Třeba vám pomůže nepatrný přehled zločinů imperiallismu
římského sysstemu :NIKDY VIAC..
zde dokument soudních řízení s Tisovou/hlinkovou gardou doloženo:

při zpovědi dostává mladý gardista radu: to že si zabiješ Židy

a partyzány není hřích ,protože jsou proti našemu

Hitlerovskému Slovenskému státu.....
zde:KRYSÍ DÍRY.
Dal Pán Ježíš příkaz svým učedníkům zabíjet ty kdo nejsou Židy?/
v našem případě Boží děti Pravoslavné?
Nedal ani rekatolizaci, vy jste děti zločinného systému. Váš B16
zde před léty propagoval:Jednu světovou banku a jednu světovou
vládu------to prý svět zachrání......ne Pán Ježíš Kristus.
Hanba pluť

Bol to Teodósius. Konštantín ukončil prenasledovanie a začal spoluprácu. Pravé náboženstvo má byť štátne to velí už rozum, aké iné ako spásne má byť štátnym? Ono to vôbec nie je tak zložité akým to kacíri zámerne robia.

Už pred legalizáciou bolo Kresťanstvo vo všetkých vrstvách, tieto valtíkoviny sú aj vtipné ale už nudné takto dokola.

"Slovo soudruh se zdrobnělinou soudružec je doloženo již ve starší češtině ve významu »člověk názorově blízký, přítel« a až do doby, kdy se ho začalo užívat v české sociální demokracii ve druhé polovině 19. století jako náhrada německého Genosse v oslovení členů této strany navzájem, nebylo nijak svázáno se členstvím v kterékoliv sdružení.
Připomeneme, že Eliška Krásnohorská v libretu Smetanovy opery Čertova stěna vložila do úst Jarkovi, jednomu z hrdinů příběhu, slova »Michálek, soudruh můj« ve významu »spřízněnec, přítel«; teprve nacistická cenzura tu nařídila změnu věty nahrazením slova soudruh slovem přítel. Během 19. století se zavádělo ve spolcích, politických stranách a jiných uskupeních oslovení členů jednotným označením, velmi často »příteli«, »bratře« i »soudruhu«, nacisté zavedli pro své stoupence oslovení »soukmenovče« apod.
Tento zvyk pokračoval i po 2. světové válce, avšak sociální demokracie po svém obnovení počátkem devadesátých let 20. století od oslovení soudruh odstoupila (neprávem).
V době po roce 1948 se zavedlo oslovení soudruhu, soudružko místo pane, paní/slečno jako úřední i tam, kde oslovený nebyl názorovým stoupencem oslovujícího, začalo se říkat soudruhu řediteli, soudruhu generále apod., čímž vznikl zkreslený dojem o účelovosti tohoto oslovení a objevila se sklon považovat oslovení soudruhu, soudružko za »komunistický výmysl«. Je škoda, že ti, kteří usilovali o návrat k poměrům před rokem 1948, zapomněli na skutečnou podstatu slova již staročeského a že přídavné jméno soudružný ve významu »přátelský, usilující o totéž« a sloveso soudružit »být názorově stejný se mnou« zaniklo. "
Takže zřejmě kvůli tomu bylo slovo soudruh v pozdějších překladech odstraněné.
Myslím si, že byste se v tomo případě spíš měl obrátit na slovenský jazykový ústav (Matice slovenská Martin) nebo na pobočku ČSAV v Brně, kde se zabývají etymologii , nebo na národní knihovny – mají víc informací." zdroj. stejně jako níže v komentářích
–