Luther: Stal jsem se mnichem, abych se vyhnul stíhání...
Roku 1546 je Luther pozván knížetem Mansfeldem jako zprostředkovatel ve sporu. Je s ním báječně zacházeno. Na jeho kázání je nával. Následují hostiny. Během pitky se zvedne a píše za smíchu a žertů na zeď invektivu proti papeži, náhle ho zaplaví stará úzkost, společnost vidí, jak se vrací ponuře na své místo, aniž by řekl jediné slovo. Dokonce ani opilost mu nevrací jeho obvyklou užvaněnost. Jeho sluhové později prozradili, že oné noci 18. února 1546 odnesli Mistra zpitého do bezvědomí na jeho lože. Když se nazítří vrátili, aby ho oblékli, našli ho pověšeného na sloupcích jeho postele a zardoušeného. Ďábel, s nímž, jak se chlubil, měl spát častěji než se svou ženou, se s ním spojil, s jeho nenávistí, jeho zoufalstvím
Kdo byl Luther

Celou tu „fascinaci Lutherem“ u příležitosti jubilea satanské reformace zahájil kard. Kasper svojí novou knihou „Luther“, kde dokonce píše, že Katolická církev by se měla omluvit veřejně za to, že Lutherovy podněty tenkrát odmítla a prohlásile jej za kacíře. Papež František na zpáteční cestě z Krakova v letadle na tisk. konferenci tutu Kasperovu knihu pochválil. Již před lety kard. Lehmann se vyjádřil, že Luther by měl být prohlášen církevním učitelem na stejné úrovni se sv. Augustinem a sv. Tomášem Akvinským. Ještě jenom schází, aby byl v Římě oficiálně zahájen Lutherův beatifikační proces, i toho se můžeme klidně dočkat. To, že Luther byl smilník a notor. alkoholik, z čehož se nikdy nekál, ale naopak se tím chlubil, se patrně z jeho životopisu vytěsní a nebude se smět o tom v Církvi mluvit.
/prof. Malý/

Němečtí biskupové i na jiných místech několikrát opakují mýtus o údajné Lutherově úctě k Písmu svatém, která si zaslouží uznání katolíků, není-li přímo důvodem k jejich zhanbení. Jedná se ale o zastírání pravdy a pravé tváře Martina Luthera, který se ve skutečnosti o řadě pasáží či dokonce celých knihách Písma svatého vyjadřoval hanlivě a při jeho překladu se dopouštěl záměrných překroucení.
Doktor Martin v dopise „ctihodnému a váženému N., nejdražšímu pánu a příteli“ z 8. září 1530 v souvislosti s námitkami předkoncilních katolíků, že ve svém překladu svévolně zasahuje do Písma svatého, psal:

„Pokud tvůj papeženec dělá velký povyk kolem slova sola [‚samou‘, v souvislosti ‚samou vírou‘], řekni mu toto: ‚Doktor Martin Luther to tak bude mít, a on říká, že papeženec a osel jsou totéž.‘ Hoc volo, sic iubeo, sit pro ratione voluntas. [‚To chci, tak poroučím, důvodem má ať je vůle.‘] Neboť nebudeme žáky ani učedníky papeženců, ale spíše se staneme jejich učiteli a soudci. […] Velmi dobře vím, že v řeckém či latinském textu není v Řím. 3 slovo solum; papeženci mě to nemusejí učit. Je pravdou, že ta čtyři písmena s-o-l-a tam nejsou. A ty oslí hlavy na ně zírají jako kráva na nová vrata, přičemž si neuvědomují, že to je ve smyslu textu. Pokud má být překlad jasný a úderný, tak to tam zaznívá. Chtěl jsem mluvit německy, ne latinsky nebo řecky…“

Patrně se jednalo o stejnou němčinu, kterou mluví i dnešní němečtí biskupové.

/ M.R. Čejka/