Tady jsem našel něco z méně známé knihy Anny Emerichové "Život a utrpení" Kapitola se jmenuje NOVÝ KOSTEL POD VLIVEM DUCHŮ PLANETÁRNÍCH
12. září 1820. „Viděla jsem stavěti podivný, nesmyslný kostel. V kůru byla tři oddělení, jedno vždy o několik stupňů vyšší než druhé. Pod nimi bylo tmavé sklepení, plné mlhy. Viděla jsem, že na první oddělení přitáhli křeslo, na druhé mísu s vodou, na …Více
Tady jsem našel něco z méně známé knihy Anny Emerichové "Život a utrpení" Kapitola se jmenuje NOVÝ KOSTEL POD VLIVEM DUCHŮ PLANETÁRNÍCH
12. září 1820. „Viděla jsem stavěti podivný, nesmyslný kostel. V kůru byla tři oddělení, jedno vždy o několik stupňů vyšší než druhé. Pod nimi bylo tmavé sklepení, plné mlhy. Viděla jsem, že na první oddělení přitáhli křeslo, na druhé mísu s vodou, na nejvyšším stál stůl. Při stavbě nespatřila jsem žádného anděla; ale největší prchlivci z rozličných duchů z planet přivlékali všelicos do sklepení, a tamodtud vynášeli zase všecko nahoru lidičky, odění duchovními pláštíky. Do tohoto kostela nic nepřišlo shůry, všecko přicházelo ze země a ze tmy, a duchové z planet to do něho zasazovali. Jenom vodě, jak se zdálo, dostalo se nějakého posvěcení. Zvláště jsem viděla, že do toho kostela přinesli nesmírné spousty nářadí.
Mnoho lidí, dokonce i děti, měli nejrozmanitější nástroje, aby něco udělali nebo vytvořili; ale všecko bylo temno, na hlavu postaveno a bez Života, a nebylo to než rozlučování a rozpadávání. Na blízku jsem spatřila jiný kostel, světlý a se všemi milostmi shůry; viděla jsem anděly, vystupovali a sestupovali, v kostele jsem spatřila Život a vzrůst, ale vlažnost a mrhání; a přece proti druhému kostelu, který byl jako truhlice, plná neživotných nařízení, byl jako strom, překypující Životem. Onen byl jako pták, který se vznáší, kdežto tento byl jako papírový drak, který jest na dlouhém provázku, má dlouhý ocas z papírových ústřižků a válí se po strništi, ačkoliv jest k tomu, aby lítal. Viděla jsem, že mnohé z oněch nástrojů, např. pilníky, byly v novém kostele nahromaděny na zhoubu tohoto živého kostela. Každý tam přivlekl něco jiného, hole, metly, stříkačky, obušky, panenky, zrcadla. Měli trubky, malé rohy, měchy a rozličné věci všech tvarů a podob. Dole ve sklepení (v sakristii) hnětli chleba, ale nepovedl se, těsto nezkynulo. Viděla jsem také lidičky, oděné pláštíky, ani před stupně, na nichž stálo řečniště, nanesli dříví a rozdělávali oheň a dmýchali a foukali o překot; ale byl z toho jen strašlivý kouř a dým. I prorazili nahoře otvor a nasadili rouru, ale dým nešel a nešel horem a celý kostel se tměl kouřem a bylo tam k zadušení. Jiní troubili na malé rohy, tropíce taký rámus, až měli oči plny slz, ale všechen kouř zůstával na zemi a vsákal se do země, a všecko bylo mrtvo a dílem lidských rukou a dílem člověka. Toť vskutku dočista novomódní, člověkem bídně slátaná církev, jako nová nekatolická církev v Římě, která je také z takových." 12.litopadu 1820. „Cestovala jsem mlhavým, studeným krajem a přibyla jsem do velikého města. Tam jsem zase spatřila rozestavěný podivný, veliký kostel, a ani v něm pranic posvátného, nýbrž naopak nesčetné duchy z planet na něm zaměstnané. To všecko jsem viděla právě tak, jen v podobě jiného, bezmyšlenkovitějšího pomáhání, jako vídám vznikati katolické, církevní dílo za působení andělů, svatých a křesťanův. Viděla jsem, jak mnozí duchové z planet lezli nahoru a dolů, jak vysílali paprsky na pracující stavitele. Lidskému rozumu se dařilo všecko. Spatřila jsem ducha, jenž nahoře vytahoval čáry a kreslil obrazce, a spatřila jsem, jak zároveň dole podařil se jednomu člověku rys, plán. Viděla jsem, že toto působení sobeckých duchů z planet vzhledem ke stavbě zasahovalo až do nejvzdálenějších krajin. Viděla jsem, že v nejzazších končinách se hýbe vše, co jakkoliv bylo nezbytno a užitečno stavbě a podstatě tohoto kostela, a že se shromažďují lidé a věci a učení a názory. V celém obraze bylo cosi ku podivu osobitého, jistého, bouřlivého, a všecko se dařilo a bylo mně ukázáno ve spoustě obrazů. A nespatřila jsem ani jediného anděla nebo světce mezi dělníky. Byl to veliký obraz. Ale mnohem dále vzadu spatřila jsem trůn divokého lidu s kopími, a postavu, jež smějíc se, pravila: Stavěj sebe pevněji, my přece kostel rozboříme. Vešla jsem také tam v městě do veliké síně, ve které se konal ohavný obřad, děsná komedie na oklamání. Všecko bylo pokryto černým suknem. Nějaký člověk byl položen do rakve a zase z ní vylezl. Byl při tom a měl hvězdu. Zdálo se, že je to nějaká hrozba, že se mu tak povede. A n1ezi lidmi jsem viděla ďábla v tisícerých podobách, všecko bylo zahaleno temnou nocí, bylo to strašlivé."