KATOLÍCI A KREMACE
Pokud si přečteme, jaké stanovisko zaujímala Církev ke kremaci, tedy zpopelnění zemřelých, pak zjistíme, že u pokoncilní Církve došlo k obratu takřka o 180 stupňů. Katoličtí kněží u nás dnes už běžně asistují u pohřebních obřadů v krematoriích a proti pohřbu žehem se již vůbec nemluví. Na dotaz se nám obvykle dostane vysvětlení, že dříve byla kremace výrazem proticírkevního a ateistického názoru, zatímco dnes tomu už tak není…
Myšlenka spalovat mrtvoly vznikla za Velké francouzské revoluce, ale nebyla uzákoněna. Zednářství si ji však vzalo do programu v boji proti katolické církvi a propagovalo ji zejména od poloviny 19. století v Anglii, Německu a Itálii. Roku 1869 na svém kongresu v Neapoli, svolaném proti I. Vatikánskému koncilu, zednáři prohlásili, že násilným zničením lidského těla v ohni má být symbolizováno materialistické učení, že po smrti není vzkříšení, ani soud, ani život věčný. Tuto propagandu pak převzalo ateistické hnutí Volná myšlenka. První krematoria měla severoitalský Milán (1876) a durynské město Gotha (1878); na našem území byla první postavena v Liberci (1917) a v Pardubicích (1923).
Uveďme si zde tradiční křesťanskou argumentaci proti pohřbům žehem podle učení Církve (použita stať docenta církevního práva Msgre. ThDr. Josefa Burýška z roku 1937). První čtyři důvody jsou dogmatické, pátý důvod je právní:
Tělo člověka bylo vzato ze země a do země se musí vrátit.
Písmo Starého zákona a Nového zákona zná jen pohřeb do země, spalování mrtvých zmiňuje jen jednou, a to jako trest za velké zločiny, např. krvesmilství.
Ježíš Kristus sám byl pohřben do země.
Spálením by tělo křesťana bylo zničeno násilně.
Spálením zmizí každá stopa násilné smrti a je tak znemožněno dodatečné ohledání.
A ještě citace katolického katechismu, které dokládají posun v postoji:
1944: „Mrtvé tělo katolického křesťana se pohřbívá do země. Tam se rozkládá v prach způsobem ne násilným a ne viditelným, nýbrž přirozeně a skrytě. Takový rozklad nejlépe vyhovuje lidskému citu živých. Tak byli pochováni Kristus, Panna Maria i první křesťané. Při tom zůstala církev dodnes a zakazuje přísně svým členům dáti se po smrti spálit, poněvadž je to způsob pohanský. Neuposlechnouti toho zákazu by znamenalo, chtít umříti ve hříchu. Takovým se odpírá po smrti církevní doprovod.“ (Katechismus katolického náboženství, Olomouc 1944).
1968: Totéž, ale již s dodatkem: „Mimořádně též dovoluje Církev pohřeb žehem“. (Tomášek F.: Katolický katechismus, Praha 1968).
Rozšíření pohřbů kremací se jistě značně liší podle stupně zbožnosti té které země. Uvádí se, že v bezbožeckém Česku je až 80 % pohřbů žehem, naproti tomu v tradičně katolických zemích je to mnohem méně. Propagace tohoto způsobu se stala typickou pro modernistickou Československou církev, která ke svým sborům zpravidla přistavovala kolumbária pro urny s popelem. Pravoslavná církev nikdy kremace neschválila. Stejně tak v hlavních monoteistických náboženstvích, islámu a judaismu je kremace věřících přísně zakázána. Liberální přístup mají spíše protestantská společenství. Osobně se domnívám, stejně jako teologové před 2. Vatikánem, že pohřeb žehem je skutečně spíše nekřesťanský, nekatolický a že argumenty, výše uvedené ve čtyřech, resp. pěti bodech, mají svou váhu.
Jiří Černý
více zde Katolíci a kremace – Duše a hvězdy
Myšlenka spalovat mrtvoly vznikla za Velké francouzské revoluce, ale nebyla uzákoněna. Zednářství si ji však vzalo do programu v boji proti katolické církvi a propagovalo ji zejména od poloviny 19. století v Anglii, Německu a Itálii. Roku 1869 na svém kongresu v Neapoli, svolaném proti I. Vatikánskému koncilu, zednáři prohlásili, že násilným zničením lidského těla v ohni má být symbolizováno materialistické učení, že po smrti není vzkříšení, ani soud, ani život věčný. Tuto propagandu pak převzalo ateistické hnutí Volná myšlenka. První krematoria měla severoitalský Milán (1876) a durynské město Gotha (1878); na našem území byla první postavena v Liberci (1917) a v Pardubicích (1923).
Uveďme si zde tradiční křesťanskou argumentaci proti pohřbům žehem podle učení Církve (použita stať docenta církevního práva Msgre. ThDr. Josefa Burýška z roku 1937). První čtyři důvody jsou dogmatické, pátý důvod je právní:
Tělo člověka bylo vzato ze země a do země se musí vrátit.
Písmo Starého zákona a Nového zákona zná jen pohřeb do země, spalování mrtvých zmiňuje jen jednou, a to jako trest za velké zločiny, např. krvesmilství.
Ježíš Kristus sám byl pohřben do země.
Spálením by tělo křesťana bylo zničeno násilně.
Spálením zmizí každá stopa násilné smrti a je tak znemožněno dodatečné ohledání.
A ještě citace katolického katechismu, které dokládají posun v postoji:
1944: „Mrtvé tělo katolického křesťana se pohřbívá do země. Tam se rozkládá v prach způsobem ne násilným a ne viditelným, nýbrž přirozeně a skrytě. Takový rozklad nejlépe vyhovuje lidskému citu živých. Tak byli pochováni Kristus, Panna Maria i první křesťané. Při tom zůstala církev dodnes a zakazuje přísně svým členům dáti se po smrti spálit, poněvadž je to způsob pohanský. Neuposlechnouti toho zákazu by znamenalo, chtít umříti ve hříchu. Takovým se odpírá po smrti církevní doprovod.“ (Katechismus katolického náboženství, Olomouc 1944).
1968: Totéž, ale již s dodatkem: „Mimořádně též dovoluje Církev pohřeb žehem“. (Tomášek F.: Katolický katechismus, Praha 1968).
Rozšíření pohřbů kremací se jistě značně liší podle stupně zbožnosti té které země. Uvádí se, že v bezbožeckém Česku je až 80 % pohřbů žehem, naproti tomu v tradičně katolických zemích je to mnohem méně. Propagace tohoto způsobu se stala typickou pro modernistickou Československou církev, která ke svým sborům zpravidla přistavovala kolumbária pro urny s popelem. Pravoslavná církev nikdy kremace neschválila. Stejně tak v hlavních monoteistických náboženstvích, islámu a judaismu je kremace věřících přísně zakázána. Liberální přístup mají spíše protestantská společenství. Osobně se domnívám, stejně jako teologové před 2. Vatikánem, že pohřeb žehem je skutečně spíše nekřesťanský, nekatolický a že argumenty, výše uvedené ve čtyřech, resp. pěti bodech, mají svou váhu.
Jiří Černý
více zde Katolíci a kremace – Duše a hvězdy
