Jansenismus,zlá a velmi škodlivá hereze své doby.

„Jansenistická“ a „jezuitská“ výročí
Radomír Malý

Cyklus Výročí
Tak nevím, je-li to náhoda nebo Boží řízení, že tento rok je výročím všech významných událostí, týkajících se hereze jansenismu a jejího největšího odpůrce – Tovaryšstva Ježíšova. Ale pěkně po pořádku.
31. května r. 1653 papež Inocenc X. odsoudil bulou „Cum Occasione“ tehdejší vlivnou a nebezpečně se rozšiřující herezi, zvanou jansenismus. O šedesát let později – 8. září r. 1713 vydává další papež Klement XI. bulu „Unigenitus“, kde toto odsouzení nejen opakuje, ale také verbálně vyostřuje. Máme zde tedy v prvním případě 360. výročí, v druhém případě jubilejní 300. výročí.

Proč je vzpomínáme? Co vlastně byl jansenismus? Počátkem 17. století belgický profesor katolické univerzity v Lovani a později biskup v Ypern Cornelius Janssen hlásal, že prý zachovávat Desatero Božích přikázání je i pro spravedlivého člověka velmi obtížné, ba přímo nemožné, protože člověk k tomu nedostává od Boha potřebnou milost. Tu si lze vyprosit pouze kajícími skutky a životem přísné askeze. Toho je však schopno jen velice málo lidí, nota bene Bůh ani toto nemusí vždycky přijmout a potřebnou milost udělit, proto spasených bude jen mizivý počet, absolutní většina populace včetně katolických křesťanů skončí v pekle. Ježíš Kristus prý nezemřel za všechny lidi, ale pouze za několik maličko asketů, kteří si svými modlitbami a kajícími skutky zasloužili Boží milost. Na tyto hereze obě papežské buly uvalují „anathema“.
Janssen za svého života s tím neměl problémy, protože spis „Augustinus“, ve kterém je hlásal, vyšel až po jeho smrti. Záměrem tohoto ypernského biskupa bylo vyjít vstříc naukám Luthera a Kalvína, přehnaně akcentujícím determinismus lidské vůle, tzn., že lidská přirozenost je schopna pouze hřešit a nikdy ne konat dobro. Katolická nauka sice učí, že lidská vůle je nakloněna spíše ke zlému než k dobrému, ale nikoli, že člověk není objektivně schopen dobrých a ušlechtilých skutků. Jejich nadpřirozená hodnota je sice nulová, když nejsou vykonány ve stavu posvěcující milosti, nicméně ani tehdy nenechá Bůh takové činy bez odměny a poskytne za to větší míru pomáhající milosti k obrácení, jak praví katolický katechismus. Rovněž tak z katolické nauky nikde nevyplývá, že spása je nějakým „úzkoprofilovým zbožím“, byť nelze přehlédnout obrovský počet zavržených, o němž Písmo sv. hovoří na mnoha místech. V Apokalypse se ale píše i o spasených jako o „obrovském zástupu, který by nikdo nespočítal“. Principiální rozdíl jansenismu a katolické nauky tkví v tom, že zatímco jansenisté odvozovali spásu především od Boží libovůle bez ohledu na postoj člověka, katolická víra učí, že každý člověk, když bude chtít, tzn. pokud uvěří katolickým pravdám a zaujme postoj lítosti nad hříchy a upřímné snahy změnit svůj život, bude pro zásluhy Ježíše Krista spasen.
Hlavním nebezpečím jansenistické nauky bylo, že vedla lid k rezignaci na věčnou spásu, neboť je-li určena pouze pár asketům někde na poušti nebo v klášteře, potom já, člověk žijící ve světě a starající se o to, jak uživit rodinu, nemám vůbec šanci. Proč potom si dělat těžké svědomí z hříchu? Proč chodit ke zpovědi? Proč se snažit o ctnost? Závěry jsou tytéž, jako u konsekventních ateistů: Dokud žijeme, užívejme si naplno a neohlížejme se na hřích, vždyť zítra zemřeme – jansenisté by dodali: zítra budeme uvrženi do pekla.
Jansenisté na rozdíl od protestantů zůstávali vnějškově spojeni s Katolickou církví. Jansenistická nauka vyburcovala některé katolické mystiky a filozofy, hloubající o otázkách spásy, k asketickému životu. V Belgii a ve Francii vzniklo několik jansenisticky orientovaných klášterů, z nichž nejznámější byl cisterciácký ženský Port Royal u Paříže. Ve Francii byli hlavními hlasateli jansenismu profesor Sorbonny Antoine Arnaud a jeho sestra Angelika, abatyše portroyalských jeptišek, a oratoriánský mnich Paschasius Quesnel. S klášterem v Port Royal spojil svůj život i vynikající matematik, filozof a apologeta Blaise Pascal. Nelze upřít, že jansenisticky orientované kláštery a duchovní centra se vyznačovaly přísnou disciplínou a vzorným asketickým životem. Současně ale se z nich stávala jakási exkluzivní střediska, v nichž se jansenisté učili pohrdat „hříšným“ člověkem, žijícím ve světě. Vytvářel se tak nadřazený postoj jansenistických mnichů, jeptišek, kněží a intelektuálů nad ostatním obyvatelstvem: jenom my máme naději na spásu, protože žijeme asketicky, ti druzí nikoliv, ti žijí světsky, čeká je tedy věčné zavržení. Proto se už v 17. století objevovaly četné stížnosti na ostentativně projevovanou pýchu portroyalských jeptišek. Pařížský arcibiskup kardinál Noailles o nich prohlásil: „Ctnostné jako anděl, pyšné jako ďábel.“
Jansenistická nauka vedla ke skepsi a beznaději. Bůh v jejím podání byl krutým despotou, úzkostlivě číhajícím na sebemenší hřích člověka, aby jej mohl uvrhnout do pekla. Podle jansenistů člověk nemůže mít nikdy jistotu, že je ve stavu posvěcující milosti, jansenisté téměř nerozlišovali mezi lehkým a těžkým hříchem. Z toho důvodu odmítali časté svaté přijímání a spokojovali se maximálně se splněním církevní povinnosti „jednou do roka“. Jansenismus těžce negativně poznamenal zbožnost lidu. Na jedné straně vyvolal skrupulozitu a úzkostlivý strach z Boha-tyrana, na druhé straně však vedl k rezignaci na jakékoliv úsilí o ctnost – vždyť stejně nemám žádnou šanci a skončím v pekle, protože žiji ve světě a starám se o rodinu, nemohu odejít někam do kláštera a žít asketicky.
Církevní autorita proto plným právem viděla v jansenismu obrovské ohrožení zdravé nauky a především zdravé zbožnosti a odsoudila jansenismus jako herezi. Jansenisté se ovšem nevzdávali. V 17. století panovačný a smilný francouzský král Ludvík XIV. držel nad nimi ochrannou ruku, protože jansenisté podporovali jeho politiku galikanismu, tj. vytvoření národní francouzské církve, jejíž závislost na Římu by byla pouze formální. Všechny papežské dokumenty měly předtím, než budou ve Francii zveřejněny, podléhat královské cenzuře. To vedlo k těžkému konfliktu s papežem bl. Innocencem XI., vztahy mezi Paříží a Římem zůstávaly trvale napjaté. Teprve po vydání buly Unigenitus r. 1713 stárnoucí panovník, aby demonstroval, že je katolicky pravověrný, ostře zakročil proti jansenistům, klášter v Port Royalu byl rozmetán.
Jansenisté nalezli útočiště v protestantském Holandsku, které již v 17. století udělilo náboženskou svobodu katolíkům, ale pouze těm, kteří vyznávali jansenistickou nauku. Z Holandska se jansenismus rozšířil dále do střední Evropy. V Rakousku se holandský jansenista Gerard van Swieten stal předním rádcem císařovny Marie Terezie a ve spolupráci s osvícenci prosazoval vůči Katolické církvi politiku závislosti na státu a nikoli na papeži, jakýkoliv projev oddanosti a poslušnosti náměstku Kristovu byl hodnocen hanlivým termínem „ultramontanismus“. Jansenismus ovládl ve značné míře i teologické fakulty a semináře v Rakousku, postupně se ale nakonec rozpustil v nové, osvícenské ideologii.
Mezi přísným jansenismem a frivolním osvícenstvím, jež zdůraznilo lidskou volnost a svobodu jednotlivce při rozhodování o morálce, existuje ve skutečnosti větší příbuzenský poměr, než by se na první pohled zdálo, proto si oba směry tak perfektně rozuměly v boji proti katolické pravověrnosti. Jansenismus se svým exkluzivním asketismem a přehnaným akcentem na peklo a pravděpodobnost věčného zatracení vedl de facto ke zcela opačnému extrému – k popření pekla a věčného zavržení. Mezi extrémy, i když stojí zdánlivě na opačných pólech, je ve skutečnosti vždycky velmi úzká hranice. Jansenisticky formovaný katolík, žijící v úzkostlivé obavě před peklem, si nakonec zhluboka oddechl, když se od osvícenských filozofů nebo tzv. osvícenských katolických teologů dozvěděl, že žádné peklo ve skutečnosti neexistuje a nikdo se jej nemusí obávat. Jansenistická spiritualita tak ve skutečnosti vydláždila cestu osvícenskému učení, jež je dnes bohužel živé v neomodernistické pokoncilní teologii, že peklo je středověký mýtus a ve skutečnosti neexistuje, protože Bůh ve své lásce stejně nakonec všechny spasí. Od nadměrného a úzkostlivého strachu z pekla se velmi rychle dospělo až k jeho popření.
Největším odpůrcem jansenismu byl jezuitský řád. Tovaryšstvo Ježíšovo kladlo důraz na to, že Boží spása je určena všem lidem, kteří ochotně přijmou katolickou nauku, nikoli jenom elitním asketům. Proto horlivě organizovali misie pro lid, kázali, zpovídali mnoho hodin denně, psali, přesvědčovali. Jako zpovědníci poznali do detailu konkrétní problémy lidí žijících ve světě, což se odrazilo v jejich morální teologii, na niž později navázal „kníže moralistů“ sv. Alfons z Liguori.
Jezuité rozvinuli tzv. kazuistiku, tj. stanovení směrnic pro složité morální případy. Šlo o to zjistit, jestli se jednalo o hřích či nikoliv, případně hřích těžký nebo lehký, což v komplikovaných kauzách nebylo snadné. Jezuité učili tzv. probabilismu, čili pravděpodobnosti. To znamenalo, že zpovědník při rozhodování o realitě vyznaného hříchu nebo o jeho kvalitě se mohl přiklonit k takové klasifikaci, kterou považoval za „pravděpodobnější“. Nutno ovšem zdůraznit, že se jednalo o velmi složité a zřídka se vyskytující kauzy, nikoli o běžné a průhledné, kdy někdo ze zášti nebo pro peníze někoho zavraždil, kdy lupič někoho okradl, kdy cizoložník měl poměr s jinou ženou apod. Jezuitští kazuisté řešili například, je-li hříchem, když poddaní odmítnou vrchnosti platit nespravedlivé daně, když povstanou proti tyranské moci se zbraní v ruce a zabijí přitom někoho, když otec vyžene z domu nezdárného syna atd. Každý takový případ má mnoho „ale“, „kdyby“ atd. a nelze poskytnout na všechny univerzální odpověď, proto jezuitští moralisté zde dávali velikou svobodu zpovědníkům, kteří se s daným stavem dopodrobna seznámili, aby věc posoudili a klasifikovali podle svého nejlepšího svědomí, podle toho, co považují za „bližší pravdě“. Bohužel docházelo i k výstřelkům, kdy někteří jezuitští moralisté upadli do laxismu, což příslušné církevní autority včetně samotných jezuitských ihned odsoudily. Nicméně odpůrci Tovaryšstva toho využívali a nespravedlivě obviňovali jezuity z laxní morální nauky. Jansenisté se postavili do čela těchto útoků.
Především 17. století bylo poznamenáno těžkými konflikty mezi jezuity a jansenisty, zvláště Pascal Tovaryšstvo nemilosrdně napadal. V 18. století získali jansenisté v boji proti jezuitům nejúčinnějšího spojence – osvícence. Ti viděli v Tovaryšstvu právem svého největšího nepřítele, neboť jezuité od prvopočátku označovali osvícenství za největší hrozbu pro katolickou víru. Varovali především před osvícenskou taktikou proniknout na nejvyšší místa v církevní hierarchii a na církevní učiliště. V 18. století osvícenci v Evropě obsazovali nejvyšší státní úřady, čehož využívali v boji proti jezuitům.
První úder přišel z Portugalska, kde získal absolutní moc svobodný zednář markýz Sebastian de Pombal, králův první ministr. Ten nejprve zničil jezuity vedené tzv. indiánské redukce na území Brazílie, tehdejší portugalské kolonie. Úžasné civilizační dílo, jemuž se obdivoval sám německý protestant Leibniz, vzalo za své. Pombal všemi dostupnými prostředky šířil pomluvy o jezuitech: prý připravují atentáty na nepohodlné státníky, mámí ze zbožných vdov peníze, podvádějí při finančních transakcích apod. Samozřejmě nic z toho nebylo jezuitům dokázáno, když si P. Malagrida na to stěžoval do Říma, byl jako „velezrádce“ r. 1761 popraven. Jezuitský řád byl v Portugalsku zrušen, jezuité zatčeni, mučeni se záměrem získat „doznání“ k neexistujícím zločinům (to se nepodařilo), a poté deportováni do Církevního státu.
Příkladu Portugalska následovala ihned Francie. Tam náležely k zednářským lóžím nejen všemocný ministr Choiseul, ale i samotný král Ludvík XV. Ten nemohl strpět, že jezuita P. Sacy odepřel rozhřešení jeho milence madam Pompadourové, proto usiloval o likvidaci řádu všemi prostředky. Vhodnou příležitost poskytl nezdařený atentát jistého Damiense na krále. Pompadourová se sama postarala o užití tortury, aby dosáhla z nešťastníka „přiznání“, že jej k činu navedli jezuité. Damiens však muka vydržel a požadovanou výpověď nesložil. Francouzská vláda využila nakonec toho, že P. Lavalette se pustil na ostrově Martinique bez vědomí řádu do podnikání, při němž nadělal dluhy. Řád je odmítl zaplatit, neboť P. Lavalette jednal za jeho zády. To se stalo důvodem ke zrušení řádu ve Francii r. 1762. Poté zlikvidovaly jezuity také Španělsko, kde byl jejich úhlavním nepřítelem ministr Aranda, svobodný zednář, a Neapolské království, kde vládl taktéž svobodný zednář ministr Tanucci.
Z velmocí pouze Rakousko za vlády Marie Terezie drželo u sebe jezuity. Císařovna samotná si jich velmi vážila, nicméně nátlaky jansenistického rádce Swietena a osvícenského ministra Kounice vykonaly nakonec své. Rozhodující úder přišel potom od jejího manžela Františka Štěpána Lotrinského, jenž byl svobodným zednářem. Rakousko se tak připojilo k nátlaku ostatních vlád na papeže, aby jezuitský řád zrušil. Papež Klement XIV. bohužel této masáži neodolal a brevem „Dominus ac Redemptor“ 21. června r. 1773 zrušil jezuitský řád v celém katolickém světě. Letos tedy uplývá od této smutné události 240 let.
Následující vývoj ukázal, jaký to byl neprozřetelný a osudový krok. Jezuité, nejvzdělanější mezi řeholníky, patřili k nejúčinnějším myšlenkovým oponentům proti bezbožným osvícencům. Jezuitský řád na rozdíl od jiných byl osvícenskou infiltrací nejméně zasažen, proto se nenávist zednářské mafie obrátila především proti němu. Jeho zrušením se tak cesta k rozvratu Církve, ke zředění katolické nauky osvícenskými idejemi, stala naprosto volnou a nekomplikovanou. Po likvidaci jezuitů Katolická církev nebyla již schopna argumentačně účinně čelit myšlenkovému náporu osvícenství. Výsledkem byla Francouzská revoluce a krvavá jatka pro katolíky.
Jezuité paradoxně přežili v nekatolických státech. Ruská carevna Kateřina II. (pravoslavná) a pruský král Fridrich II. (protestant) znali znamenité působení Tovaryšstva na školách, proto zakázali publikovat papežské breve o jeho zrušení. R. 1814 po porážce Napoleonově papež Pius VII. řád opět obnovil.
Lze jen litovat, že ve 2. polovině 20. století již jezuité nepředstavovali tu hráz pravověrnosti, jako v předchozích staletích. K Tovaryšstvu náleželi odsouzený heretik Teilhard a známý progresivistický „dirigent“ II. vatikánského koncilu Rahner, členem Tovaryšstva byl nějakou dobu i jeden z největších současných arciheretiků Hans Kueng. Je-li tedy nějaká skvrna na dějinách Tovaryšstva, potom se týká právě doby nové a nejnovější, nikoli minulé, zejména pak ne před zrušením řádu r. 1773. Ale nesmíme generalizovat. I v řadách Tovaryšstva jsou slyšet nikoli slabé hlasy, volající po návratu k pravověrnosti. Čeští jezuité se mohou pochlubit mučedníky nacistické a komunistické éry, jakými byli např. P. Alois Koláček, P. Dr. Adolf Kajpr, provinciál P. František Šilhan aj. Vynikající učebnicová historická díla P. Blažeje Ráčka nebo apologetické spisy P. Konráda Kubeše jsou a zůstanou perlou české katolické apologetiky.
U příležitosti 240. výročí smutného výročí zrušení Tovaryšstva a tím i zániku jeho původního vlivu přejeme současnému Tovaryšstvu návrat k těm hodnotám, jež charakterizovaly řád tenkrát, a tentýž odpor proti současnému neomodernismu, jaký byl typický pro řád v 18. století vůči jansenismu a osvícenství. Toto je přece v duchu jejich velkého zakladatele sv. Ignáce z Loyoly!