P. Pio, jak jsem ho znala – kapitola PRAVOSLAVNÍ
Kateřina Tangariová: P. PIO, JAK JSEM HO ZNALA, r.1970, kapitola PRAVOSLAVNÍ:
První návštěvu v San Giovanni Rotondo vykonala paní Katerinovičová začátkem října 1923 v doprovodu přítelkyně, která byly sama konvertitkou prostřednictvím Otce Pia. Touto první návštěvou začíná také zpráva paní Katerinovičové.
„Na Capri, kde jsme žili již několik let, slyšela jsem o Otci Piovi a o jeho dosažených obráceních a uzdraveních. Jako pravoslavná jsem pro něco takového neměla mnoho pochopení. Známost s několika bývalými protestanty, kteří prostřednictvím Otce Pia nalezli cestu ke katolické víře a kteří o něm vyprávěli s nadšením a vděčností, přiblížila mi však znenáhla Otce Pia a konečně jsem také já pocítila přání poznat ho osobně. Jako rozená Rumunka jsem náležela k řecko-pravoslavné církvi, ale jako všem pravoslavným chyběl také mně smysl pro pravá tajemství. Přesto, že má pravoslavné náboženství dogmata, která se podobají katolickým, je jejich praktické používání přece jen zásadně rozdílné u obou náboženství. V pravoslavné církvi je také přijímání a zpověď, zdá se však, že sami kněží jsou jen málo přesvědčeni, o tom, že při přijímání je Kristus skutečně přítomen. Zpověď je věcí vnější formy a jako taková nemůže osvobozovat od tlaku viny ani od zla hříchu. Už na začátku svých univerzitních studií jsem pochybovala o správnosti pravoslaví; viděla jsem nedostatky a nepostačitelnost a pociťovala jsem v něm nekonečnou prázdnotu. Protože jsem nemohla konat nic bez vnitřního přesvědčení, upustila jsem nakonec od náboženských cvičení. Před svatbou jsem však musela jít ke zpovědi a k přijímání. Byla jsem v Římě a našla jsem tam vysoce vzdělaného kněze, který patřil k nejvyšším kruhům pravoslaví. Domnívala jsem se, že jsem v něm nalezla ideál duchovního vůdce, brzy jsem však byla velice zklamána tím knězem a tohle byla moje poslední zpověď.
Po osmnáct let jsem pak nešla vůbec do kostela, ba dokonce jsem se ani nepokřižovala. Někdy, v nouzi, jsem se však mnohokrát modlila, dělala jsem to však víc z lásky k mým příbuzným než z lásky k Bohu. Po pravdě řečeno, měla jsem stále čilý zájem o různé duchovní proudy, hodně jsem četla a byla jsem nadšena zejména indickým náboženstvím. Ach, kolik by toho bylo ke psaní, kdybych chtěla vypočítávat jednotlivé pokusy a zkušenosti, které jsem vykonala a jichž jsem nabyla během těchto osmnácti let. Válka mne přiblížila Bohu, nikoliv však církvi. Myslela jsem, že postačí, budu-li řádným člověkem, který usiluje o dobro a o pravdu a který vyciťuje Boha jako nekonečnou lásku. Když jsem se rozhodla, že pojedu k Otci Piovi, vůbec jsem nemyslela na to, stát se katoličkou. Netoužila jsem po žádné církvi, nahlížela jsem totiž, že se dá žít dobře bez jakékoliv církve.
Sotva jsme dorazili do San Giovanni Rotondo, mela jsem přání vyzpovídat se. Poprosila jsem přítelkyni, aby se otázala Otce Pia, zda se u něho mohu vyzpovídat. Myslela jsem, že Otec Pio splní rád tohle moje přání. K mému úžasu je ihned zamítl. Příštího rána jsme šly na mši Otce Pia. Během této mše se mne zmocnilo takové pohnutí, že jsem musela bez přestání plakat, a to pro věci, pro které jsem nikdy předtím nenaříkala. Pro svou vlastní bídu, pro své hříchy. Náhle jsem však pocítila bolest, kterou jsem dosud neznala. Cítila jsem se jako člověk bez domova, přesto, že jsem měla dvě domoviny: Itálii, která se mi stala duchovním domovem, a Rumunsko, svou rodnou zemi. Katolík se cítí v celém světě doma; kde je jediný katolický kostel – ať je to na dálném východě či v Novém Yorku nebo v poslední vesnici na světě – tam je doma. Tenhle domov jsem neměla. Náhle mi chyběl. Když jsem pak mluvila s Otcem Piem, přišlo na mne znovu takové pohnutí, že jsem musela opět hořce plakat já, která jsem nikdy před jinými neplakala. „Proč tak pláčeš?“ tázal se mne Otec Pio.
„Protože nejsem katoličkou!“ byla moje docela nechtěná odpověď.
„A co ti brání, aby ses jí stala?“ zeptal se Otec Pio.
Vyzpovídala jsem mu své pochybnosti, Otec Pio však mínil, že již nebudou žádné pochybnosti, neboť Bůh si přeje mé obrácení. Daroval mi pak malý katechismus a ukázal mi několik modliteb, kterým jsem se měla naučit. Mluvil se mnou tak prostě, jak mluvíme s dítětem a to mne neobyčejně dojalo. Na mou otázku, čeho je vlastně k mé přípravě třeba – byla jsem už totiž pevně rozhodnuta, že se stanu katoličkou – mi odpověděl: “Je třeba lásky, především lásky!“ V blízkosti Otce Pia jsem pocítila poprvé vnitřní touhu po svatém přijímání. Poznala jsem, že život bez svatého přijímání není žádný život a že katolíci mají tohle štěstí, které jsem dosud neměla. Tehdy jsem také poprvé poznala, že ze všech církví je jediná katolická církev schopná ukazovat nám pravou cestu ke Kristu, že ona jediná nás může den za dnem vést životem, ona jediná že nám umí dávat odvahu, sílu a pomoc. Pravoslaví mi proti ní nic nedalo. Nikde jsem nepociťovala tak jako v San Giovanni Rotondo, jak daleko jsou vzdáleni Kristu pravoslavní.
Ještě v zimě jsem se připravovala na „veliký krok„. Nebyla jsem ušetřena vnitřních bojů, pokušení a zkoušek. Přesto jsem setrvala pevně v modlitbě a důvěře v Boha.
Dne 10. dubna jsem byla přijata do lůna katolické církve. Téhož dne jsem vykonala svou generální zpověď. A dne 13. dubna jsem mohla konečně přijmout svaté přijímání a od toho dne je svaté přijímání mojí největší útěchou, posilou a mým útočištěm ve všech zkouškách a starostech těchto posledních let. Onoho 13. dubna 1924 mi Bůh udělil ještě nekonečnou radost a podivuhodné obrácení mé milované tety. Moje teta, která byla současně mou pěstounkou, byla otevřeného a čestného charakteru, její výrazné vědomí bezúhonný život ji však činily neúprosně přísnou k sobě i vůči jiným. Jako přesvědčená vyznavačka pravoslaví považovala změnu náboženství za nevěru, hanbu a nízkost. Mým rozhodnutím mnoho vytrpěla, nedala mi to však zpozorovat. Vyprávěla mi o tom teprve po svém vlastním obrácení.
Když jsme dne 10. dubna přišly do San Giovanni Rotondo, doprovázela mne ke klášteru a měla přitom možnost seznámit se s Otcem Piem. Protože s ní vyměnil Otec Pio několik slov, která se jí nezamlouvala, neudělalo na ni toto první setkání s Otcem Piem žádný dobrý dojem. Říkali jí, že Otec Pio nikoho nenutí k tomu, aby se stal katolíkem. Proto pociťovala jako opravdu podivné, že Otec Pio se jí hned ptal: “Chcete mne následovat?„ Jistým hlasem odpověděla: „Nikoliv!„ a vysvětlovala mu, že sice pochopila, že je jen jediný Bůh a že proto může být jen jedna pravá Církev, protože však její náboženství se docela podobá náboženství katolickému, nepomýšlí na to, aby je změnila. Ostatně myslí, že je pro něco takového již stará a že také její příbuzní v Rumunsku by jí to měli za zlé. Otec Pio se jí otázal: “Myslíte, že vaši příbuzní se Vás zastanou před Božím trůnem?“
Příštího dne nechtěla jít ke klášteru a jistě by nebyla šla o následující neděli na bohoslužby, kdyby jí Otec Pio nebyl dal svatý obrázek s věnováním, které se jí líbilo.
V tu neděli 13. dubna 1924, kdy jsem přijala opravdově své první svaté přijímání, bylo jen málo lidí po mši svaté v kostele. Otec Pio klečel v jedné lavici za námi a modlil se. Když pak odcházel, následovaly jsme ho. Moje teta se s ním chtěla rozloučit a řekla: „Byl jste tak laskavý a daroval mi obrázek, děkuji vám za něj. A prosím vás, odpusťte mi, jestli jsem vás zarmoutila…..“
„Nejen zarmoutila,“ odvětil Otec Pio, „skutečnou bolest jste mi způsobila!“
Tahle slova se jí dotkla příliš hluboce a vedla k rozmluvě s Otcem Piem, pro ni velmi významné. Ještě téhož dne došla k rozhodnutí, že se stane katoličkou. Celým srdcem se připravovala v příštích měsících na den svého přijetí do katolické Církve a celým srdcem pak žila pro svou víru a mohla tak získat svým příkladem také jiné. Teď chyběl již jen můj manžel. Jeho obrácení se však zdálo být beznadějné. Poněvadž stále vedl spořádaný život a věrně plnil své povinnosti, domníval se, že může Bohu nejlépe sloužit svou poctivostí a změnu náboženství považoval tudíž za plně zbytečnou. Jako bývalý důstojník Ruska považoval mimo to přestoupení k jinému náboženství za hanbu a zradu. Mému přestoupení nečinil naprosto potíží; kdysi si stanovil pro mne jedinou podmínku, totiž zavázal mne, že se nikdy nepokusím chtít ho získat pro katolické náboženství. Dodržovala jsem věrně svůj příslib, neboť po mém obrácení jsme se vyvarovali každé rozmluvy o náboženství. Ve skutečnosti jsem se mnoho modlila za obrácení manžela a usilovala jsem odkládat postupně všechny své dřívější chyby, abych mu dokázala působení svého náboženství. Všechno ostatní jsem přenechala Božímu milosrdenství.
V září roku 1926 jsem se vrátila potřetí do San Giovanni Rotondo a tentokrát mně chtěl můj manžel doprovázet. Již od prvního okamžiku pociťoval vnitřní náklonnost k Otci Piovi a nemohl se nasytit pobytu v jeho přítomnosti. Také jemu to vyšlo tak, jako kdysi mně: přepadl ho pocit vyloučenosti. Poznával v sobě hříšníka, který se cítil nehodný ve společnosti dítek božích. Plakal, zatímco Otec Pio sloužil mši svatou. Když měl však potom rozmluvu s Otcem Piem o náboženství, setrval tvrdošíjně na svých dřívějších názorech. Můj muž viděl v Otci Piovi člověka mírného jako světec, v jehož blízkosti by stále rád žil. Přes silnou náklonnost k Otci Piovi nepřenesl se přes to, aby se vzdal svých názorů, domníval se totiž, že by tím ublížil svému svědomí a své cti.
V následujícím létě onemocněl můj manžel tak těžce, že jsme měli obavu o jeho život. Přímluva svaté Terezie od Ježíška a Otce Pia pomohly tak vůčihledně, že přestál chorobu. To nám dalo podnět k další návštěvě v San Giovanni Rotondo v září 1927. Vzali jsme s sebou také dceru a chtěli jsme strávit u Otce Pia několik dní. Opět měl manžel několik rozmluv s Otcem Piem. Mluvilo se zejména o východní Církvi. Otec Pio objasňoval důvody, které tehdy vedly k odpadu východní církve, a podal jasný obraz o současném pravoslaví. Přestože byl můj manžel původcem těchto rozmluv a přál si je, byl jimi nakonec tak popuzen, že chtěl jednoho dne ve zlosti opustit klášter a okamžitě jet nazpět na Capri.
Byla jsem tím velmi rozesmutnělá, nevzpouzela jsem se však a připravovala jsem všechno na zpáteční cestu. Ale můj muž nemohl náhle odcestovat. Zůstali jsme, přece si však umínil, že se už do kláštera nevrátíme. Leč již příštího dne to táhlo mocně mého manžela k Otci Piovi, který ho srdečně přijal a ujistil ho, že by přece jen i přes rozdílnost názorů /náboženských/ mohli zůstat dobrými příteli. O náboženství se už nemluvilo, ale když jsme se po několika dnech loučili s Otcem Piem, řekl můj muž, že má teď také přání přestoupit ke katolické církvi. Bylo to krásné, hluboce oblažující rozloučení. Po návratu domů nastal však v něm velice trpký boj, trýznily ho všelijaké pochybnosti. Mimo to jsme byli právě postiženi tolika těžkými starostmi, že se téměř zdálo, jakoby to byla jistá znamení Boží nespokojenosti nad pojatým rozhodnutím. Byla to doba nejtěžších zkoušek pro nás všechny, ale Ježíš nám konečně přispěl svou pomocí ve svém milosrdenství a zbavil nás všeho trápení, takže jsme se mohli vrátit do San Giovanni Rotondo v červenci příštího roku a to tentokrát pro v e l i k ý d e n !
Dne 6. července 1928 byl můj manžel přijat do katolické Církve biskupem z Foggie, navečer dne 7. července vykonal u Otce Pia celoživotní zpověď a 8. července přijal své první svaté přijímání. Na závěr hodlal také přijmout svátost biřmování. Řekl totiž: “Svatým biřmováním chci zpečetit krok, který jsem učinil!“
První návštěvu v San Giovanni Rotondo vykonala paní Katerinovičová začátkem října 1923 v doprovodu přítelkyně, která byly sama konvertitkou prostřednictvím Otce Pia. Touto první návštěvou začíná také zpráva paní Katerinovičové.
„Na Capri, kde jsme žili již několik let, slyšela jsem o Otci Piovi a o jeho dosažených obráceních a uzdraveních. Jako pravoslavná jsem pro něco takového neměla mnoho pochopení. Známost s několika bývalými protestanty, kteří prostřednictvím Otce Pia nalezli cestu ke katolické víře a kteří o něm vyprávěli s nadšením a vděčností, přiblížila mi však znenáhla Otce Pia a konečně jsem také já pocítila přání poznat ho osobně. Jako rozená Rumunka jsem náležela k řecko-pravoslavné církvi, ale jako všem pravoslavným chyběl také mně smysl pro pravá tajemství. Přesto, že má pravoslavné náboženství dogmata, která se podobají katolickým, je jejich praktické používání přece jen zásadně rozdílné u obou náboženství. V pravoslavné církvi je také přijímání a zpověď, zdá se však, že sami kněží jsou jen málo přesvědčeni, o tom, že při přijímání je Kristus skutečně přítomen. Zpověď je věcí vnější formy a jako taková nemůže osvobozovat od tlaku viny ani od zla hříchu. Už na začátku svých univerzitních studií jsem pochybovala o správnosti pravoslaví; viděla jsem nedostatky a nepostačitelnost a pociťovala jsem v něm nekonečnou prázdnotu. Protože jsem nemohla konat nic bez vnitřního přesvědčení, upustila jsem nakonec od náboženských cvičení. Před svatbou jsem však musela jít ke zpovědi a k přijímání. Byla jsem v Římě a našla jsem tam vysoce vzdělaného kněze, který patřil k nejvyšším kruhům pravoslaví. Domnívala jsem se, že jsem v něm nalezla ideál duchovního vůdce, brzy jsem však byla velice zklamána tím knězem a tohle byla moje poslední zpověď.
Po osmnáct let jsem pak nešla vůbec do kostela, ba dokonce jsem se ani nepokřižovala. Někdy, v nouzi, jsem se však mnohokrát modlila, dělala jsem to však víc z lásky k mým příbuzným než z lásky k Bohu. Po pravdě řečeno, měla jsem stále čilý zájem o různé duchovní proudy, hodně jsem četla a byla jsem nadšena zejména indickým náboženstvím. Ach, kolik by toho bylo ke psaní, kdybych chtěla vypočítávat jednotlivé pokusy a zkušenosti, které jsem vykonala a jichž jsem nabyla během těchto osmnácti let. Válka mne přiblížila Bohu, nikoliv však církvi. Myslela jsem, že postačí, budu-li řádným člověkem, který usiluje o dobro a o pravdu a který vyciťuje Boha jako nekonečnou lásku. Když jsem se rozhodla, že pojedu k Otci Piovi, vůbec jsem nemyslela na to, stát se katoličkou. Netoužila jsem po žádné církvi, nahlížela jsem totiž, že se dá žít dobře bez jakékoliv církve.
Sotva jsme dorazili do San Giovanni Rotondo, mela jsem přání vyzpovídat se. Poprosila jsem přítelkyni, aby se otázala Otce Pia, zda se u něho mohu vyzpovídat. Myslela jsem, že Otec Pio splní rád tohle moje přání. K mému úžasu je ihned zamítl. Příštího rána jsme šly na mši Otce Pia. Během této mše se mne zmocnilo takové pohnutí, že jsem musela bez přestání plakat, a to pro věci, pro které jsem nikdy předtím nenaříkala. Pro svou vlastní bídu, pro své hříchy. Náhle jsem však pocítila bolest, kterou jsem dosud neznala. Cítila jsem se jako člověk bez domova, přesto, že jsem měla dvě domoviny: Itálii, která se mi stala duchovním domovem, a Rumunsko, svou rodnou zemi. Katolík se cítí v celém světě doma; kde je jediný katolický kostel – ať je to na dálném východě či v Novém Yorku nebo v poslední vesnici na světě – tam je doma. Tenhle domov jsem neměla. Náhle mi chyběl. Když jsem pak mluvila s Otcem Piem, přišlo na mne znovu takové pohnutí, že jsem musela opět hořce plakat já, která jsem nikdy před jinými neplakala. „Proč tak pláčeš?“ tázal se mne Otec Pio.
„Protože nejsem katoličkou!“ byla moje docela nechtěná odpověď.
„A co ti brání, aby ses jí stala?“ zeptal se Otec Pio.
Vyzpovídala jsem mu své pochybnosti, Otec Pio však mínil, že již nebudou žádné pochybnosti, neboť Bůh si přeje mé obrácení. Daroval mi pak malý katechismus a ukázal mi několik modliteb, kterým jsem se měla naučit. Mluvil se mnou tak prostě, jak mluvíme s dítětem a to mne neobyčejně dojalo. Na mou otázku, čeho je vlastně k mé přípravě třeba – byla jsem už totiž pevně rozhodnuta, že se stanu katoličkou – mi odpověděl: “Je třeba lásky, především lásky!“ V blízkosti Otce Pia jsem pocítila poprvé vnitřní touhu po svatém přijímání. Poznala jsem, že život bez svatého přijímání není žádný život a že katolíci mají tohle štěstí, které jsem dosud neměla. Tehdy jsem také poprvé poznala, že ze všech církví je jediná katolická církev schopná ukazovat nám pravou cestu ke Kristu, že ona jediná nás může den za dnem vést životem, ona jediná že nám umí dávat odvahu, sílu a pomoc. Pravoslaví mi proti ní nic nedalo. Nikde jsem nepociťovala tak jako v San Giovanni Rotondo, jak daleko jsou vzdáleni Kristu pravoslavní.
Ještě v zimě jsem se připravovala na „veliký krok„. Nebyla jsem ušetřena vnitřních bojů, pokušení a zkoušek. Přesto jsem setrvala pevně v modlitbě a důvěře v Boha.
Dne 10. dubna jsem byla přijata do lůna katolické církve. Téhož dne jsem vykonala svou generální zpověď. A dne 13. dubna jsem mohla konečně přijmout svaté přijímání a od toho dne je svaté přijímání mojí největší útěchou, posilou a mým útočištěm ve všech zkouškách a starostech těchto posledních let. Onoho 13. dubna 1924 mi Bůh udělil ještě nekonečnou radost a podivuhodné obrácení mé milované tety. Moje teta, která byla současně mou pěstounkou, byla otevřeného a čestného charakteru, její výrazné vědomí bezúhonný život ji však činily neúprosně přísnou k sobě i vůči jiným. Jako přesvědčená vyznavačka pravoslaví považovala změnu náboženství za nevěru, hanbu a nízkost. Mým rozhodnutím mnoho vytrpěla, nedala mi to však zpozorovat. Vyprávěla mi o tom teprve po svém vlastním obrácení.
Když jsme dne 10. dubna přišly do San Giovanni Rotondo, doprovázela mne ke klášteru a měla přitom možnost seznámit se s Otcem Piem. Protože s ní vyměnil Otec Pio několik slov, která se jí nezamlouvala, neudělalo na ni toto první setkání s Otcem Piem žádný dobrý dojem. Říkali jí, že Otec Pio nikoho nenutí k tomu, aby se stal katolíkem. Proto pociťovala jako opravdu podivné, že Otec Pio se jí hned ptal: “Chcete mne následovat?„ Jistým hlasem odpověděla: „Nikoliv!„ a vysvětlovala mu, že sice pochopila, že je jen jediný Bůh a že proto může být jen jedna pravá Církev, protože však její náboženství se docela podobá náboženství katolickému, nepomýšlí na to, aby je změnila. Ostatně myslí, že je pro něco takového již stará a že také její příbuzní v Rumunsku by jí to měli za zlé. Otec Pio se jí otázal: “Myslíte, že vaši příbuzní se Vás zastanou před Božím trůnem?“
Příštího dne nechtěla jít ke klášteru a jistě by nebyla šla o následující neděli na bohoslužby, kdyby jí Otec Pio nebyl dal svatý obrázek s věnováním, které se jí líbilo.
V tu neděli 13. dubna 1924, kdy jsem přijala opravdově své první svaté přijímání, bylo jen málo lidí po mši svaté v kostele. Otec Pio klečel v jedné lavici za námi a modlil se. Když pak odcházel, následovaly jsme ho. Moje teta se s ním chtěla rozloučit a řekla: „Byl jste tak laskavý a daroval mi obrázek, děkuji vám za něj. A prosím vás, odpusťte mi, jestli jsem vás zarmoutila…..“
„Nejen zarmoutila,“ odvětil Otec Pio, „skutečnou bolest jste mi způsobila!“
Tahle slova se jí dotkla příliš hluboce a vedla k rozmluvě s Otcem Piem, pro ni velmi významné. Ještě téhož dne došla k rozhodnutí, že se stane katoličkou. Celým srdcem se připravovala v příštích měsících na den svého přijetí do katolické Církve a celým srdcem pak žila pro svou víru a mohla tak získat svým příkladem také jiné. Teď chyběl již jen můj manžel. Jeho obrácení se však zdálo být beznadějné. Poněvadž stále vedl spořádaný život a věrně plnil své povinnosti, domníval se, že může Bohu nejlépe sloužit svou poctivostí a změnu náboženství považoval tudíž za plně zbytečnou. Jako bývalý důstojník Ruska považoval mimo to přestoupení k jinému náboženství za hanbu a zradu. Mému přestoupení nečinil naprosto potíží; kdysi si stanovil pro mne jedinou podmínku, totiž zavázal mne, že se nikdy nepokusím chtít ho získat pro katolické náboženství. Dodržovala jsem věrně svůj příslib, neboť po mém obrácení jsme se vyvarovali každé rozmluvy o náboženství. Ve skutečnosti jsem se mnoho modlila za obrácení manžela a usilovala jsem odkládat postupně všechny své dřívější chyby, abych mu dokázala působení svého náboženství. Všechno ostatní jsem přenechala Božímu milosrdenství.
V září roku 1926 jsem se vrátila potřetí do San Giovanni Rotondo a tentokrát mně chtěl můj manžel doprovázet. Již od prvního okamžiku pociťoval vnitřní náklonnost k Otci Piovi a nemohl se nasytit pobytu v jeho přítomnosti. Také jemu to vyšlo tak, jako kdysi mně: přepadl ho pocit vyloučenosti. Poznával v sobě hříšníka, který se cítil nehodný ve společnosti dítek božích. Plakal, zatímco Otec Pio sloužil mši svatou. Když měl však potom rozmluvu s Otcem Piem o náboženství, setrval tvrdošíjně na svých dřívějších názorech. Můj muž viděl v Otci Piovi člověka mírného jako světec, v jehož blízkosti by stále rád žil. Přes silnou náklonnost k Otci Piovi nepřenesl se přes to, aby se vzdal svých názorů, domníval se totiž, že by tím ublížil svému svědomí a své cti.
V následujícím létě onemocněl můj manžel tak těžce, že jsme měli obavu o jeho život. Přímluva svaté Terezie od Ježíška a Otce Pia pomohly tak vůčihledně, že přestál chorobu. To nám dalo podnět k další návštěvě v San Giovanni Rotondo v září 1927. Vzali jsme s sebou také dceru a chtěli jsme strávit u Otce Pia několik dní. Opět měl manžel několik rozmluv s Otcem Piem. Mluvilo se zejména o východní Církvi. Otec Pio objasňoval důvody, které tehdy vedly k odpadu východní církve, a podal jasný obraz o současném pravoslaví. Přestože byl můj manžel původcem těchto rozmluv a přál si je, byl jimi nakonec tak popuzen, že chtěl jednoho dne ve zlosti opustit klášter a okamžitě jet nazpět na Capri.
Byla jsem tím velmi rozesmutnělá, nevzpouzela jsem se však a připravovala jsem všechno na zpáteční cestu. Ale můj muž nemohl náhle odcestovat. Zůstali jsme, přece si však umínil, že se už do kláštera nevrátíme. Leč již příštího dne to táhlo mocně mého manžela k Otci Piovi, který ho srdečně přijal a ujistil ho, že by přece jen i přes rozdílnost názorů /náboženských/ mohli zůstat dobrými příteli. O náboženství se už nemluvilo, ale když jsme se po několika dnech loučili s Otcem Piem, řekl můj muž, že má teď také přání přestoupit ke katolické církvi. Bylo to krásné, hluboce oblažující rozloučení. Po návratu domů nastal však v něm velice trpký boj, trýznily ho všelijaké pochybnosti. Mimo to jsme byli právě postiženi tolika těžkými starostmi, že se téměř zdálo, jakoby to byla jistá znamení Boží nespokojenosti nad pojatým rozhodnutím. Byla to doba nejtěžších zkoušek pro nás všechny, ale Ježíš nám konečně přispěl svou pomocí ve svém milosrdenství a zbavil nás všeho trápení, takže jsme se mohli vrátit do San Giovanni Rotondo v červenci příštího roku a to tentokrát pro v e l i k ý d e n !
Dne 6. července 1928 byl můj manžel přijat do katolické Církve biskupem z Foggie, navečer dne 7. července vykonal u Otce Pia celoživotní zpověď a 8. července přijal své první svaté přijímání. Na závěr hodlal také přijmout svátost biřmování. Řekl totiž: “Svatým biřmováním chci zpečetit krok, který jsem učinil!“
