Toto Petrovo vyznání je tedy aktem sui generis, aktem, jímž apoštolova mravní bytost vstoupila do zvláštního vztahu s Božstvím; právě tento vztah umožnil lidskému výroku neomylně vyhlásit absolutní pravdu Božího slova a vytvořit nedobytný základ pro univerzální církev. A jako by chtěl odstranit všechny možné pochybnosti v této věci, inspirovaný záznam evangelia nám hned dále ukazuje, že právě tento Šimon, kterého Ježíš právě prohlásil za skálu Církve a nositele klíčů nebeského království, byl okamžitě ponechán napospas svým vlastním zdrojům a mluvil - bezpochyby s nejlepšími úmysly na světě, ale bez Boží pomoci - pod vlivem své vlastní individuální a neinspirované osobnosti. "A potom začal Ježíš svým učedníkům ukazovat, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět z rukou starších, zákoníků a velekněží a být usmrcen a třetího dne vstát z mrtvých. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: To se Ti nesmí stát, Pane. A obrátiv se, řekl Petrovi: A řekl Petrovi: "Jdi za mnou, satane, jsi mi pohoršením, neboť nerozumíš tomu, co je Boží, ale co je lidské." (Mt xvi. 21-23).
Máme následovat naše řecko-ruské kontroverzisty a postavit tento text do protikladu k textu předcházejícímu, a tak způsobit, že se Kristova slova navzájem ruší? Máme věřit, že vtělená Pravda tak rychle změnila názor a v okamžiku odvolala to, co před chvílí oznámila? A na druhou stranu, jak máme smířit slova "blahoslavený" a "satan" ? Jak si lze představit, že ten, kdo je pro samotného našeho Pána "skálou pohoršení", by měl být zároveň Skálou Jeho Církve, kterou brány pekel nemohou otřást? Nebo že ten, kdo myslí jen na lidské myšlenky, může přijmout zjevení nebeského Otce a držet klíče od Božího království?
Existuje pouze jediný způsob, jak sladit tyto pasáže, které inspirovaný evangelista s dobrým odůvodněním postavil vedle sebe. Šimon Petr jako nejvyšší pastýř a učitel všeobecné církve, jemuž pomáhá Bůh a který mluví jménem všech, je věrným svědkem a neomylným vykladačem božsko-lidské pravdy; jako takový je nedobytným základem Božího domu a nositelem klíčů nebeského království. Tentýž Šimon Petr jako soukromá osoba, mluvící a jednající svými přirozenými schopnostmi a pouhou lidskou inteligencí, může říkat a dělat věci nedůstojné, skandální a dokonce ďábelské. Ale selhání a hříchy jednotlivce jsou pomíjivé, zatímco společenská funkce církevního monarchy je trvalá. "Satan" a "pohoršení" zmizeli, ale Petr zůstal.

zdroj: strobertbellarmine.net/books/Solovyev--Russia_Universal_Church.pdf s. 91