla otázka:
Tak co s tím zrakem? Jsi ochoten mi ho dát?
Znovu jako byměbodlousrdce.Uvědomiljsemsirealitusmrti,realitu věčnosti, realitu Kristovy oběti na kříži za mě i realitu svýchminulých hříchů, kterými jsem zraňoval dobrotivého Spasitele, a to
28
právě skrze svůj zrak. Znovu jsem se zahleděl do Ježíšovy tváře a řeklzcela jasně:
– Pane, buď Tvá vůle! Chceš-li, abych byl slepý, i já to chci!
Z očí se mi vylily slzy, potůčky slz, jako by oči oplakávaly sebei to, že už mi nebudou sloužit. Chvíli jsem si ještě uvědomoval dů-sledky a po určité době přišla další otázka:
A co ruce?Kolik lidí má ochrnuté ruce.
A hned na to:
Ale mnozí mají ochrnuté i nohy, jsou na vozíčku.
Vzpomněl jsem si, jak jsem navštívil na blízkém Velehradě Vin-centinum a viděl tam různé mrzáčky, někteří měli místo rukou je-nom pahýly, někteří ani nemluvili, jenom vydávali skřeky. Pak jsemtamvidělmnohotěch,kteříbylinavozíčcích.Živějsemsipředstavil:Kdybych byl paralyzován a nemohl ovládat ruce ani nohy, musel bymě někdo krmit, protože bych nemohl vzít do rukou lžíci. Nemohlbych choditauvědomiljsemsiikonkrétnídůsledkyspojenés otáz-koupotřeblidsképřirozenosti.Aktomuještěslepota!Vduchujsemsi říkal: To je stokrát lepší zemřít, než mít takový život. Ale potomjsem se znovu zamyslel: Ale je tu věčnost a Bůh ví, co je pro mě tonejlepší. Do smrti to nějak vydržím a pak bude věčnost. Chci spasitsvoji duši! A když jsem znovu slyšel vnitřní hlas:
Tak co, jsi ochoten dát mi své ruce a nohy?
I když obranný reflex přirozenosti volal: „Jenom to ne, Pane!“řekl jsem:
– Jestliže Ty to chceš, tak právě jenom toto chci i já! Ano, chciplnitTvouvůli!SvůjživotdávámTobě,abychbylTvýmslužebníkem,abych nesloužil marnosti a hříchu. Cele se vydávám Tobě!
Když jsem si uvědomil to své ano, jako bych se vzpamatovala znovu se chtěl bránit a rozhodnutí odvolat, že bylo urychlené. Alepak jsem znovu řekl:
– Dobře, i kdyby bylo urychlené, tak teď si chci znovu, Pane,před Tvou tváří uvědomit všechny důsledky paralyzování. A znovuchci s plným vědomím a dobrovolně, pokud Ty to chceš, přijmouttuto variantu.
Slyšel jsem o lidech, kteří po úrazu páteře ochrnuli na polovinutěla, a dokonce měli ochrnuté i ruce. Uvědomil jsem si v duchu ta-kové nešťastné lidi na vozíčku, znovu se zadíval Ježíšovi do tváře
29
a znovu vnímal Jeho utrpení na Golgotě za mne a za spásu mé duše.Vnímal jsem krátkost života, té kratinké zkoušky. Uvědomil jsem sivěčnost – realitu věčného štěstí v nebi i realitu věčného zavrženív pekle. Pak jsem se z této perspektivy věčnosti podíval na svůj kra-tinký život a s pohledem upřeným do Kristových ran jsem řekl:
– Pane, buď Tvá vůle! Covícmohuudělatprosvouspásuaspá-su nesmrtelných duší, než plnit Tvou vůli! Pokud Ty chceš, abychbyl paralyzován – a Ty víš lépe než já, co je pro mne i pro mnohé,za které mohu přinést tuto oběť, užitečné – pak Ti před tváří andělůzde přítomných, kteří neviditelně sledují tento můj duchovní boj,říkám své „ano“. Buď Tvá vůle!
Nevím, jak dlouho tento rozhovor trval, asi něco kolem dvouhodin. Vím, že jsem ještě v poslední chvíli, když už jsem všechnoodevzdal Pánu a byl připraven, že On bude brzy realizovatmouode-vzdanost, zaslechl vnitřní hlas:
Tysminedalvšechno.Nedalsmiještěvztahyktěm,kterémášrád.
Chvíli jsem se zarazil a odpověděl:
– Pane, s žádným děvčetem jsem neměl vztah, protože Jsi měpovolal už v 16 letech, já nemám žádnou citovou vazbu v této oblasti.
A to nikoho nemáš rád?
– Tebe, Pane, mám rád. Pro Tebe jsem všechno opustil.
A z lidí už nikoho?
Jen matně jsem si v tu chvíli vzpomenul na starou babičku asvou matku.
– Ale Tys přece, Pane, řekl: „Kdo miluje otce nebo matku nebobratra nebo sestru více nežli mne, není mne hoden.“ Ba dokonce jsiřekl: „Kdo nemá v nenávisti...“ Ano, chápu to, vnímám, žetoznamenádátnaprvnímístovesvémživotěTebe.Tojsemudělal.Samozřejmě,že své rodiče mám rád. Je to možná zvláštní, ale tatínka daleko vícenež mamku.
A tím to nějak skončilo.
Ještě znovu jsem se vrátil k tomu, že Pán si může vzít v nejbliž-ší době můj zrak, popřípadě že si vezme i mé ruce a nohy a že bududo smrti mrzákem. Snažil jsem se to přijmout. Do srdce přišel hlu-boký pokoj, spojený se zvláštní bolestí.
To bylo na začátku letních prázdnin roku 1967.
30
Za několik týdnů, když jsemsevracelzHostýna,kdejsemměljakobohoslovecslužbu–bylo to v neděli 3. září – si Bůh vzal na věč-nosttoho, koho jsem měl na světě nejvíce rád.
Oči i ruce i nohy mi sloužily mnohá léta a zřejmě doslouží aždo odchodu na věčnost. Snažil jsem se dát ve svém životě tyto údyJežíši, aby sloužily Jemu. Později jsem si hlouběji uvědomoval prav-du z evangelia: „Kdo neopustí všechno, co má, nemůže být mým učed-níkem.“ Pochopil jsem, že podstata tohoto slova je ne údy, ale naševůle. Umět svou vlastní vůli znovu a znovu přinášet v oběť živoua svatou a hledat a plnit vůli Boží, to je podstata svatosti.
Smrt tatínka – 3. září 1967
Koncem srpna jsem měl určený týden služby na poutním místěSvatý Hostýn. Před odjezdem jsem ještě krátce hovořil s tatínkem.Týden uběhl velmi rychle. Vracel jsem se v neděli a domů přijel mezipátou a šestou hodinou odpoledne. Nevěděl jsem, že tatínek je užmrtvý. Pracoval v místním JZD – v kravíně, a ráno musel být v prácivelmi brzy. Odpoledne tam chodíval kolem třetí hodiny znovu. Vůbecby mě v tu neděli nenapadlo, že se už domů nevrátí. Vzpomínám si,že ten večer, 3. září, jsem si ještě na zahradě dělal hodinové rozjí-mání. Ležel jsem na zádech a díval se na hvězdy. Připomínal jsem sivzdálenosti a velikosti a nechal na sebe působit tu velikost a moud-rost Boží, která se odráží v Jeho stvoření. Když jsem se vrátil ze za-hrady, ptám se maminky:
– A kde je tatínek?
Matka nechápavě pokrčila rameny a rovněž i babička, s nimižjsem od svého narození sdílel rodinný dům. Všem nám přišla před-tucha, že se stalo něco zlého. Na druhý den jsem obětoval mši sva-tou za tatínka. Stále jsem nevěděl, co s ním je, a do srdce vstoupilahluboká bolest. Když jsem se vrátil z kostela domů, řekli mi, že námpředali zprávu, že jízdní kolo, šaty i hodinky jsou u malé přehradyza kravínem. Poslední dny před nedělí byly chladné a tuto nedělikolem poledne přišlo velké horko. Tatínek se tam občaszajelvykou-pat. V neděli, před tím než nastoupil na odpolední směnu, zajel nabicyklu k přehradě. Nikdo tam nebyl, jen na protějším břehu sedělstarší muž s udicí na ryby. Ten pak svědčil:
31
– Viděl jsem, jak někdo z břehu skočil do vody. Nevěnoval jsemtomu v tu chvíli žádnou pozornost, ale po čase mi bylo podezřelé,že tam není.
Voda byla tehdy studená, nikdo se nekoupal. Na břehu zůstalyležet šaty, bylo zřejmé, že určitě dostal křeče. A ty se staly příčinoutatínkovy náhlé smrti, měl nedožitých 52 let.
V pondělí zase bylo chladněji, foukal vítr a vzdouval vlny, takžebylo nemožné hledat tatínkovo mrtvé tělo. Jeho smrt byla pro měmimořádně velkou ranou. Měl jsem ho rád více než vlastní matku.Znal dobře Písmo, často ho četl a připadalo mi, že ho zná lépe, nežučitelé, kteří nás učili v semináři. Měl klidnou, vyváženou povahu,dovedl moudře rozlišovat a počítat i s duchovní realitou. To u sou-sedů a jiných mužů v takové míře nebylo. Vzpomínám na rozhovor,který jsme vedli asi týden před jeho smrtí. Tehdy jsem mu pomáhals nějakou prací na zahradě. Zamyslel se a řekl:
– Lidé jsou v podstatě materialisté. Nepočítají s tím, že jsmezde krátce, vůbec nemyslí na věčnost. Zapomínají na to, aby si shro-mažďovali poklady v nebi, kde je rez nekazí, a zloději nekradou.
Pak vzpomenul některé známé osobnosti z našeho rodnéhoměstečka, které měly vztah k církvi a k chrámu. Plně jsem jeho bo-lest chápal. Tehdy jsem si to promítl i na naše profesory a mnohébohoslovce. Moc nás v semináři nebylo, jen 80. Za ten rok ale svýmislovy, jednáním a zdůrazňováním určitých priorit odkryli svá srdce.Zpočátku jsem myslel, že v semináři jsou všichni takoví, kteřížíznípoduchovních hodnotách, touží zachraňovat duše, jde jim předevšímo osobní svatost, tedy bojují s různými nedobrými zvyky, leností,světáctvím, marností... Bohužel, duchovní prioritu jsem v seminářiani u starších bohoslovců ani u profesorů nenašel. Bolestně jsemvnímal náboženskou povrchnostaduchovnílhostejnost.Viděljsem,že Ježíšovo slovo: „Hledejte nejprve Boží království“ je často cizí do-konce i těm, kteří se pokládají za náboženské profesionály.
V naší farnosti byl zvyk, že se pravidelně odzvonilo polednea před pohřbem se ještě navíc vyzvánělo dvěma zvony. Hlavou miproletěla vzpomínka na vděčný úsměv stařičkého kostelníka, stojí-cího dole pod věží, když já jako chlapec vybíhám na věž, abych od-zvonil Anděl Páně. Velmi jsem si zamiloval chodit zvonit. Uměl jsemrozhoupat zvon a najednou ho zastavit a rovněž jsem uměl zvonit
32
oběma zvony najednou. Po ukončení školy jsem už nezvoníval, pro-tože jsem byl mimo rodiště a přijížděl jsem jen na sobotu a neděli.Starý kostelník byl už mrtev a zvonil někdo jiný. Nyní, když jsem mělzvonit na počest zemřelého tatínka, zvonil jsem déle než jindy a pocelou dobu jsem plakal. Z očí mi tekly proudy slz. Věděl jsem, že hoPán povolal, že to je vůle Boží a že pro něho přišel ten nejoptimál-nější čas, kdy si ho Pán povolal k sobě na věčnost, to všechno jsemvěděl a měl hluboký mír v duši, ale lidskému srdci a citům nešlopo-ručit.Kdyžjsemodzvonil,hnedjsemsedlnapionýraajeljsemzasena přehradu, abych se díval, jestli jeho tělo náhodou nevyplave nahladinu. Chodil jsem po břehu a modlil se, zůstával v bolesti, ale záro-veňivpokoji.DobrotivýPánmidalvtuchvílijasnévnímánívěčnosti.Mimořádně silně jsem si uprostřed té bolesti uvědomoval marnostvšeho pozemského a zároveň silnou touhu zachraňovat duše!
V bolesti a smutku jsem byl sjednocen s 87letou babičkou i sesvou matkou, která se stala vdovou. Měl jsem 21 let, když jsem ne-čekaně ztratil dobrotivého tatínka, který mi byl v mnohém vzorem.
Den uběhl a v blízkém sousedství náhle zemřel otec tří dětí,nejmladší z nich ještě chodil na základní školu.
Druhý den pak tělo mého mrtvého tatínka vyplavalo a přivezliho domů. Nejprve ho položili na divan, kde ležel, než přivezli rakeva potom ho vložili do rakve.
Následujícího dne, ve středu, měl být pohřeb. Tu noc jsem té-měř nespal, klečel jsem před otevřenou rakví, v níž spokojeně leželtatínek.NastěněviselyvelkéobrazyBožského Srdce a Panny Marie,znázorněné s probodeným srdcem. Uprostřed obrazů byl větší kříž.Tamjsemsečastomodlívalaobčassepřimodlitbědíval do Ježíšo-vy tváře i na Jeho probodené Srdce. Od doby, kdy mi Ježíšova Mat-ka vyprosila povolání, jsem prosil, abych miloval Ježíše nade vše vmém životě. Rovněž jsem prosil, abych neúnavně pracoval pro spá-su nesmrtelných duší a nesl po celý život kříž, který mi On dá nést,a zůstal Mu věrný až do smrti. Na krku jsem tehdy nosil medailó-nek na znak toho, že jsem se 8. května 1962 ve zlínském chrámuzasvětil Matce Boží. Ten medailónek jsem dal tatínkovi jako dárekdo rakve, aby mi ho vrátil ve chvíli, kdy i já dokončím tuto životnípouť a pak nás už nic neodloučí, budeme s Ježíšem a Jemu věrnýmispolu navěky.
33
Pohřeb
Přišla středa, den pohřbu. Odpoledne se shromáždilo velkémnožství lidí jak před naším domem, takpředdomemblízkéhosou-seda. Zemřelý byl známým muzikantem, a proto se sešlo mnohomužů. Vrata od našich domů se otevřela a obě rakve byly neseny pohlavní ulici, až do chrámu. Průvod byl velmi dlouhý.
Vzpomínám si, když už spustili tatínka do hrobu, a já se podívalna tu masu lidí na hřbitově, zapomněl jsem na svou bolest a vnímalJežíšovu bolest nad mnohými, kterým vlivem ateismu i praktickéhomaterialismu téměř vyhasla víra. Toužil jsem jim zvěstovatKristovoevangelium, cestu do věčného života tak,jakjsemtohlubokov srdcicítil. Vnímal jsem však svou bezmocnost vyjádřit slovy tu naléhavost,aby si uvědomili krátkost života a počítali se smrtí a věčností. Z hlu-bin srdce jsem se modlil za ně, aby jejich duše nezahynula v mar-nosti a v nevěře.
Popohřbuseshromáždilovrodnémdoměněkolikkněžízokolíaněkteříbohoslovci.Kdyžjsmeserozloučili,táhlomětozpětkhro-bu, být v blízkosti tatínka. Na jeho hrobě byla už nakupena hlínaa několik smutečních věnců. Byl teplý večer a na obloze plno hvězd.Měsíc nesvítil, jen hvězdy zářily. Při pohledu na nebe jsem vnímalvelikost a moudrost Stvořitele, který stvořil nejen ty vzdálené světy,ale který stvořil i mě a tatínka. On do nás vložil nesmrtelný životskrze ducha, který je Mu podoben a kterého smrt zničit nemůže.V tu chvíli u hrobu můj duch v hlubině nitra volal:
– Otče můj!
Pak jsem pohlédl na hrob, vzpomenul si na tatínka a duch vemně volal:
– Otče náš, jenž jsi na nebesích!
A znovu opakoval:
– Otče, Otče... náš, náš...
A hleděl jsem k nebesům.
Po delší době jsem se s hlubokým pokojem v duši vrátil domů.Tu noc už tatínek v našem domě nebyl. Jeho tělo bylo na hřbitově aduch přešel do věčnosti. Tam se bude přimlouvat za mou vytrvalostna cestě za Ježíšem, na niž mě Ježíš povolal. Ano, čeká mě boj s hří-chem, světem i ďáblem, boj za spásu své duše i za spásu mnohých!
34
Zbývající dny před nástupem do druhého ročníku bohoslovíjsem vždy po svaté liturgii chodil na hřbitov, kde byl čerstvý hrob,nakupená hlína a na ní ještě množství věnců. Hlavou mi procházelyvzpomínky na poslední rozhovory před smrtí i vzpomínky z nejútlej-šího dětství: Možná jsem měl deset let a byly žně. Tehdy jsem pomá-hal jako při každých žních. Tatínek kosil, na nebi už byly červánky,slunce zapadlo, ale ještě nebyla tma. Ukončil práci, vážně se zamys-lel a pak řekl:
– Tak, skončil tento den a už nikdysenevrátí!Tentodenbylvlo-žen do věčnosti a jednou přijde i náš poslední den.
Když jsem stával u hrobu, tato vzpomínka se mi vracela často.Znovu se vynořil obraz, jak tatínek drží v rukou kosu, kterou kosilobilí, i výraz jeho obličeje i vážnost, s kterou tato slova pronesl. Nahřbitov jsem chodil i večer. Když jsem se tyto zářijové večery vracelze hřbitova domů, vnímal jsem, že všichni ti, kteří jsou v mém rod-ném městečku, budou dříve či později odneseni sem, na kopec, kdeje hřbitov, a rovněž uloženi do hrobu. Ale co jejich duše? Někteří užspali, když jsem se ze hřbitova vracel. A znovu jsem si přál jedno,aby nikdo z nich nezanedbal to nejpotřebnější, a tím je spása svénesmrtelné duše! Bolestně na mě doléhala ta velkálhostejnost,kte-rá u většiny z nich byla.
Kolem 20. září jsme opět nastoupili do Litoměřic. Snad ten samýtýden, co jsme nastoupili, přišel za mnou se slzami v očích kamarádz Polešovic, Stanislav, a jen v pláči vyhrkl, že mu rovněžzemřelotec,a to náhle. Požádal mě, abych s ním jel na pohřeb. Rektor i spirituáldali dovolení. Stanislav byl vděčný, že v bolesti nebyl sám. Tak za-čal studijní rok 1967/68.
Studijní rok 1967/68
Desatero – agere contra
Bylo to na začátku 2. ročníku v roce 1967. Duch ateismu vytvá-řel velmi silný tlak a bylo ho cítit nejen v semináři, ale i v běžnémživotě. Vůbec jen na veřejnosti povědět, že člověk věří v Boha, bylopomalu totéž, jako by o sobě prohlásil, že je blázen. A právě v tomto
35
roce to nějak vrcholilo. Když jsem se ještě večer u postele modlil,velkoupomůckouvzbuzenívírymibyloheslo„Agerecontra“–jiný-mi slovy: „Udělej opak“ neboli „Jdi proti proudu“. Tímto způsobemjsem se pomalu modlil Desatero:
1. přikázání: „V jednoho Boha věřiti budeš.“Uvědomiljsemsisil-nou nevěru ve školství, v literatuře, v denním tisku. Vzpomněl jsemsi na tváře lidí, kteří se sugestivně vysmívali z víry i z Boha. Zvedljsem ruce a potichu řekl:
− Pane, věřím, že Tys stvořil tento vesmír. Věřím navzdory to-muto tlaku nevěry, že Ty jsi Stvořitel! Ty jsi Bůh!
A v duchu jako bych viděl ty posměšné tváře mnohých, posta-vil jsem se proti nim a volal:
− Ano, jávěřím!StvořitelemvesmírujeBůh!JávěřímvjednohoBoha, Stvořitele nebe i země!
Pak jsem si pomalu zopakoval 2. přikázání: „Nevezmeš jménaBožího nadarmo,“ a vnímal jsem, jak i mezi křesťany i mezi mládežíje Boží jméno zneužíváno a hrubě uráženo. Znovu jsem se postavila volal:
−AťjeBožíjménooslaveno!VTvémjménu,Bože,jenašespása!Tvé jméno je svaté!
A cítil jsem, jak se musím stavět proti duchovnímu mraku tem-noty, který silně působil a doslova až svíral hruď.
Následovalo 3. přikázání: „Pomni, abys den sváteční světil.“ Vní-mal jsem znesvěcování dne zasvěceného Bohu, jímž je v Novém zá-koně neděle, kdy si připomínáme vzkříšení Krista a seslání Duchasvatého.Uvědomiljsemsi,žezvláštěvčeskémpohraničí,kdejeinášseminář, jsou v neděli prázdné kostely a neděle je různými způsobyznesvěcována. Opět jsem nad českým národem volal:
− Abys den sváteční světil!
A vnímal jsem ten tlak, který se postavil na odpor.
Potom bylo 4. přikázání: „Cti otce svého i matku svou.“ Rovněžjsem vnímal přestupování tohoto přikázání a v duchovní oblastijsem ho hájil:
− To platilo a platí i dnes! Cti otce svého i matku svou!
Pak přišlo na řadu 5. přikázání: „Nezabiješ!“ Uvědomil jsem simnohé hříchy, nenávist, pomstychtivost, ubližování na zdraví dru-hým,ubližovánísobě,alkoholismus,hazardnízpůsobživota,zabíjení
36
nenarozených dětí… Znovu jsem se postavil proti tomuto duchu aopakoval:
− Bůh řekl, a to platí, a já za tím stojím: Nezabiješ!
Pak jsem přešel k 6. a 9. přikázání: „Nesesmilníša nepožádášmanželky svého bližního.“ Znovu jsem si uvědomil celou škálu hří-chů i důsledky a velké utrpení, které přináší přestupování tohotopřikázání. Bolestně jsem vnímal i smrtonosný dopad činnosti libe-rálních teologů, kteří místo toho, aby hájili Boží přikázání, konajíopak. A znovu jsem volal:
− 6. přikázání platí a tečka! Bůh řekl: Nesesmilníš! Pane, já vy-hlašuji Tvá přikázání proti všem, kteří po nich šlapou, proti tomutoduchu ateismu!
Bylo to, jako by člověk tlačil nějakého obra.
Pokračoval jsem ale dál 7. a 10.přikázáním:„Nepokradeš!Nepo-žádášstatkubližníhosvého!“Připomenuljsemsinepoctivost,zloděj-ství v malém i velkém i pozitivní heslo: „S poctivostí nejdál dojdeš.“A zase jsem se postavil proti tomu duchu, který jakoby visel nad na-ším národem, a volal:
− Bůh řekl: Nepokradeš! A to platí!
8.přikázání:„Nepromluvíškřivésvědectví!“Itotopřikázáníjsemvyhlašoval nad celým národem:
− Tomu,kdozachováváBožípřikázání,Bůhdávásvépožehnání!Kdo je přestupuje, sám sobě škodí a v hodině smrti všechno ztratí!
Podstata této bojové modlitby byla v tom,žeBůhdalkonkrétní,jednoduché heslo a člověk se postavil v Boží moci proti síle zla a há-jil Boží zákony i Boží čest. Byl to zvláštní zážitek. Ta modlitba trvalaasi hodinu. Mohlo by se to přirovnat k zápasu Jákoba u Fanuel.
Ty kdo jsi?
Ještě před Vánocemi, těsně před Adventem, mi Stanislav ozná-mil, že starý spirituál už odchází a místo něho má přijít nový, takžeslužbu novému ať už převezmu já. Novým spirituálem byl ustano-ven kněz z pražské diecéze Josef Hermach. Měl citlivou duši a byldobrým kazatelem. Jeho příchodem jako by do celého semináře při-šel nový duch. Kázání, které měl na první neděli adventní, se měhluboce dotklo. Mluvil o Janu Křtiteli, několikrátřečnickyzopakovalotázku, kterou mu dali farizeové, a nakonec jivmetldotvářekaždého
37
z nás: Ty kdo jsi? Ta slova dlouho rezonovala v mé duši. Dotkla sekaždého. Mohli jsme si uvědomit svou vnitřní bídu, kdo skutečnějsme a za koho se uměle pokládáme. Znovu zněla otázka: Ty kdo jsi?Jsem člověk, smrtelník, často zapomínám, že jsem hříšník. To najedné straně, ale na druhé straně také zapomínám, že jsem Božímdítětem. Bůh mě z lásky stvořil, On dal za mě svého jednorozenéhoSyna. Ježíš se i kvůli mně narodil v chudém Betlémě a zemřel naGolgotě, aby mě zachránil od věčné smrti. Je třeba vědět, kdo jsemažejakoJanKřtitelmámslovemipříkladempřipravovatcestyPáně.MámbýtKristovýmučedníkem,Jehosvědkem,mámbýtochotenproNěhopoložitisvůjživot,jakoOnzaměpoložilsvůj.Mámbýthlasemvolajícího na poušti, na poušti tohoto světa. Uvědom si, kdo jsi!
Když jsem potom přijel na vánoční prázdniny domů a skupinamládežesestarýmzpěvákemchodilipoulicíchazpívalikoledy,ještěstále mi zněla v uších slova našeho nového spirituála: Ty kdo jsi?
Poslední věci člověka
V tomto školním roce přišli noví bohoslovci a zdá se, ževevět-ším počtu než před rokem. Fakulta byla přemístěna na Dómské ná-městí, nedaleko katedrály. Rovněž přišli i někteří bohoslovci, kteříještě dříve studovali v Olomouci, mezi nimi i krajan Bedřich Jagoš.
Na počátku druhého semestru jsem dokončil učení Nového zá-kona zpaměti. Dostala se mi do rukou kniha od nějakého mnicha av rámci duchovní četby jsem si ji četl. Obsahovala rozjímání a mod-litbyvztahujícísekposlednímmomentůmlidskéhoživota.Bylotampopsáno umírání. Tuším, že to začalo uvědomováním si, že umírají-címu začínají tuhnout nohy a přicházející smrt činí pomalinku bez-vládnými i ruce a tak začíná být paralyzováno všechno svalstvo. Očiztrácejízrak,lidskýduchpomaluopouštítělo.Posledníúderysrdce,které nám celý život sloužilo..., až nastane moment, kdy poslednímvýdechem duch přechází do nového světla a před Boží soud. Tamjsouvknizeživotazapsányvšechnydnyprožitézde,včase.Jezazna-menánoikaždéprázdnéslovo,jakříkáPísmo:„Zkaždéhoprázdnéhoslova budete skládat účty“ a „nic není skryto,conebudeodkryto“,jakoby neviditelné kamery zachytily všechny momenty našeho života,nejen naše skutky a slova, ale i naše myšlenky. Nyní je lidský duchproniknut Božím světlem a do tohoto světla je pohrouženo vše. Zde
38
se náš duch setkává s Nejvyšším, který nás stvořil, když do hmotyvložil nesmrtelného ducha. Ukáží se i všechny utracené milosti, kdyJežíšnadarmoklepalnanašesrdce.Skrzeandělanámbylyvkládányušlechtilé myšlenky, které jsme buď přijali,neboodmítli.Ulidskéhosoudu se dá leccos zatajit, maskovat se nějakou polopravdou, ale zde,u Božího soudu, to nejde, zde se nedá nijak vymluvit. Prostě, nic nenískryto, co nebude odkryto. Realitě, která mě čeká, neuniknu. A ne-unikne jí žádnýčlověk.Životjejenzkouškovéobdobí,kterérozhodneo naší věčnosti.
Myšlenka na poslední věci je opravdu velmi užitečná a potřebná.Je spojena i s realitou hříchů, kterých se dopouštíme, a také s reali-tou, že Ježíš zemřel za naše hříchy, protože nás miluje. Snažil jsemsečastorozjímatkřížovoucestu,alespoňpůlhodiny,aznovusiuvě-domovat Kristovu lásku ke mně, projevenou ve velkém ponížení autrpení, které vytrpěl, aby mi byly hříchy odpuštěny.
Myšlenka na poslední věci: smrt, soud a věčnost i myšlenka nautrpení a smrt Božího Syna na kříži byly pro křesťany vždy pilířirozjímání.
Svátek Dona Bosca
Po svém obrácení, k němuž došlo mezi 15. a 16. rokem méhoživota,jsemčetlnáboženskéknihy.Cítiljsempotřebuhledatpravdu.Mezi knihami, které mě nejvíce oslovily, byl životopis Dona Bosca.Vnímal jsem zvláště hlubokou touhu jeho duše zachraňovat mladélidi před mnohými svody světa, které z nich dělají otroky hříchůa mnohdy i zločince a nešťastníky.
Byloto31.lednaroku1968.Dodnessivzpomínáminakonkrét-ní místo v kapli, kde jsem tehdy klečel. Když jsem se vrátil od sva-téhopřijímáníasnažilsevnímatKristovupřítomnost vesvémnitru,najednou, jako když uhodí blesk, přišlo slovo, kterého jsem se velmilekl: Ty budešbiskupem! Nikdy jsem na tonemyslel,nikdynadničímpodobným neuvažoval. Mým snem bylo stát se svatým knězem povzoruDonaBosca.Onnebylžádnýmbiskupemaovocejehočinnostibylo větší než několika biskupů dohromady. Snažil jsem se tu my-šlenku odehnat, ale nějak to nešlo. Možná jsem si to zapsal i do zá-pisníku a pak se na to snažil zapomenout.
39
Václav Turza
Když jsem nastoupil do prvního ročníku, Václav byl ve druhém.Byli jsme krajané. On pocházel z nedalekých Havřic u UherskéhoBrodu. Vzpomínám, jak jsmeseobčasběhem studiímodlívalinaza-hraděrůženec; v roce 67bylo zrovna výročí 50 let od zjevení PannyMarie ve Fatimě. Václav byl ode mne starší asi o osm let. Když jsmev Pokraticích v rámci vycházky hráli fotbal, většinou jsem hrál s ním.Václav dříve hrál v dorostenecké lize, takže byl vlastně profesionál-ní fotbalista. Dokázal s míčem kličkovat od jedné brány k druhé anenechal si ho vzít. Byl zde ale jeden problém: nebyl schopen dávatgóly. Bořek Bělík, kterýbyl o dva roky nademnou,sevětšinoupohy-bovalnahraniciofsajdu,alečekal,kdymuněkdopřihraje,avětši-noutobylon,kdodávalgóly.Dal jsem mu přezdívku „Bořek gólař“.Václavovi jsem občas vyčítal:
– Co pomůže ta tvoje profesionalita, když neumíš dát gól?!
Tak je to i v životě. Je třeba, abychom věděli, co je náš cíl, skóro-vali do nebeské brány a získali život věčný.
Pražské jaro
Bylotozačátkemroku,kdyvedeníkomunistickéstranyrozdě-lilo funkce prezidenta, který byl do té doby zároveň i generálním ta-jemníkemÚVKSČ.Tímtoprvnímtajemníkemsestaltehdyneznámýčlověk A. Dubček. Začal tzv. Pražské jaro, vnitřní obrodu komunis-tické strany. Nastalo velké uvolnění, a to samozřejmě zasáhlo i nášseminář. Vzpomínám, jak skupina aktivních bohoslovců, mezi nimiMUDr. Jiří Slabý a Miloslav Vlk, bojovali proti katolickému knězi Jo-sefu Plojharovi, aby odstoupil z politické funkce ministra zdravot-nictví za lidovou stranu. Nakonec se jim to podařilo. Toto obdobíuvolnění přispělo k tomu, že se mohli vrátit do svých diecézí bisku-pové J. Skoupý do Brna, J. Hlouch do Českých Budějovic a Š. Trochtado Litoměřic. Byla to velká radost, že se po 18 letech mohli znovuujmout svého pastýřského úřadu. Olomouc zůstala bez biskupa, ne-boť zemřel v domácím vězení. V Hradci Králové nebylo biskupovidovoleno ujmout se úřadu.
Zbytek semestru, co se týče studia i formace, byl těmito udá-lostmi velmi narušen.
40
Prázdniny 1968
Přišly prázdniny a my jsme se rozjeli do svých domovů.
Začátkem prázdnin jsem byl na primici Bedřichu Jagošovi vevesnici Louka, což bylo kousek od méhorodiště.Tehdybylvysvěceni Miloslav Vlk a zakrátko se stal sekretářem biskupa Hloucha.
PakjsemjelnavštívitP.Šuránka, abych se ho zeptal, v čem bychmu mohl během prázdnin posloužit. On tehdy bydlel už několik letv Uherském Hradišti,blízkonemocnice.Zanímjsemještěpředvstu-pemdosemináře jezdíval na duchovní rozhovory. Návštěvy bylyopravdu duchovní. Nejprve jsme se společně pomodlili, pak mi dalprostor, abych mohl hovořit o svých problémech, na které hned i od-povídal, pak on řekl duchovní slovo, zřejměvždyckyto,coužurčitoudobuprožíval,anakonec se zase modlil za problémy, o nichž jsemhovořil. Na závěr mi dal požehnání. P. Šuránek byl muž živé víry.
Požádal mě, abych mu pomohl organizovat opravu zchátralékaple nad městem na kopci Rochus. Potřebovali jsme cement, jenžeten nebyl nikde k sehnání a bez něho se nemohlo pracovat. Objeljsem několik vesnic a navštěvoval různé domy, jestli někdo nemárezervu. Přitom jsem se modlil a vnímal to jako vůli Boží. Když ses velkými námahami a oběťmi podařilo cement sehnat a přivézt,rychlemizel,protožechlapihopotřebovalinanějakéúpravydoma...Ze zbývajícího se dalo udělat jen to nejnutnější.
Tehdy jsem ještě nevěděl...
Vzpomínám si také na jeden den, kdy na kopec přišel proutkař.Byl to zbožný člověk z jedné vesnice z okolí a „proměřoval“ celý ko-pec, protože bylo potřeba, abynakopcibylavodapropoutníky.Uká-zal na jedno místo. Tam vrtali několik metrů hluboko, ale na vodunenarazili. Bylo to velmi namáhavé a neúspěšné. Když pak přišel podelší době, modlil jsem se, aby Bůh ukázal, kde je voda. Procházeljsem s ním možná 50 metrů od toho vrtu, zastavil jsem se a říkám:
– Tady roste nějaké rákosí, a to roste tam, kde je voda.
On se zarazil a řekl, aniž by použil proutek:
– Tady je třeba kopat.
Chlapivykopaliasidvametryabylatamvoda.Cosetýčeprout-kaření, nevěděl jsem tehdy ani já, ani P. Šuránek, a zřejmě ani ten
41
zbožný pán, že tato činnost spadá do jedné z forem věštění, kteréBoží slovo zakazuje.
Když jsem byl na vojně, vzpomněl jsem si na toho proutkařea požádal ho, aby přijel do Znojma, kde jsem tehdynaNačeratickémkopci pásl jako voják ovce a nebylo tam vody. Přijel, prohlédl celýkopec, určil místo, a když jsme kopali, rovněž jsme nic nenašli.
Vzpomínám, když už jsem byl později farářem ve Slušovicích,že jeden mladý muž pozval na kopec nad farou kněze, aby rovněžpomocí virgule hledal prameny vod. Ten mu určil proutkem, kdekopat. Muž kopal hluboko, možná víc než 15 metrů, a nic nenašel.Kněz znovu chodil s proutkem, určil jiné místo, znovu kopali a nic.Dotyčný to nakonec vyřešil jiným způsobem i bez proutkaře.
Proutkaření – jedna z forem věštění
To, že proutkaření je formou věštění, jsem se dozvěděl ažpoz-ději. Obzvlášť se to projevilo na fámě o tzv. geopatogenních zónách.Přicházeli různí proutkaři, proměřovali byty a lidé měnili polohypostelí, protože prý jsou tyto zóny škodlivé a způsobují rakovinu.Proutkařimělikposouvánílůžeksvéargumenty,kterésezdálylogic-ké, ale ve skutečnosti byly ireálné. Podezřelé bylo už to, že dokázalibyt takzvaně proměřit i na dálku. Stačilo, když zájemce namalovalplán bytu. Oni kyvadlem nad plánkem určovali, kde prý jsou ty geo-patogennízónyakdenemůžebýtpostel.Toužsepříčilopřirozenýmzákonům i zdravému rozumu. Kromě toho používáním proutku nadfotografiemi lidí rozpoznávali, zda je daný člověk ještě živý, nebouž mrtvý, takže nakonec měl takový proutkař dva sloupce nasklá-daných fotografií, na jednom byli živí a na druhém mrtví. Proutekv této věci ukazoval celkem spolehlivě. A právě toto je závažný ar-gument potvrzující, že proutkaření je jednou z forem věštění, kteréPísmo svaté zakazuje!
Později jiný kněz hledal pomocí proutku hrob sv.Metoděje,pak„proměřoval“ olomoucký seminář a i do stěn nechal zabudovat pen-tagramy, popřípadě si je měli bohoslovci dávat pod postele, aby od-rušovaly tzv. negativní energie. Toto nemá s přirozenými zákony nicspolečného, jde přinejmenším opověruadávánísvévíryforměvěš-tění. Bylo zajímavé, že v této věci, tedy v oblasti věštění, magie a spi-ritismu, měli kněží i lidé velké temno.
42
Později jsem v rámci rekolekcí těm, kteří se nechali oklamatnějakou formou falešného duchovna či okultismu, vysvětloval, jakje třeba se negativních duchovních vazeb odříct a přijmout na osvo-bozené místo v duši Ducha svatého. Jednoduchý způsob odřeknutíse vypadal takto:
Dotyčný, pokud možno před dvěma svědky, nejlépe vkleče, svírou odpovídá na otázky:
−(jméno) zříkáš se síly temnoty, která na tebe přešla skrze(jmenuje se konkrétní forma okultismu), a duchovního poza-dí, které je za tím?
Odpověď: Ano.
−(jméno)přesekávášvmociJežíšeKristatotoduchovnípouto?
Odpověď: Ano.
−Přijímáš na uvolněné místo ve své duši Ducha svatého?Odpověď: Ano.
A tak se probírá jedna forma po druhé.
Rovněž důležité je pak žít životem pravdivého pokání, abydušemohla být plně uzdravena.
Zámek Pepčín
Tytoprázdninyroku1968P.Šuráneksvelkýmnadšenímmluvilozámku Pepčín,kterýbylv lesemeziVlčnovemaUherskýmBrodem.Chtělz něhoučinitrekolekčnístředisko.Jájsemhovyposlechla ptalse,cobychprotomohludělat.Odpověděl,žejetřebaněkdenajítdo-kumenty, komu vlastně ten zámek patří, abychom pakmohli dělatdalší kroky. Pátral jsem na úřadech v Uherském Hradišti i v Uher-ském Brodě, ale nikde žádné informace neměli. Říkali, že dokumentrozhodněmusíbýtvPrazevnějakémarchivuanebonanějakémúřa-dě. Jel jsem tedy do Prahy. Když jsem tam přijel, dvě hodiny jsem sev jednom chrámumodlilaprosilosvětlo.Nevím už, jak to přesněbylo, ale ještě ten den se mi podařilo dokumenty najít. K dispozicijsemnemělžádnýtelefon, anijsemsevPrazedobře neorientoval.
Brzy přišel 21. srpen 1968. Když jsem se ráno probudil, vidím,jak pod okny projíždí jeden tank za druhým. To přijela vojska Var-šavskésmlouvy,abyzastavila proces Pražského jara. Nedlouho potése ruští vojáci nastěhovali na kopec do kaple, kterou jsme opravo-vali, takže jsme už drobné práce nemohli dokončit. Vstup byl i námzakázán. Tím padla naděje na rekolekční dům na Pepčíně.
43
Studijní rok 1968/69 a různé souvislosti
Prázdniny skončily a začal školní rok 1968/69. Hned na počátkujsme se dozvěděli, že do Olomouce byla prosazena pobočka litomě-řické teologické fakulty. Ti bohoslovci z Moravy, kteří měli nyní na-stoupit do druhého ročníku, přešli do Olomouce. Otec spirituál siposteskl, že jsme ztratili dobrého varhaníka, kterým byl bohoslovecJosef Hrdlička. Ten vždy s velkým nadšením poslouchal promluvyspirituálaHermacha.Dávalpozor,abymuneunikloanislovíčko.No-vízájemciobohoslovízČechaMoravymohlinastoupitdoprvníhoročníkuivOlomouci,takžetambylyuždvaročníky.Knámdotřetíhoročníku přišlo asi dvacet nových bohoslovců, byli to většinou řehol-níci, jezuité a saleziáni. Náš počet se tím zvýšil na více než čtyřicet.
Realizace II. Vaticana v Litoměřicích
Naše kaple v Litoměřicích měla pěkný dřevěný oltář s obrazemKrista Spasitele. Mnozí bohoslovci ale s velkým nadšením četli růz-né směrnice a návrhy, které byly spojeny s liturgickou reformou.Myslím, že vedení semináře tím nebylo nadšené, ale po koncilu sevytvořilo veřejné mínění, že je třeba realizovat změny. Už byly pro-vedeny zásahy do liturgie, a hlavně se zdůrazňovalo, že nyní je litur-gie v mateřském jazyku, že ji bude možné lépe prožívat než dříve,než ji prožívali naši předkové. To byly pěkné fráze, jistě, byly zdeurčitépozitivníprvky,alenehovořiloseotěchnegativních.Jáosobnějsem tím žádné hlubší prožívání liturgie nezískal. Snažil jsem se jakdříve latinskou liturgii, tak i tu reformovanou prožívat ve víře a vní-mat podstatné prvky. Hlavně jsem se na osobní prožívání soustředilve třech základních momentech: Při obětování jsem kratince dávalsvé problémy. Při proměňování jsem vyznal víru, že Ježíš je zde pří-tomen a uvědomil jsem si Jeho smrt na kříži za mě a za mé hříchy.Při přijímání jsem prožíval, že pod způsobou chleba Ježíš přišel doméhonitra.Zvláštěsvatépřijímáníbylojakýmsivyvrcholením.Ještěpo ukončení bohoslužby jsem prožíval spojení s Ježíšem pomocí ob-razu, že jsem nad hlubokou propastí, na jejímž kraji je na skále Kri-stůvkříž.Zkřížejespuštěnprovaz.JáseasimetrpodkřížemdržímzaprovazadívámsenaJežíšeukřižovaného.Podsebouvidímsvoubídu a démonské síly. Uvědomil jsem si, že zlo, které je ve mně – síla
44
dědičného hříchu, dává možnost, aby se síly zla napojily svými pro-vazynamneatahalymědolů.ÚpěnlivějsemhledělnaKristaa vzývalJeho svaté jméno, protože kdo by vzýval jméno Boží, bude spasen.Zároveň jsem Ho prosil, abych ten den a až do další svaté liturgievydržel a nedopustil se žádného vážného hříchu. Opakoval jsem:
– Nepustím! Ještě sekundu... nepustím... držím se Tě, Ježíši!...Neopouštěj mě!
Tak nějak ten způsob modlitby vypadal. Časem se měnil úměr-ně víře,alebylrámcem,kterýměvedlkhlubokémusoustředěníakuvědomování si spojení s Ježíšem ukřižovaným. Tento obraz mipřipomínal Jeho lásku ke mně, a na druhé straně sílu zla, která otra-vuje mou duši i tělo, a také démonské síly, které skrytě svádějí dootroctví hříchu. To otroctví, to, co z člověka udělá hřích, jsem vidělna mnoha lidech, kteří se mu otevřeli.
Nicméně v liturgické reformě nebyla ani kapka, která by vedlak hlubšímu prožívání liturgie či k hlubšímu soustředění. Jen se ma-nipulovalo tvrzením, že nyní máme liturgii v českém jazyce, tak jaknám ji svatí Cyril a Metoděj už dříve předali. Jenže ani tato fráze ne-odpovídalapravdě.Vpodstatěminevadilazměnaliturgickéhojazyka,aletrochumivadilo,ženastalazměnaliturgickéhoprostoru.Vsemi-náři byl z kaple vyhozen krásný oltář. Byl pak dán do jiné místnosti.Kaple byla podlouhlá, takže doprostřed se dal defactoobyčejnýstůla naň se jako svatostánek postavila malá bednička oblečenádolátky,abynebylovidět,kdejsoudvířka.Kněznebylotočen ani na jednu anina druhou stranu, ale směrem do stěny.Popravéstraně měl jednokřídlo, po levé druhé a bohoslovci tím pádem stáli z jedné i z druhéstrany, takže sledovali jeden druhého. Byla to úžasná dispozice k to-tální roztržitosti, tedy k vybití přirozených podmínekksoustředění.Samozřejmě liturgickéfrázebylytaksilné,ženebylomožnémítně-jakélogickénámitky.Předzadnístěnousevytvořilomístoskřeslempro kněze. Nad ním visel takový černý obraz a vycházela z něho si-lueta Panny Marie. Prostě, umělci potřebovali projevit svou fantazii.Ve skutečnosti se tam vlastně kněz neobrátil čelem k lidu, ale čelemke stěně a lid stál po jeho pravici a levici. Já jsem tu situaci nijak ne-řešil ani žádný čas neztrácel k diskuzi či ke kritice, tím méně ke chvá-le. Prostě mě to nezajímalo, protože nebylo mou povinností to řešit.Byli zde představení, a co oni udělali, bylo na jejich zodpovědnosti.
45
To byl seminář, kde měla takzvaně „vzorově“ proběhnout litur-gická reforma, abychom pochopili, že první věcí, poté co nastoupímejako kaplani a faráři, je, abychom usilovali ne o duchovní obnovuBožího lidu, ne o reevangelizaci, ne o vyřešení morálních problémůspojenýchskrizívíry, která byla už tehdy vidět, aleabychomvšech-nu energii koncentrovali, tedy na první místo naší snahy postavili –úpravu liturgického prostoru podle Secundum Vaticanum!
Úprava liturgického prostoru
Když jsem byl kaplanem ve Zlíně, vyřešili tam reformu tím způ-sobem, že zvedli prostor pro liturgii asi o 70-100 cm a postavili tammramorový oltář. Byl mohutný, na sedmi úzkých plotnách, prý zná-zorňujících sedm svátostí. Vzadu za oltářem bylo vyvýšené sedadloprokněze.Pojehobocíchbylysedačkyproministranty.Svatostánekbyl přemístěn k bočnímu oltáři a zapuštěn do stěny, na níž byla mo-zaika.Někdotookomentoval,žezezlínskéhokostelaudělalistodo-lu. Nastala desakralizace neboli liturgická úprava. Já jsem to tehdynekomentoval a vůbec mě to nezajímalo. Staral jsem se o své pro-blémy a povinnosti.
Když jsem nastoupil jako farář do Slušovic, bylo to v roce 1975,děkan na mě tlačil, abych zrealizoval reformu liturgickéhoprostoru.Můj předchůdce byl nějak donucen postavit asi čtyři metry předstávajícím oltářem se svatostánkem dřevěný stůl. To bylo tzv. pro-vizorium. Ve Slušovicích žili rodiče saleziána P. Vinklárka, který bylmimořádněnadanýtechnickýtyp.Celkemzdařileprovedlliturgickouzměnu v Napajedlích; snažil se, aby oltář se svatostánkem zůstalja-ko centrum chrámu. Všechna čest mu za to! Hned při první návště-vě svého tatínka, který bydlel kousek od fary, navštívil i mě. Šli jsmei s jeho otcem do chrámu. Zůstal stát vzadu, chvilku se zamyslel a pakpronesl svou vizi. Navrhl snížit asi o metr kazatelnu a dát nanipul-tík jako ambon. Pak řekl, že je třeba, aby se svatostánek na oltářizvedl asi o 30 cm. Mramorová mřížka, aby se částečně rozebrala,ale neodstranila, protože by to lidé nesli velmi těžce, a také ani ne-byl důvod, proč ji celou odstraňovat. No a pak, aby se od hlavníhooltáře částečně prodloužilo pódium, kde by se umístil nový oltář,nakonec dodal:
46
− Máte tu mramorovou desku, to se dá využít. Bylo by dobré,aby nohy oltáře ladily s dvěma velkými sloupy vpozadí.Mramorovésloupky můžeš použít na čtyři nohy, jen si nechej vyformovat hla-vice, ze spodu stačí kruhy, a bude to ideální.
Takjsemtotedyudělal.Potommiještěřekl,abychnechaludě-lat velký kříž a pod kříž dalsedadlo.Poradilmivelmidobře,aleitakto bylo spojeno s velkou obětí času, který jsem tomu muselvěnovat.Když jsem byl později přeložen do pohraničí, nechal jsem tam všech-no tak, jak bylo. V některých chrámech se sloužilo dál zády k lidua čelem ke svatostánku, někde už byl daný před oltářem provizornístůl, tak jsem to tak nechal.
Zpovědní místnost
Dále byl na nás kněze vyvíjen tlak vyhodit zpovědnice a zavésttzv. zpovědní místnosti. Tam měl být stůl, penitent si měl sednoutza stůl a měl být veden „dialog“. Na konci na něho kněz měl vložitruce a udělit mu rozhřešení. Rovněž se při tom mělo také prý čístPísmo svaté. Když jsem si představil nedělní ráno, jak do Slušovicpřijíždějí autobusem lidé z Veselé, Březové, Hrobic a Neobuze, a tojen asi půlhodinu před započetím liturgie, a pak čekají v řadě nazpověď, tak podle tohoto modelu bych vyzpovídal možná dva lidi.Věděl jsem, že ti lidé prostě jindynepřijdou.Vždyckykolemprvníhopátku to byl velký stres, protože brzy po liturgii zase hned jely auto-busy a pokud bych prodlužoval bohoslužby, lidé by příště na liturgiinepřišli, zvláště ti slabí.
Kněží se bouřili, ale skrze děkana byl vyvíjen stálý tlak. Modliljsem se a prosil o světlo, co s tím. P. Vinklárek jen nad vším kroutilhlavou, rozpínal ruce a dával najevo, že prostě neví, jak to řešit. Ko-mentoval to i trošku vulgárně. Děkan byl v sousední vesnici, a ačko-liv měl dobré srdce, snažil se plnitpříkazysvýchnadřízených.Tlakuse zpovědní místností jsem byl nejvíce vystaven já. Nakonec jsemto vyřešil tak, že jsem sám udělal ve stěně velkoudíruaznítakovoumalou místnost. Vedly do ní dvoje dveře a samozřejmě jsem tamzavedl světlo. V obojích dveřích bylo sklo, měřilo asi 15 cm na šířkua asi 1 m na délku. Sklo bylo průhledné, aby nevznikalo podezřenía z toho pohoršení, co se vlastně v té zpovědní místnosti děje. Mojesedadlobylootočenédopředu.Vedlemě,vevzdálenostimožná30 cm,
47
bylo pevné sedadlo pro penitenta. Mezi mnou a penitentem jsem po-stavil asi metrovou stěnu širokou přibližně 15 cm, tedy tak na cihlu,a to měl být ten stůl. Na stůljsemalenechaludělatdřevěnýrám ašikmo nabít úzké laťky, čímž vznikla mříž mezi mnouapenitentem.Toproto,abychpřirozhřešenímohldátrucejennadhlavupeniten-ta a nemusel se ho dotýkat. Sledoval jsem otázku určitého odstupu,zvláštěkdyžkezpovědichodilymladéženy.Nevím,pročtutootázkuneřešili ti nahoře, kteří s tím jakoby vůbec nepočítali. Před mřížkouměl ještě penitent dřevěnou desku, takžesimohlkleknout.Sedadlopro penitenty pak nikdo nepoužíval.Bylo to jen pro dojem,že v tak-zvané zpovědní místnosti je. Když lidé přicházeli, každý si klekl a jájsemsejimnedívaldotváře, díval jsem se před sebe a nakonec jsemvstal a dal jim rozhřešení.Co se týče Písma svatého, to jsem tam proformudal,abybylinadřízeníspokojeni,žereformaohlednězpověd-ní místnosti byla provedena. Ostatní kněží zřejmě viděli měnění zpo-vědnic jako něco, co vlastně nemá smysl. Pokud někdo chtěl, přišelse na todoSlušovicpodívatjakonaurčitýmodel, aby ho to inspiro-valo k zavedení tzv. zpovědní místnosti. Myslím, že po určité dobětlak přestal a už se zpovědní místnosti neřešily. Zpovědnice zůstalytak, jak byly; byly praktické a ta nová reforma nějak neuspěla.
Reforma samozřejmě zasáhla i ostatnísvátosti,alenejvíceško-dy vzešlo z obrácení oltáře takzvaně tváří k lidu. Nevedlo to k tomu,aby se srdce obrátila k Bohu. Toto falešné obrácení suplovalo nej-větší potřebu doby, a to pravdivé obrácení k Bohu, pravdivé pokání.Jasně měly být označeny hereze, které už začaly působit, měly býtkonány misie a kněží vychováváni tak, aby na prvním místě usilo-vali o spásu nesmrtelných duší. K tomu bylo potřebné hledat živézpůsoby systematického vyučování s konkrétními pobožnostmi, kte-ré vedou k osobnímu vztahu ke Kristu a které upevňují víru v bojis hříchem a světem a dávají sílu, aby ji křesťané dokázali hájit jakslovem, tak životem.
Kristova tvář
Do sousedních Boršic, které několik let spravoval ex currendohlucký farář Pastušan, byl v čase náboženského uvolnění (1968)přidělen kněz, který do té doby bydlel u svého bratra v UherskémBrodě. Byl to františkán Janča. Snažil se opravit celý chrám a zároveň
48
inenásilněprovéstreformupokonzultacismistremPeňázem,kterýradil, jak nařízení shora provést co nejcitlivěji. Mistr Peňáz byl přede-vším malířem. Na přánímístníhoknězenamalovalKristovutvář.Bylto asi dva metry vysoký obraz a velmi se mi líbil. Ještě jako bohoslo-vec jsem o prázdninách občas chodíval pěšky do Boršic a tam se ho-dinu i dvě díval na ten obraz. Snažil jsem si ho vštípit hluboko donitra a zároveň rozjímat o Kristově utrpení a Jeho lásce k nám.
Mistr Peňáz namaloval více obrazů Kristovy tváře, ale myslím,že ten v Boršicích se mu podařil nejvíce.
Po mnoha letech, když už jsem byl jako řeholník v klášteře, po-žádal jsem jednoho našeho řeholního bratra, abyupravilobrazukři-žovaného Krista, který namalovalanašeřeholnísestra.Kdyžjsemsetotiž před tím obrazem modlíval, vnímal jsem potřebu obraz upra-vit a také Kristovu tvář. Šlo o to, vyjádřit velikou bolest a zároveňodevzdanost Bohu ve chvíli, kdy se blížil moment Ježíšovy smrti.TehdyjsemsivzpomnělnaobrazvBoršicích.JistápanízHlukuudě-lala snímek originálu a poslala několik fotografií. Fotografie jsemdal našemu řeholnímu bratru. Spolu jsme se modlili, a když udělalmalou úpravu, sledovali jsme, zda to v celkovém pohledu nenaru-šuje proporcionalitu a neodvádí od podstaty. To se týkalo i bareva jejich sytosti. Jemně přemalovával a používal k tomu i počítačo-vou techniku. Znovu jsme se snažili vnímat, jestli zde něco chybí,anebo zda se něco příliš nezdůraznilo. Ježíš byl ten den před ukři-žováním bičován a trním korunován. Bratr velmi citlivě zachytil naobraze mnoho ran. Když potom paní v tiskárně vytiskla asi metrovýobraz, chvíli naň hleděla, do očí ji vstoupily slzy a řekla:
– To bylo hrozné utrpení! A ty rány!
Obrazjevelipse,znížvyzařujenebeskáobloha.Naokrajielipsapřechází do tmavé barvy, znázorňující smrt. Pod křížem v černémokrajijevjednomrohumalárakevsesvíčkouavdruhémrohuleb-ka a dvě kosti. Denně sloužím před tímto obrazem svatou liturgii,a když v anamnézi potichu vyslovuji slovo hrob, uvědomím si hrobKristův i můj a podívám se na rakev se svíčkou, pak se podívám nasvůj církevní oděv a vnímám, že takto oblečen budu ležet v rakvi.Vzpomenu na ty známé kněze a biskupy, kteří už jsou tam, na věč-nosti. Pak kratince pohlédnu na lebku dole na obraze a uvědomujisi: toto už je z nich a to bude brzy i s mým tělem. Ještě mám chvíli
49
času zde sloužit Bohu a přinášet malé oběti, které mají pro věčnostvelkoucenu.TounejvětšíobětíjevšakKristovaoběť,zpřítomňovanána tomto oltáři – a to za mě i za mnohé!
JeštěcosetýčeKristovytváře,bratrzkusilpřekrýtpůvodnítvářna obraze fotografií Kristovy tváře namalované mistrem Peňázem.Ta nás po malé úpravě nejvíce oslovila.
Celopal Hospodinu
Když jsem byl asi tak ve 3. ročníku, někdo mi v dopise poslal100 Kčs. Zvažoval jsem, co s nimi. Jídlo i ubytovánívseminářistejnějako studium, to vše bylo zdarma. Co se týkalo zakoupení skript, nazačátku ročníku jsem si koupil, co bylo třeba, a tak jsem zjistil, žety peníze vůbec nepotřebuji. Uvažoval jsem, komu by posloužily. Jenějaký chudý bohoslovec, který potřebuje peníze? Zjistil jsem, žejsmenatomvšichnistejně.Byljsemzvyklýnaskromnostamělbychteď druhého rozmazlovat penězi? K jeho škodě? Ani jeden bohoslo-vec žádnou nouzi neměl. Někteří dokonce chodili na vycházky dohospůdky a zbytečně utráceli peníze. V tomto způsobu rekreace jepřece nebudu podporovat. Sám jsem ji využíval tak, že jsem šel buďnahřiště,nebodopřírody,jakbylourčenoseminárnímřádem.Bez-domovci na ulicích tehdy nebyli a ať jsem uvažoval jakkoliv, nepři-cházelo mi na mysl, komu bych mohl pomoct. Najednou vyvstalamyšlenka obětovat peníze Bohu – myšlenka celopalu. Když Izraelitéobětovali za své hříchy Hospodinu beránky či jiné oběti, kněz přiná-šel celopal, to znamená, že všechno bylo spáleno, obětováno, nikdoz toho neměl žádný užitek. A tak jsem se i já rozhodl pro celopal.Ve chvíli, kdy v pokoji nikdo nebyl, jsem otevřel kamna a hodil donich 100 Kčs. Pak jsem to v duchu obětoval za milost ke svatosti,především v našem ročníku.
Chardin, či stvoření?
Tuším, že to byl kněz z Belgie, co přijel do semináře a měl pronás přednášku. Už nevím, co všechno říkal, dokonce i maloval ba-revnými křídami obrázky na tabuli, ale na závěr řekl zhruba toto:
– Nebudu diskutovat o darwinismu, kterému dalcírkevníkabátjezuita Chardin a který církev odsoudila. Přesto má však mnoho stou-
50
penců, kteří dále prosazují Chardinovy myšlenky. Ať to bylo tak čionak, bez Boha to nebylo. Podívejte, představte si, že by ve vašemměstě byla vybudována továrna, která by vyráběla nejlepší značkyautomobilů. V druhém městě by byla jiná továrna, kterábyvyrábělamalá autíčka a k nim by dodávala návod, například: malé autíčkonechte po určitou dobu v garáži v určité teplotě, za tři dnyzměňtepodmínky podle návodu a daný postup pětkrát zopakujte. Nakonecby vám z toho malého autíčka vyrostlo stejné auto, jako vyrábělafirma ve vašem městě. Kladu otázku: Ke kterému šéfovi podniku,prvnímučidruhému,bystemělivětšíúctu?Zřejměktomudruhému,který tak důmyslně promyslel i okolnosti, které vytvoří dokonaléauto postupným vývojem. Samozřejmě, ten vývoj bynebylnáhodný,ale byl by přesně určen. Můžeme to přirovnat k Bohu, který celýtento vesmír i naši malou Zem stvořil přímo tak, jak je, anebo mohldát prostor k určitému vývoji. Je však pokrytectvím zamlžit miliar-damiletarůznýmijinýmifrázemirealitu,žepokudnějakývývojbyl,řídila ho nejvyšší a rozumná bytost a nebyl výsledkem nějakéhochaosu. Je tedy klamem hovořit o vývoji z toho pohledu, že BohaStvořitele postavíme do role někoho nepodstatného, ba dokonceHo ze stvoření vesmíru, života i člověka vyřadíme!
Tuto přednášku jsem si zapamatoval, protože v době ateismubyl tak silný tlak darwinismu, a to už od základních škol, že kdo byvyznal víru v Boha Stvořitele, byl by pokládán začlověka,kterýztra-til rozum. Tak abnormální tlak byl vytvořen!Jezajímavé,žešpičkovívědci v různých oborech se darwinismu smějí a pokládají ho za po-hádkypromaléděti.Titovědcivěří,amajíktomupádnéargumenty,že Bůh stvořil tento svět takový, jaký je, svým mimořádným zása-hem, a nemají o tom žádné pochybnosti.
Samozřejmě, otázka víry v Boha Stvořitele i v Boha Spasitelenení jen otázkou rozumu. Rozum pouze připravuje cestu, ale nako-nec musíme i tyto pravdy přijmout jako tajemství víry. Tajemstvívíry, to neníjakomatematickápoučka2×2=4aklidněsijdudálsvoucestou, tajemství víry mě v mém morálním životě zavazují. A to jehlavní problém, proč se jim člověk vzpírá. Chce totiž odstranit Bohazesvéhoživota,jítširokoucestouhříchuanemysletnato,kdeskon-čí.Sámsečiníbůžkem,kterýchcedokoncevládnoutidruhým.Tímtopostojem se však stává otrokem lži a zla a škodí sobě i druhým.
51
Buď Tvá vůle
V Otčenáši se modlíme: „Otče... buď vůle Tvá jako v nebi, tak inazemi!“ Když v semináři o půl šesté ráno zazvonil budíček, někteříještěchvílipospávali,protožeprogramvkaplizačínalodšestihodin.Hned od 1. ročníku jsem vždy okamžitě vstal, klekl si u postele a po-malu se modlil myšlenkou modlitbu Páně. Přišel jsem k prosbě: „Buďvůle Tvá,“ zastavil se a v duchu si uvědomil určité situace toho dne,které mě čekají, zvláště ty nepříjemné. U těch jsem zůstal a znovuopakoval ta slova:
– Otče, buď vůle Tvá!
A snažil jsem se tu situaci už předem vnitřně přijmout. To tr-valoasidesetminut.Pakjsemještěvyběhlnazahradu,celoujioběhla pak si udělal takovou razantní rozcvičku. Na zahradu nás chodilona rozcvičku asi jen deset.NikdymezináminechybělJanKutáčz na-šeho ročníku. S ním jsem si v mnohém rozuměl, byl i zbožný, alevnitřní jednotu jsme nějak nevytvořili. Poté, co nám dával P. Pilíkduchovní cvičení, mezi prvními se s nadšením stal fokolarínem.
Ten desetiminutový model: Buď Tvá vůle jsem určitou dobupoužíval, nevím, jak dlouho. Během duchovního růstu nešlo stálerealizovat všechny modlitební modely, člověk musel po čase mnohépustit a to, co Bůh dal jako živé pro dané okolnosti, z toho nějak du-chovně žít. Ta myšlenka: „Buď Tvá vůle“ se však v jiných formáchpromítala v celém mém kněžském životě. Dal jsem si ji i na obrázek,vytištěný na vzpomínku na mou první biskupskou mši.
Bedřich Jagoš
Bedřich pocházel z Lipova blízko mého rodiště. Začátkem škol-ního roku 1967 se mu podařilo dostat do litoměřického semináře.Dříve absolvoval už několik ročníků v Olomouci, ale v roce 1950 bylseminář v Olomouci zrušen, podobně jako další diecézní semináře,a bohoslovci propuštěni. Čekal vytrvale 17 let. A nyní stojíme předbudovouseminářeKomenského4,jesychravéránoabohoslovci vmalých skupinkách po dvou, po třech, odcházejí úzkou uličkou na bo-hosloveckou fakultu a hovoří spolu. Když jsem stál před budovou aohlédlse,vyšelBedřich,atakjsmešlinapřednáškytouúzkouuličkouspolu. Byl o 19 let starší. Měl už 40 let a mnohé životní zkušenosti.
52
Také měl přímou povahu a smysl pro zbožnost. Byl však zaměřenvíce technicky; to jsem poznal v dalších letech.
Tehdy jsem dostal do rukou knížku, byla opsána na stroji a bylv ní popsán život jednoho bohoslovce. Před svěcením dostal těžkounemoc a zemřel. Zůstalo po něm svědectví živé víry, zachované v téknize. S velkou vděčností jsem ji přečetl jedním dechem. Byly tampraktické pohledy na modlitbu i na život. Vyprávěl jsem Béďovi oně-kterých zkušenostech, které se mi velmi líbily. On se vším souhlasil.Vzpomněl jsem téma morální čistoty. Ve své knize ten bohoslovecpsal, že se snažil uchovat si čisté myšlení a na každou ženu se dívat,pokud byla starší, jako na svou matku, a na mladá děvčata, jako byto byly jeho sestry. Rovněž v knize vzpomněl příklad ze životaJin-dřicha Suso. Šel po zablácené stezce na osamoceném místě a protiněmu šla prostá žena. On uhnul a zamazal si tak svůj bílý domini-kánskýhábit.Kdyžtoženauviděla,zaboleloji,žebylapříčinoutoho,že si tento řeholní kněz zašpinil oděv. On jí však řekl:
− Nedělejte si starost. Udělal jsem to z lásky k naší nebeskéMatce; kvůli ní mám velkou úctu ke každé ženě.
Pak se náš rozhovor prodloužil na téma cudnosti, velké škodli-vosti nečistých filmů, vtipů, nečistého oblečení a podobně. Bedřichse zamyslel, tak jsme ještě chvíli stáli před fakultou a hovořili, abydokončil myšlenku. Vyprávěl o smutných osudech některých kněží,kteří se otevřeli nečistotě. Některé byly šokující. Byly výstražnýmpříkladem pro mnohé. Totiž mluvil o tragickém úmrtí, které až otřá-slo duší, když si člověk uvědomil, kam asi v hodině smrti tito kněžíšli. Bedřich dodal:
− Začalo to maličkostí. Pouze maličkostí. Nevyhýbali se blízképříležitosti ke hříchu. Byli nemoudří, nepřijali osvědčené principy,které jsou spojeny se zdravým duchovním životem a se zdravýmduchovnímvedením.Rozhodliseprosvoucestu.Učinilinešťastnýmisebe, nešťastnými druhé osoby a dali velké pohoršení farnostem,a to mnoha generacím. Kořenem všeho byla jejich pýcha. Nechtělise poučit.
A pak znovu zopakoval:
− Nechtěli se vyhýbat blízké příležitosti ke hříchu.
Potom zcela otevřeně hovořil o tom, jak on sám byl vystavenzkoušce.Nevyhledávalnebezpečí,aledostalsepřiplněnípracovních
53
povinností do situace, z níž se nedalo vyváznout. Když viděl, kčemuseschyluje,hnedudělalradikálníkrokizacenu,žehotostáloztrátudobrého pracovního místa.
Tak skončil náš rozhovor. Bedřich měl smysl pro pravověrnéučení a liberální směr radikálně odmítal. Rovněž byl ctitelem svatéBohorodičky.
Vzpomínám také nanašesetkánípoukončenísemináře.Jednakjsemvjehoexcurrendofarnosti,kdebylaopuštěnáfara,začalv ro-ce 1971 duchovní cvičení, a později, v roce 1987, jsem nastoupil doDvorců, kde předtím mnoho let působil.
Vybavujesemiještějednosetkání,kdyžjsemhonavštívilvjehofarnostiu Zábřehu. Bylo to někdy v 80. letech. Když jsem zazvonilna zvonek na faru, bylo to v sobotu dopoledne,řekl,žemádůležitounávštěvu, ať se jdu chvíli pomodlit do kostela, že pak pro mě přijde.V chrámě jsem se snažil modlit, ale bylo to velmi těžké, jako by bylpřede mnou jakýsi velký mrak. Měl jsem už zkušenost, že většinoutotakje,kdyžjdeobojsnějakouformouokultismu,tedyoduchovnísílu spojenou s věštěním, magií či spiritismem. Snažil jsem se bojo-vat a prosil Pána o světlo.
Asi za hodinu mě Bedřich zavolal a představil mi jednoho vyso-koškolského učitele, který se zabýval akupresurou. Jistá žena z far-nosti prý měla pozitivní zkušenosti s uzdravením a pozvala ho, abyudělal akupresuru více lidem. S nadšením to pak líčila Bedřichovi,takže pozval léčitele na faru na rozhovor. Já už jsem měl tehdy, cose týká akupunktury i akupresury, jasno. Bedřich byl ovlivněn pozi-tivními svědectvími jednak té ženy a jednak toho profesora, kterýs velkým nadšením vyprávěl, že zázračně uzdravil 140 lidí. Líčil, žemá úžasné zkušenosti s akupresurou i s akupunkturou a Bedřichs nadšením přikyvoval. Položil jsem léčiteli otázku:
− Jak to, že když tuto čínskou metodu, která nemá s vědou nicspolečného, dělá jeden člověk, tak nefunguje, a když to samé dělástejným způsobem někdo jiný, tak to funguje? Kde je problém?
On se spokojeně usmál a řekl:
− To se musí dělat tak, jak to dělali čínští mniši.
Mně bylo jasno. Totiž to, co takzvaně léčí – lépe řečeno, co pře-souvá nemoci –, není nějaká zevnější technika, ale jde o duchovno,které za metodou je. Člověku „napojenému“ na toto duchovno skrze
54
tzv. meditace a sjednocování se s tzv. energií „ki“ to „funguje“. Jenžetou energií „ki“ není žádná fyzikální energie,alejetoduchovno,pro-stě řečeno, jsou za tím démoni, protože se jedná o oblast magie. Věcbyla jasná. Po odchodu léčitele jsme měli s Bedřichem ještě delšírozhovor na toto téma.
Naposledy jsme se setkali, když jsem ho navštívil v roce 2011v jeho farnosti Popovice mezi Uherským Brodem a Uherským Hra-dištěm. Tehdy měl už přes 80 let. Hovořili jsme o beatifikaci JanaPavla II., k níž došlo 1. května 2011. Bylo jen několik týdnů po ní amluvil jsem s ním zcela otevřeně. Řekl jsem mu, že tím dnem jsemjá i několik spolubratří řeholníků a biskupů i s věřícími přešli dostavu „sede vacante“, tedy že už neuznáváme Benedikta XVI. za řád-ného papeže. Vysvětloval jsem mu, že se Jan Pavel II. svým gestemv Assisi dopustil zločinu proti církvi a de facto postavil křesťanstvína stejnou rovinu s pohanskými kulty, které uctívají démony. Totogesto otevřelo dveře synkretismu do celé církve. Rovněž jsem při-pomenul, že tento papež přijal zednáře do církve, a hlavně že mlčelktzv.pokoncilnímuduchu,kterývneslnavšechnyteologickéfakultyherezi neomodernismu. Tím, že Benedikt XVI. povýšil Jana Pavla II.na stupeň svatosti, měli bychom přijmout všechny tyto hereticképostoje jako model k následování, a to je nonsens! Bedřich smutněmlčel, protože věděl, že mám pravdu a že mi leží na srdci dobro cír-kve tak, jako jemu. Měl sklopenou hlavu a řekl:
− Já už jsem starý, mám 84 let, za chvíli budu na věčnosti. Comám dělat?
Povzbudil jsem ho a řekl:
− Zachovej tu víru, kterou jsi celý život měl.
Teprve dva roky po jeho smrti jsem se dozvěděl, že se dožil 89let a odešel k Pánu.
Blahoslavený Nabuchodonozor
Bylo to ve školním roce 1968/69. Jako obvykle jsem zaklepals dvěma vědry uhlí nadveřepracovnyspirituálaJ.Hermachaavešeldovnitř, abych udržoval oheň v klubkách, kterými byla vytápěnamístnost,kdesedělzastolemapracoval.Mělotevřenédveředoma-lé místnůstky, kde byla postel a skříň na šaty. Spirituál něco psal.Před sebou měl otevřenou knihu, a když jsem přišel, přestal psát
55
a sledoval, jak jsem celý jeden kbelík vysypal do klubek a zabouchldvířka. Připravil jsem se k odchodu, ale zadržel mě slovy:
− Počkej chvíli, rád bych ti pověděl něco, co jsem nyní četl.
S bolestí začal hovořit o herezích, které se začaly už tři léta poskončení II. Vaticana nebezpečně šířit. Mluvil o tom, že v Německuse šíří přímo lavinovitě, a též o rafinovanosti německých teologů,kteříprudkýjedherezímaskujídotakovýchpojmů,žejsoupromla-dé studenty velmi přitažlivé.
Povzdechl si:
− Nechtěl bych se dožít hrozného ovoce, jaké to pro Německoi pro celou církev za několik let přinese.
Bylo vidět, žemělvelkoubolest,snížsepotřebovalsdělit,ateďmi to mohl povědět. S mnohými bolestmi se sdílel ve svých promlu-vách, které nám každý večer dával jako tzv. punkta – náměty k roz-jímání. Věděl ale, že některé věci by bohoslovci nesnesli. Povzdechljsem si a on řekl:
− Hned po Pražském jaru se dostalo mnoho německé literaturyi do našeho semináře a jsou lidé, kteří tyto myšlenky šíří. Naštěstí jenmálokdozbohoslovcůumíněmeckyanaštěstítatoliteraturanebylaještě překládána do češtiny, i když mnohé překlady jsou už rozmno-žovány na psacích strojích či cyklostylech. Je to duchovní jed a bo-hoslovci to nerozlišují. Je to pro ně velmi přitažlivé a fascinující.
Prosebně jsem se na něho podíval:
− Otče spirituále, а co by se dalo dělat?
Bolestně se zahleděl před sebe a povzdechl si:
− Jsme bezmocní.
Nahla…