Stylita

Nahlásit
Změnit komentář
Smazat komentář
před 27 minutami
O tom, že Syn Boží je Bůh
sv. Tomáš Akvinský
Summa proti pohanům 4.kniha | http://www.cormierop.cz

Přesto dlužno uvážit, že Písmo svaté užívá uvedených jmen také k prokázání stvoření věcí; říká se přece: "Má snad déšť otce? Kdo zplodil krůpěje rosy? Z čího lůna vyšel led? Kdo rodí nebeské jíní?" (Jb 38, 28-29). Tedy proto, aby se neporozumělo z označení otcovství, synovství a plození nic, než účinnost stvoření, připojuje autorita Písma, aby o tom, jehož označovala synem a zrozeným, také nesmlčela, že je Bůh, a že takto uvedenému zrození se má rozumět šířeji, nežli stvoření; praví se přece: "Na počátku bylo Slovo, a Slovo bylo u Boha, a Bůh bylo Slovo" (Jan 1, 1). A to, že se označením Slova rozumí Syn, prokazuje se z následujícího: "A Slovo tělem učiněno jest, a přebývalo mezi námi, a viděli jsme slávu jeho, slávu jako jednorozeného od Otce" (Jan 1, 14). - A Pavel praví: "Ale ukázala se dobrota a láska Boha, Spasitele našeho" (Tt 3, 4).
Toto nezamlčelo ani Písmo Starého Zákona, když nazývalo Mesiáše Bohem; praví se přece: "Tvůj trůn, Bože, bude stát věčně a navždy tvým žezlem královským je žezlo práva" (Ž 44, 7-8); a že se jedná o Krista, je jasné z toho, co se dodává: "Proto tě pomazal Hospodin, Bůh tvůj, olejem radosti nad tvoje druhy" (Ž 44, 8), a "Neboť dítě narodí se nám a syn bude nám dán, vladařství na rameni bude míti, a nazýván bude: Zázračný, rádce, Bůh silný, otec na budoucí věky, kníže pokoje." (Iz 9, 6)
Takto jsme tedy poučováni z Písma svatého, že Boží Syn, od Boha zrozený, je Bohem. Avšak Syna Božího, Ježíše Krista, vyznal Petr slovy: "Ty jsi Kristus, Syn Boha živého" (Mt 16, 16). On sám je tedy jak jednorozeným, tak Bohem.
Kapitola 4.
Photinova domněnka o Božím Synu a její vyvrácení
Avšak někteří zvrácení lidé, ve snaze překroutit smysl této pravdivé nauky (Photin., In: Euseb., V Hist. Eccl., 5; August., De Haeres., 45), pojali o uvedeném různé pošetilé domněnky.
Někteří z nich uvažovali, že v Písmě svatém je obvyklé, aby ti, kdo jsou ospravedlňováni Boží milostí, byli nazýváni Božími syny, dle onoho: "Dal jim moc státi se dítkami Božími, totiž těm, kteří věří ve jméno jeho" (Jan 1, 12); a "Ano, i Duch vydává svědectví s duchem naším, že jsme dítkami Božími" (Řím 8, 16); a "Vizte, jakou lásku Otec nám prokázal, abychom dítkami Božími sluli; a my jsme jimi" (I Jan 3, 1). Písmo svaté nezamlčuje ani to, že také tito jsou od Boha zrozeni; praví se přece: "Dobrovolně zajisté zplodil nás slovem pravdy" (Jak 1, 18); a "Žádný, kdo se zrodil z Boha, nečiní hříchu, neboť símě jeho zůstává v něm." (I Jan 3, 9) - A co je podivuhodnější, přiznává se jim jméno božskosti: "Hospodin pravil k Mojžíšovi: Hle, já tě ustanovuji Bohem Faraóna" (Ex 7, 1) a "Já jsem řekl: ´Bohové jste, synové Nejvyššího všichni!´" (Ž 81, 6); a jako Pán praví: "bohy nazval ty, k nimž slovo Boží bylo řečeno" (Jan 10, 35).
Tímto způsobem se domnívali, že Ježíš Kristus je pouhým člověkem, zrozeným z Panny Marie, a že dosáhl pocty božskosti před ostatními skrze zásluhu blahoslaveného života; podobně se domnívali, že je v Písmě nazýván Bohem skrze ducha přijetí za Božího syna; a skrze milost od něho zrozeného; a jakýmsi připodobněním se Bohu, nikoli skrze přirozenost, nýbrž skrze jakési společenství Boží dobroty; tak i o svatých se praví: "Abyste se skrze ně (dary) stali účastni božské přirozenosti, a unikli té zkáze, která jest ve světě skrze zlou žádostivost." (II Pt 1, 4)
Toto tvrzení se snažili potvrzovat autoritou Písma svatého.
1. - Pán totiž praví: "Dána jest mi veškerá moc na nebi i na zemi" (Mt 28, 18). Kdyby byl Bohem před dobou, tak během doby by nepřijal moc.
2. - Stejně se praví o Synu, že "povstal" jemu (totiž Bohu) "podle těla z potomstva Davidova", a že "byl prokázán jako Syn Boží mocný" (Ř 1, 3). Avšak to, co se prokazuje a povstává, zdá se, že není věčné.
3. - Rovněž Apoštol praví: "Stal se poslušným až k smrti, a to smrti kříže. Proto také Bůh povýšil ho a dal mu jméno, které je nad každé jméno" (Flp 2, 8). Z toho se zdá být prokázáno, že byl obdařen božskou poctou a nad ostatní povýšen pro zásluhu poslušnosti a utrpení.
4. - Také Petr uvádí: "Najisto tedy věz veškeren dům izraelský, že Bůh jej učinil i Pánem, i Vykupitelem - toho totiž Ježíše, kterého jste vy ukřižovali" (Sk 2, 36). Zdá se tedy, že se během doby stal Bohem, a nikoli že byl zrozen před časem.
Uvádějí také na podporu svého tvrzení to, co v Písmě sv. zdánlivě Kristu škodí, jako, že byl nošen v ženském lůně, přijímal během věku dospělost, trpěl žízní a byl ochablostí zemdlen a podroben smrti, že vždy prospíval, že vyznal svou neznalost dne (Posledního) soudu, hrůzou smrti byl zdeptán a podobné jiné věci, které nemohou příslušet Bohu, existujícímu skrze přirozenost. Proto vyvozují, že zásluhou dosáhl pocty božství skrze milost, a nikoli, že by byl božské přirozenosti.
Toto tvrzení však poprvé vyslovili už dávno nějací sektáři, Cerinthus a Ebion (August., De Haeres., 8), a posléze je připomenul Pavel Samosatenus (Tamtéž, 44), a poté je prosazoval Photinus (Tamtéž, 45), takže ti, kdo toto učí, se nazývají Photiniáni.
Kdo však bedlivě uváží slova Písma svatého, objevuje, že v nich není obsažen ten smysl, jaký uvedení lidé pojali svou domněnkou. Vždyť, praví-li Šalamoun: "Před mořen já jsem zrozena již byla" (Př 8, 24), tedy dostatečně prokazuje, že toto zrození bylo přede vším tělesným. Zbývá tedy, že Syn zplozený Bohem nepřijal počátek jsoucna od P.Marie. A třebaže se snažili podsouvat těmto a jiným podobným svědectvím zvrhlý výklad, když tvrdili, že se jim musí rozumět dle předurčení: totiž, že před ustanovením světa bylo zařízeno, aby se Boží Syn narodil z Marie Panny, a nikoli, že Boží Syn byl před světem; přesto je z následujícího jasné, že (Boží Syn) byl před Marií nejen v předurčení, nýbrž také věčně. Vždyť po uvedených Šalamounových slovech se připojuje: "když odvažoval základy země, s ním jsem byla, všecko pořádajíc" (Př 8, 29-30); kdyby ale byla (Boží Moudrost) v pouhém předurčení, nemohla by nic konat. Totéž plyne i ze slov Jana evangelisty; neboť když předeslal: "Na počátku bylo Slovo", a tímto označením se rozumí Boží Syn, jak bylo prokázáno, tedy proto, aby nikdo nemohl přijímat toto dle předurčení, dodává: "Všechno povstalo skrze ně, a bez něho nepovstalo nic" (Jan 1, 3); a to by nemohlo být pravdivé, jedině, že by byl před světem. - Opět: o Božím Synu se praví: "Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, totiž Syn člověka" (Jan 3, 13); a zase: "Sestoupil jsem s nebe ne, abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, jenž mě poslal" (Jan 6, 38). Objevuje se tedy, že on byl dříve, než sestoupil s nebe.
Mimo to: dle uvedeného tvrzení, člověk pro své životní zásluhy dospěl v Boha. Leč Apoštol naopak prokazuje, že když byl Bohem, stal se člověkem; říká totiž: "Způsoben bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí." (Flp 2, 6) Uvedené tvrzení tedy odporuje mínění Apoštolů.
Dále: mezi jinými, kdo byli obdařeni Boží milostí , měl ji v hojnosti Mojžíš; praví se o něm: "mluvil Hospodin k Mojžíšovi tváří v tvář, jako mluvívá obyčejně člověk ke svému příteli." (Ex 33, 11). Kdyby tedy Ježíš Kristus nebyl nazýván Božím Synem, leda pro milost přijetí za Syna, jako jiní svatí, tedy by se ze stejného důvodu Mojžíš, tak, jako Kristus, nazýval (Božím) synem, třebaže Kristus je naplňován hojnější milostí; vždyť také mezi jinými svatými je jeden naplňován větší milostí, než druhý, a přece jsou ze stejného důvodu nazýváni Božími syny. Mojžíš se však nenazývá synem ze stejného důvodu jako Kristus. Apoštol totiž odlišuje Krista od Mojžíše jako syna od služebníka; říká přece: "Mojžíš byl věrný v celém Božím domě, ale jen jako služebník, který měl teprve dosvědčit to, co teprve bude vysloveno, Kristus však jako Syn je nad celým Božím domem" (Žd 3, 5). Je tedy jasné, že Kristus se nenazývá Božím Synem skrze milost přijetí za syna jako jiní svatí.
Podobný důvod může být vyvozován také z mnohých jiných míst Písma svatého, které zvláštním způsobem označuje Krista mezi jinými Božím Synem; někdy ovšem jej jmenuje bez ostatních zvláštním způsobem Synem, jako když hlas Otce zazněl při křtu: "Tento jest Syn můj milý, v němž se mi zalíbilo" (Mt 3, 17); někdy ho nazývá jednorozeným, jako: "Viděli jsme jej jako jednorozeného od Otce" (Jan 1, 14), a opět: "Jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl" (Jan 1, 18). Kdyby byl označován synem v obecném smyslu, jako jiný, pak by nemohl být nazýván jednorozeným; někdy je též jmenován prvorozeným, aby se prokázalo nějaké odvození synovství Boží na jiných, dle onoho: "Které předem vyhlédl ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak, aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími" (Řím 8, 29); a "Bůh vyslal Syna svého...abychom obdrželi přijetí za syny (Boží)" (Ga 4, 4); on sám je tedy z jiného důvodu Synem, když skrze podobnost jeho synovství jsou jiní nazýváni syny.
Obšírněji: některá díla v Písmě svatém se přisuzují vlastně Bohu tak, že nemohou být příhodná druhému, jako posvěcení duší a odpuštění hříchů; praví se totiž: "Já jsem Hospodin, který vás posvěcuje" (Lv 20, 8); a "Já sám zahlazuji kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu" (Iz 43, 25). Obojí z toho se však přisuzuje Kristu; říká se přece: "Neboť ten, který posvěcuje, a ti, kteří bývají posvěcováni, pocházejí všichni od jednoho" (Žd 2, 11); a "Proto vně brány trpěl i Ježíš, aby posvětil lid svou krví" (Žid 13, 12). Také samotný pán o sobě vyznal, že má moc odpouštět hříchy a potvrdil zázrakem, jak je psáno (Mt 9, 6). Totéž i anděl předem o něm ohlásil slovy: "On spasí lid svůj od hříchů jejich" (Mt 1, 21). Tedy Kristus, jak posvěcující, tak hříchy odpouštějící se nenazývá Bohem tak, jako se nazývají božími ti, kdo jsou posvěcováni a jejichž hříchy se odpouštějí, nýbrž jako mající sílu i přirozenost božství.
Avšak ona svědectví z Písma, jimiž se snažili prokázat, že Kristus prý nebyl Bohem přirozeností, nejsou účinná k prokázání jejich předpokladu. V Kristu, vtěleném Božím Synu totiž vyznáváme dvě přirozenosti, a to lidskou a božskou; proto se o něm vypovídá jak to, co je vlastní Bohu, a to z důvodu božské přirozenosti, tak to, co se zdá náležet k jeho nedostatku, a to z důvodu lidské přirozenosti, jak se dále více objasní (Kap. 9, 27). Nyní však, k současné úvaze o božském plození stačí, že bylo z Písma svatého prokázáno, že se Kristus nazývá Božím Synem i Bohem, nikoli jen jako pouhý člověk skrze milost přijetí za syna, nýbrž kvůli božské přirozenosti.