Josafat chtěl uklidnit situaci a odebral se koncem října 1623 opět do Vitebska na biskupskou vizitaci. Ihned po jeho příchodu se srotili pravoslavní a žádali jeho smrt. Vojáci pak najali potulného popa Eliáše, kterému uložili, aby arcibiskupa a unii veřejně ostouzel. Eliáš se ochotně tohoto úkolu podjal a věnoval mu celý den.
Josafat o Eliášovi nevěděl, protože se po celý den zdržoval mimo Vitebsk. Následující den 12. listopadu 1623 popovy nadávky a posměch pokračovaly. Josafatovi sluhové Eliáše lapili a zavřeli. Pravoslavní na to čekali a shlukli se před domem, kde arcibiskup dlel. Výzvami: "Zabte latinského papistu!" si dodávali kuráže. Arcibiskup se v té době vracel z chrámu. Když ho dav spatřil, polekal se jeho důstojného vzhledu a nikdo se neodvážila proti němu vystoupit. Josafat nařídil popa Eliáše propustit, což přispělo k uklidnění.
V té chvíli přiběhli tři pravoslavní duchovní a začali opět lid štvát proti Josafatovi. Buřiči už se uklidnit nedali a vtrhli do arcibiskupova domu. Cestou k arcibiskupovu pokoji poranili několik jeho služebníků. Josafat jim otevřel dveře:
„Hospodin buď s vámi, synové milí! Proč tak ukrutně nakládáte s mými domácími? Máte-li co proti mně, hle, tu jsem!“
Jeden z buřičů se na arcibiskupa obořil kyjem a druhý jej sekl sekerou do hlavy. Rána byla smrtelná, i když Josafat ještě chvíli žil. Násilníci zpozorovali, že ještě žije a dvakrát do něj střelili z muškety. Potom mrtvé tělo vyvlekli na dvůr, zhanobili a hodili do řeky Dviny.
Dne 17. listopadu 1623 uviděli dle životopisu rybáři na hladině Dviny jasné světlo a když k němu dopluli, nalezli arcibiskupovu mrtvolu. Zvěst o divu se roznesla velice rychle. Uniatští kněží mrtvého arcibiskupa za zpěvu žalmů odnesli do kostela. Zde bylo jeho tělo po devět dni vystaveno úctě věřících.
Smotrický, strůjce zločinu, pronásledován výčitkami svědomí utekl z Kyjeva do Istanbulu. Vrátil se ale za nějaký čas do Kyjeva a s katolickou církví se smířil. V roce 1628 vystoupil v Kyjevě na pravoslavném sněmu. Požadoval návrat pravoslavných do jednoty s Římem. Pravoslavní sněmovníci jej jali a hrozili mu, že jej okamžitě zabijí, nezřekne-li se unie. Smotrický ze strachu poslechl a byl propuštěn. Pod tlakem výčitek svědomí prosil do Říma papeže o rozhřešení. Dostal ho a vrátil se do církve. Zakrátko zemřel.
Přál si, aby po jeho smrti byla vzata listina s papežským rozhřešením a vložena Josafatovi do hrobu. Pět hodin po jeho smrti bylo toto jeho přání splněno. A stal se zázrak. Mrtvému Josafatovi se dle dobových sdělení otevřela již mrtvolně ztuhlá ruka a následně list pevně sevřela. Někoho napadlo učinit pokus a přinesl list pravoslavného konstantinopolského patriarchy a hle - ruka, která se natahovala po papežském listu, začala se od patriarchova listu odtahovat. Překvapení svědkové nechali Josafata čtyři týdny vystaveného a po této době pokus opakovali před lidmi. Div se opakoval. Nato se pokusili z Josafatovy ruky dostat papežský list. To se jim nepovedlo, i když spolu s rukou s listem lomcovali celou mrtvolou světce.
zdroj: Josafat Kuncevič – Wikipedie (wikipedia.org)

Chestertona miluju. Člověk s tak úžasným smyslem pro humor prostě konvertovat ke katolické církvi musel.
Smyslem pro humor nemyslím nadsázku, výsměch a podobně, ale hledání pointy. Přičemž definicí pointy je nové, zcela logické řešení situace nebo problému. Životním pozorováním jsem došel k závěru, že takový smysl pro humor nám dal při stvoření Pán Bůh, aby nás jako odměna ve formě pravé radosti provázel na cestě poznání Božího stvoření.