„Soužití mezi lidmi nemůže být uspořádané a plodné, není-li v něm právoplatná autorita, která zajišťuje pořádek a stará se dostatečným způsobem o společné dobro.“ „Autoritou“ nazýváme postavení, jehož mocí osoby nebo instituce vydávají lidem zákony a nařízení a očekávají od nich, že je budou poslouchat. Každá lidská společnost potřebuje autoritu, která ji řídí. Tato autorita má svůj základ v lidské přirozenosti. Je nezbytná k jednotě občanské společnosti, Jejím úkolem je všemožně zabezpečovat obecné dobro společnosti. Autorita, jakou požaduje mravní řád, pochází od Boha: „Každý se má podřídit vyšší moci, která vládne, neboť není moci, která by nepocházela od Boha. Ty, které jsou, od Boha jsou zřízeny. Když se tedy někdo staví proti (vládnoucí) moci, staví se proti řádu, který dal Bůh. Kdo se tomu vzpírá, sám na sebe svolává odsouzení“ (Řím 13,1-2). Povinná poslušnost všem ukládá, aby si patřičně vážili autority a prokazovali jí úctu, která jí patří, a vděčnost a přízeň, podle zásluh, i těm osobám, které vykonávají její úřad. Svatému papeži Klementu Římskému vděčíme za nejstarší církevní modlitbu za politické a vládní představitele: „Pane, dej jim zdraví, pokoj, svornost a vytrvalost, aby mohli bez překážky vykonávat svrchovanou moc, kterou jsi jim udělil. Ty, Pane, nebeský králi věků, dáváš lidským synům slávu, čest a moc nad zemí. Proto řiď, Pane, jejich rozhodování, aby konali, co je dobré a co je ti milé; kéž mohou vykonávat moc, kterou jsi jim udělil, pokojně a mírně, aby byli hodni tvé milosti.“ Jestliže autorita odkazuje na řád stanovený bohem, „je určení způsobu vlády a výběr vedoucích činitelů ponechán svobodné volbě občanů“. Rozmanitost politických režimů je mravně přípustná, jen když tyto režimy přispívají k oprávněnému dobru společnosti, která je přijímá za vlastní. Režimy, jejichž povaha odporuje přirozenému zákonu, veřejnému pořádku a základním právům osob, nemohou uskutečňovat obecné dobro národů, jimž se vnutily. Autorita neodvozuje svou mravní oprávněnost sama od sebe. Nemá jednat tyransky, ale má pracovat pro společné dobro jako „mravní síla, která se opírá o svobodu a o vědomí odpovědnosti za přijaté povinnosti a úkoly“. „Lidské zákonodárství nabývá charakter zákona pouze v té míře, v jaké se shoduje se zdravým rozumem; z toho je zřejmé, že odvozuje svou moc z věčného zákona. V té míře, v jaké by odporovalo rozumu, bylo by nespravedlivé, protože by nesplňovalo pojem zákona: byl by to jistý způsob násilí.“ Autorita je vykonávána právoplatně jen tehdy, jestliže usiluje o obecné dobro dané skupiny a jestliže používá k dosažení tohoto dobra mravně dovolených prostředků. Stane-li se, že vládcové vydají nespravedlivé zákony nebo učiní opatření protivící se mravnímu řádu, nejsou taková nařízení pro svědomí závazná. „V takovém případě autorita přestává být sama sebou a zvrhává se ve zvůli.“ (Katechismus katolické církve §1897-§1903)

Proč někteří falešní věřící (právě proto falešní!!) stále prosazují světskou církev, jako tu s velkým začátečním písmenem C? Ta s velkým C (Církev) je pouze ta duchovní = Pána Ježíše Krista a jemu nejvěrnějších, co zachovávají to živé duchovno = jeden Bůh (žádný nahraditel/ka), jedno Desatero Božích přikázání (znají z paměti) a jeden Zákon (žádné brožurky a další pokusy o odsunutí Písma svatého!)

Podriadiť sa vláde?

Prečo sa Cirkev nepodriadila vláde za komunizmu, keď zakazoval jej aktivity?
Prečo sa Cirkev nepodriadila v časoch prenasledovania?
Prečo Cirkev vyvíjala činnosť za čias Apoštolov, keď to vlády zakazovali?

Áno. Treba sa podriadiť, ale od tade po tade. V čase coronafašizmu Cirkev bola povinná odmietnuť všetko, čo vláda navrhovala, lebo bolo jasné, že je to všetko určené na likvidáciu Cirkvi a národa. To bolo úplne jasné.