Já jsem byl za totality také velký fanda Medžugorje, byl to pro mě symbol vzdoru proti komunistickému ateizmu. Jugoslávie byla tehdy politicky nesrovnatelně svobodnější než my, ale náboženský útlak tam byl možná ještě horší než u nás. Když padla železná opona, jako první jsem se vypravil právě tam. Byl jsem okouzlen tou úžasnou spiritualitou, ale jakmile jsem opustil velké shromáždění v kostele, a při cestě na Podbrdo i vlastní skupinu, se kterou jsem přicestoval, měl jsem najednou pocit, že odevšad na mě útočí jedovatí hadi. Byl jsem pak navštívit všechna další jmenovaná místa - La Salettu, Lurdy, Fatimu, Garabandal, jenom v Akitě jsem nebyl, a nikde se mi to už nestalo, pokoj v duši jsem měl vždy, i když jsem byl o samotě, vzdálen od lidí. Takže přívrženci Medžugorje jsou oklamáni tzv. importovanou spiritualitou, kterou tam věřící v dobrém úmyslu s sebou dovezli, ale lokálně tam žádná spiritualita není, je to démonické místo. Proto bych každému doporučil, aby si sám jmenovaná místa zjevení navštívil a učinil experiment se vzdálením se do samoty od ostatních, a pak si to porovnal.

V Medzugorii aj tam žil vzácny Boží služobník Slavko Barbarič podľa slov a úcty ku Kristovi a vidieť že to bol človek pistu a modlidby.
Ešte som tam nebola,ale stretla som ľudí, ktorí sa tam obrátili i modlia sa ruženec aj dnes s dôverou v Kristovej milosti k Bohu Otcu.
To, že ste cítil osamote, že odvšadiaľ na vás útočia jedovaté hady, bola ta zla spiritualita, ktorú ludia so sebou priniesli, lebo ani jedno miesto za zjavení Panny Márie nevyhľadávalo toľko ľudí uväznených v hriechu a túžbe zažiť prítomnosť odpustenia ako toto miesto, a tak ste cítil z božej milosti Kristovu Pravdu aj o sebe samom,Strach zo zajtrajška a vždy nie dokonala dôvera vo všemohúceho živého Boha Otca, ktorý ma všetko pod svojou kontrolou,,Musíte byt ako deti, aby ste mohli vojsť do Kráľovstva Nebeského”

Já jsem poněkud citlivý na prostředí, do kterého přijdu. Pokud se tam děje něco zlé, ihned to cítím, udělá se mi špatně. To místo bylo opravdu prokleté. Existuje mnoho záznamů, jak tam za záhadných okolností mizeli lidé, které už nikdy nikdo nenašel. Dále jsou dokumentovány časté dopravní nehody zájezdových autobusů do Medžugorje, naposledy jsem četl ve zprávách, jak tam v létě havaroval autobus s polskými poutníky, polovina jich nepřežila, atd.

Koupil jsme si tam tehdy obrázek Gospy a vložil jej do batohu. Když jsem jej doma vytáhl, chyběly na něm Gospě nohy. Tak jsem ho umýval v domnění, že se mi v batohu od něčeho ušpinil. Nešlo to umýt, tak jsem byl naštvaný na tamější trhovce, že mi prodali zmetek. Až po deseti letech, když už byl internet, jsem slyšel vysvětlení Malachi Martina, že ďábel se nedokáže celý inkarnovat do podoby svatých, proto prý Gospě chybí nohy, a pod přikrývajícími obláčky se skrývají kopyta.

Před třemi roky jsem se zděsil, když jsem si vyhledal současné fotky medžugorských vizionářů. Jací to byli před začátkem jejich "zjevení" krásní lidé, a co je z nich teď? Jak se říká, na stará kolena každý dostane tvář, jakou si zaslouží. Posbíral jsem jejich fotky, jak se jejich tváře postupně vyvíjely, a vložil tehdy sem na Glorii:
Medjugorje - Podle ovoce poznáte strom.