lifenews.sk/…orálny-nekresťanský-kresťania-sa-musia-rázne-posta

Pacifizmus slniečkárskych kresťanov je nemorálny a nekresťanský. Kresťania sa musia rázne postaviť voči islamskému teroru

Katolícky kňaz vyzýva kresťanov, aby sa už konečne postavili proti islamskému teroru a vysvetľuje, že pacifizmus v ústrety smrtonosnému nebezpečenstvu je nemorálny a nekresťanský.
Uplynulý pondelok Európu šokovala správa o podrezaní katolíckeho kňaza v kostole v blízkosti mesta Rouen, v rámci očividnej “rituálnej obety”. Hrdlorez totiž na ukončenie znesvätenia podľa svedkov predniesol nad oltárom svoju “modlitbu” v arabčine.
Ako odpoveď na tento útok pápež František vyjadril svoju “bolesť a zhrozenie z tohto absurdného násilia a odsúdenie akejkoľvek formy nenávisti ako aj modlitbu za dotknutých”. Zároveň prisľúbil, že sa bude modliť, aby Boh “všetkým vnukol myšlienky zmierenia a bratstva.”
Medzitým rouenský arcibiskup Dominique Lebrun povedal: “Katolícka Cirkev nesmie pozdvihnúť žiadnu zbraň okrem modlitby a bratstva ľudí dobrej vôle.” Poprosil ľudí vo svojej diecéze, aby sa nedali stiahnuť do násilia, ale miesto toho, aby sa stali “apoštolmi civilizácie lásky.”
Katechizmus Katolíckej cirkvi upozorňuje, že legitímna obrana nie je len právom, ale aj povinnosťou kresťana. Obzvlášť, ak zastáva nejakú funkciu, ktorou nesie zodpovednosť za iných ľudí – napr. otec rodiny, líder národa, a iné
Iný kňaz George Rutler z New Yorku však tvrdí, že takýto pacifizmus je nielen nemorálny, ale je kresťanskou povinnosťou chrániť seba a iných nevinných od násilných agresorov.
Pri odvolávaní sa na Ježišove slová v evanjeliu u Matúša (Mt 5:39), ktorými mnohí v tejto súvislosti argumentujú: “No ja vám hovorím: Neodporujte zlému. Ak ťa niekto udrie po pravom líci, nadstav mu aj druhé.”, Rutler hovorí, že to nie je inštrukcia k pacifizmu, ako si mnohí európski kresťania myslia.
“Nastaviť druhé líce je rada Krista, ktorú dal v prípade, keď je človek morálne napádaný – ponižovaný. Je to o pokore, ktorá vyhráva nad pýchou. Nemá to nič čo do činenia so sebaobranou,”, povedal Rutler.
“Upúšťaním od morálnej povinnosti chrániť mier tým, že nepoužijeme silu, nie je nevinnosť. Je to naivita”. Poukazuje na samotný Katechizmus Katolíckej cirkvi, ktorý usmerňuje katolíkov k legitímnej sebaobrane, ktorá je súčasťou lásky k sebe samým a svojim blížnym.
Paragraf 2263 KKC hovorí: “Oprávnená obrana osôb a spoločností nie je výnimkou zo zákazu zabitia nevinného, ktoré je úmyselnou vraždou.”
Ďalej Rutler pokračuje: “Láska k sebe samému ostáva základným princípom morálky. Preto je legitímne trvať na rešpekte voči vlastnému právu na život. Ten, kto chráni svoj život, nie je vinný z vraždy, aj keď je nútený agresora pri obrane zabiť.”
Prečo sa od kresťanov vyžaduje chrániť iných nevinných od agresorov, obzvlášť od katolíkov, ktorí majú zodpovednú pozíciu, ako napríklad otec za svoju rodinu či líder národa, Katechizmus vysvetľuje: “Legitímna obrana nemôže byť len právom ale je aj vážnou povinnosťou pre toho, kto je zodpovedný za životy iných. Obrana spoločného dobra vyžaduje zneškodnenie nespravodlivého útočníka. Z toho dôvodu majú právoplatní predstavitelia moci právo použiť zbrane, aby odrazili útočníkov na občiansku spoločnosť, ktorá je zverená ich zodpovednosti”(KKC 2265).
Ďalej kňaz vysvetľuje, že v uplynulých storočiach to nik nespochybňoval tak ako dnes.

“Svätý Ján Kapistránsky dokonca viedol spolu s kardinálom Juanom De Carvajalom a Jánom Huňadym armádu proti Turkom v roku 1456 pri Belehrade, čím zastavili ich ďalší postup.
V roku 1601 svätý Vavrinec z Brindisi urobil to isté na ochranu Maďarska. Františkáni zasa síce bez meča a zbraní tiež vyliezli na kone a vybrali sa na bojisko nesúc kríže. Svojou statočnosťou však inšpirovali dobrých vojenských generálov a vojakov.
Toto nie sú banálnosti. Ďalej, ak by nebolo Karola Martela v meste Tours v roku 732 či Jána Sobieskeho pri bránach Viedne v roku 1683 a talianskych kresťanských mladíkov Andrea Doria a Dona Juana v bitke pri Lepante v roku 1571, nejestvovali by sme tu dnes. Žiadne západné národy, ako ich poznáme dnes, žiadne univerzity, žiadna veda, žiadne ľudské práva – nič z toho by dnes neexistovalo”, pripomína Rutler.
Tragédiou dnešných čias podľa Rutlera je skutočnosť, že Západ zaspal na vavrínoch, a stratil kontakt so svojimi kresťanskými koreňmi.
“Letargia islamu do nedávnych čias zatienila hrozbu, ktorú v skutočnosti predstavuje – najmä pre západnú civilizáciu, ktorá ignoruje svoje vlastné morálne základy”.
Otázka, ktorá pred nami teraz stojí, je, či západná civilizácia upustila až natoľko od svojich kresťanských základov, že už si nielen ani nepripúšťa potrebu rázne brániť našu civilizáciu, ale už ani nevie pomenovať hrozbu.
“Kňaz v Saint-Étienne-du Rouvray vo francúzskej Normandii nebol prvým, ktorý umrel “na oltári” – a nebude ani posledným…”, hovorí Rutler.
“Vo svojom starom veku tento kňaz stelesnil civilizáciu podvedenú generáciou, ktorej hymnou bola Lennonova pieseň Imagine - kde sa spieva, že by bolo lepšie, ak by nebolo ani neba ani pekla, nad nami len obloha a ľudia žijúci len pre dnešok. Keď však prichádza tvrdá realita, nevedia nič, len nechať plyšových medvedíkov a balóny na miestach masakier, ktoré ešte k tomu nazývajú ako “nevysvetliteľné”. ”

@Maria Maria

dve veci k tomu amorálnenu teológovi za obmedzenie potratov sa nehlasuje keď to dá "nesprávna" strana a ani nevie že "materiál" na vakcíny nie je z mŕtvych detí ale ešte živých utýraných potratom a k téme celkovo toto:

Autor: Cristiana de Magistris

Jaký je věčný osud dětí, které zemřou bez křtu, a tedy i těch, které jsou potraceny? Běžná doktrína (ještě před 50 lety) odpovídá, že jejich osudem je Limbo. Podle učení svatého Tomáše je Limbo stavem přirozeného štěstí, který se liší od ráje, kde je nadpřirozené štěstí. Je tedy bez utrpení a trestu. Svatý Pius X. ve svém katechismu napsal:

"Děti, které zemřou bez křtu, jdou do Limbu, kde je nečeká žádná nadpřirozená odměna ani trest, protože mají prvotní hřích, a ten jediný, nezaslouží si ráj, ale ani peklo nebo očistec."[1].

To je stálé učení církve, které potvrdil Pius XII. ve svém slavném projevu k porodním asistentkám (29. října 1951), v němž mimo jiné řekl:

"... stav milosti je v okamžiku smrti naprosto nezbytný; bez něj není možná spása a nadpřirozené štěstí - blažené vidění Boha. Dospělému člověku stačí k získání posvěcující milosti a k doplnění chybějícího křtu úkon lásky; ještě nenarozeným nebo nově narozeným tato cesta otevřena není."

Myšlenka věčné spásy dětí, které zemřely bez křtu, se však již v katolickém světě šířila, a teologická komise II. vatikánského koncilu proto připravila návrh, který jasně potvrzoval tradiční učení církve:

"Koncil prohlašuje za neplatné a nepodložené všechny rozsudky, které připouštějí jiný způsob [spásy] pro děti než křest, který skutečně přijaly. Přesto nechybí důvody věřit, že se jim na věčnosti dostane určitého štěstí odpovídajícího jejich stavu."

Tento text - proti němuž se bohužel na koncilu postavili modernisté, a proto nebyl zahrnut do závěrečných dokumentů - dokazuje, že učení o limbu bylo až do posledního koncilu nesporným vlastnictvím církve. Stálá praxe církve odpovídá těmto dokumentům Magisteria, které nikdy za dva tisíce let nedaly rodičům sebemenší naději, že by jejich přání nebo přání církve mohlo nahradit absenci křtu.

Nový katechismus k vyjasnění této otázky nepřispěl, když uvádí, že je dovoleno (nikoliv však povinné) doufat, že pro děti, které zemřou bez křtu, může existovat prostředek spásy. V tomto tvrzení není nic jistého ani závazného, čemu by se mělo věřit. Dva tisíce let staré učení církve tedy zůstává v platnosti, a to navzdory opačným názorům, které se šíří a které se pravděpodobně stanou základem skandálního pojetí milosrdenství, jež by nemalá část církevníků ráda využila pro ty, kdo podporují potraty. Koneckonců i ve zlu je vnitřní konzistence. Pokud všechny potracené děti šťastně odejdou do nebe, třeba s mučednickou korunou, měli bychom se radovat z každého nového potratu, stejně jako se první křesťané radovali z mučednické smrti svých bratří ve víře! A v takovém případě by prvním nepřítelem potratů měl být ďábel. Ale věčné učení církve je zcela jiné.

S rozšířením a rozmachem potratů a potratových zákonů se zvyšuje počet lidských bytostí, které se nebudou těšit z Božího pohledu. To je největší zločin, kterého se člověk může dopustit. Mezi (spravedlivým a zákonným) právem nenarozeného dítěte na pozemský život a (nespravedlivým a nezákonným) pseudoprávem matky na zabití svého dítěte se nachází právo Boha těšit se ze svého stvoření, které se tyčí výše než cokoli, co si dokážeme představit. V okamžiku početí vlévá Bůh duši do nekonečně malého těla, ale tato mikroskopická bytost byla stvořena k Boží slávě: Bůh se v ní chce oslavit (ať už je její osud jakýkoli) a tato nepatrná bytost se bude moci těšit (pokud bude věrná milosti) z největšího dobra, které si lze pro lidského tvora představit: z vidění svého Boha. Toto nejvyšší dobro není bledým stínem ve srovnání s pozemským životem, který, ať je jakkoli dlouhý, stejně jednou skončí, a ať už člověk zažije jakékoliv štěstí, bude vždy omezené a dočasné.

Závažnost potratů spočívá právě v tom, že brání Bohu, aby se chlubil svým stvořením tím, že mu sděluje svou vizi, a navždy připravuje potracené děti o blaženou vizi Boha, která je nejvyšším štěstím lidské bytosti. Horší zločin si nelze představit, protože žádný jiný zločin nemá takový následek.

Představa, že matka zabije dítě, které nosí v sobě, je jistě odporná nejen z křesťanského, ale i z prostého lidského hlediska: protože jde o vraždu, navíc s přitěžující okolností, že je spáchána na někom, kdo se nemůže bránit. Ale to - opakujme - není to nejhorší zlo. To dítě je odsouzeno k nevyhnutelnému osudu: zůstává bez nejvyššího dobra, bez vidiny Boha. Dříve než vylidnění země vylidňuje potrat nebe, a to je jistě nekonečně větší zlo.

Vakcíny proti Kovidu oživily debatu o zločinu potratu. To je správné, pokud si uvědomíme, že použití fetálních buněk k výrobě vakcín nebo jakéhokoli léku není pro plod tím nejhorším osudem. Ztráta Božího zraku je ztrátou dobra, které je nesrovnatelně větší.

Musíme vytvořit společnou frontu v boji proti tomuto odpornému zločinu potratů a těm, kdo je podporují, a znovu potvrdit nadřazenost milosti nad přirozeností, věčného života nad životem pozemským, a především mít na paměti, že před obranou práva dětí na pozemský život je třeba bránit jejich právo na život věčný; a že ještě před těmito nezadatelnými právy je třeba bránit nejvyšší práva Boží.

[1] Pio X., Compendio della dottrina cristiana (Catechismo Maggiore)

Why is abortion the worst of crimes? - Voice of the Family