Církev je jedna
katechismus katolické církve:
„To je jediná Kristova církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou.“ Tyto čtyři znaky, nedílně navzájem spojené, označují podstatné rysy církve a jejího poslání. Církev je nemá sama od sebe; je to Kristus, který skrze Ducha svatého dává své církvi, aby byla jedna, svatá, katolická (všeobecná) a apoštolská; on ji také volá, aby uskutečnila každý z těchto charakteristických znaků.
Jen vírou lze poznat, že tyto charakteristické rysy církve pramení z jejího božského původu. Nicméně jejich dějinné projevy jsou znameními, jež jasně mluví k lidskému rozumu. „Církev,“ připomíná 1. vatikánský koncil, „pro svou vynikající svatost … pro svou všeobecnou jednotu, neotřesitelnou stálost je sama sebou velkým a trvalým důvodem věrohodnosti a nezvratným důkazem svého božského poslání.“
Církev je jedna už pro svůj původ: „Nejvyšším vzorem a zdrojem tohoto tajemství je jednota v Trojici osob jednoho Boha, Otce a Syna v Duchu svatém.“ Církev je jedna, protože je dílem jednoho zakladatele: „Vtělený Syn … smířil totiž skrze svůj kříž všechny lidi s Bohem, obnovil jednotu všech v jednom lidu a v jednom těle.“ Církev je jedna svou duší: „Duch svatý, který sídlí ve věřících a naplňuje i řídí celou církev, vytváří ono podivuhodné společenství věřících a tak hluboce všechny v Kristu spojuje, že je zdrojem jednoty církve.“ Patří tedy k samotné podstatě církve, že je jedna: „Jak úžasné tajemství! Je jediný Otec ve vesmíru, jediný Logos vesmíru a také jediný Duch svatý, všude stejný; a také jediná panna, jež se stala matkou, a já ji rád nazývám církev.“
Nicméně již od počátku se tato „jedna“ církev představuje s velikou rozmanitostí, která pochází jak z různosti Božích darů, tak z různorodosti osob, které tyto dary dostávají. V jednotě Božího lidu se shromažďují rozmanité národy a kultury. Mezi členy církve existuje různost darů, funkcí, podmínek a způsobů života; „v církevním společenství existují místní církve, které si uchovávají vlastní tradice“. Velké bohatství takové rozmanitosti není na překážku jednotě církve. Přesto však hřích a tíže jeho následků stále ohrožují dar jednoty. I apoštol musí vyzývat „… horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení, spojeni poutem pokoje“ (Ef 4,3).
Jaká jsou pouta jednoty? Především „láska, neboť ona je svorník dokonalosti“ (Kol 3,14). Avšak jednotu církve v čase zajišťují také viditelná pouta společenství: — vyznávání jediné víry přijaté od apoštolů; — společné slavení bohoslužby, především svátostí; — apoštolská posloupnost skrze svátost kněžství, která udržuje bratrskou svornost Boží rodiny.
„Jediná Kristova církev …“ je ta, kterou „po svém zmrtvýchvstání náš Spasitel odevzdal Petrovi jako pastýři, jemu a ostatním apoštolům ji svěřil, aby ji šířili a řídili … Tato církev, ustavená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje (… uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním.“ Dekret 2. vatikánského koncilu o ekumenismu objasňuje: „Jedině prostřednictvím katolické církve, která je všeobecným nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo tělo na zemi, k němuž se potřebují plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu.“
Ve skutečnosti „v této jedné a jediné Boží církvi už od samého začátku vznikaly určité roztržky, které apoštol ostře kárá a odsuzuje. V pozdějších stoletích však vznikly rozsáhlejší rozpory a nemalé společnosti se odloučily od plného společenství katolické církve, leckdy ne bez viny lidí z obou stran“. K rozštěpením, která zraňují jednotu Kristova Těla (totiž bludařství, odpad a rozkol), nedochází bez hříchu lidí: „Kde je hřích, tam je rozrůzněnost, tam jsou schizmata, tam jsou bludy, tam jsou spory. Kde však vládne ctnost, tam je jednota, tam je vzájemnost, jež působí, že všichni věřící jsou jedno srdce a jedna duše.“
Ti, kdo se dnes rodí ve společenstvích vzešlých z takových rozštěpení a dospívají v nich k víře v Krista, „nemohou být viněni z hříchu odloučení a katolická církev k nim přistupuje s bratrskou úctou a láskou … Vírou ve křtu jsou ospravedlněni a přivtěleni ke Kristu, proto jim právem náleží čestné označení křesťanů a synové katolické církve je oprávněně uznávají za své bratry v Pánu“.
Kromě toho „některé prvky posvěcení a pravdy“ „mohou existovat mimo viditelné hranice katolické církve …: psané Boží slovo, život milosti, víra, naděje a láska i jiné vnitřní dary Ducha svatého a viditelné prvky“. Kristův duch používá těchto církví a církevních společenství jako nástrojů spásy, jejichž účinnost pochází z té plnosti milosti a pravdy, kterou Kristus dal katolické církvi. Všechna tato dobra pocházejí od Krista a vedou k němu a „vybízejí ke katolické jednotě“.
Jednotu Kristus udělil své církvi od počátku. Věříme, že „subsistuje neztratitelné v katolické církvi, a doufáme, že bude stále více vzrůstat až do konce věků“. Kristus vždy dává své církvi dar jednoty, ale církev se za ni musí stále modlit a usilovně ji chránit, posilovat a zdokonalovat, aby byla takovou, jakou po ní chce Kristus. Proto se sám Ježíš v hodině svého utrpení modlil a nepřestává prosit Otce za jednotu svých učedníků: „Ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ (Jan 17,21). Touha po obnovení jednoty všech křesťanů je Kristův dar a výzva Ducha svatého.
Starost o obnovení jednoty „je záležitostí celé církve, věřících i pastýřů“. Ale je také třeba si uvědomit, „že tento svatý záměr — znovu usmířit všechny křesťany v jednotě jedné a jediné Kristovy církve — přesahuje lidské síly a schopnosti“. Proto skládáme všechnu svou naději „v Kristovu modlitbu za církev, v lásku Otce k nám a v sílu Ducha svatého“.
„To je jediná Kristova církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou.“ Tyto čtyři znaky, nedílně navzájem spojené, označují podstatné rysy církve a jejího poslání. Církev je nemá sama od sebe; je to Kristus, který skrze Ducha svatého dává své církvi, aby byla jedna, svatá, katolická (všeobecná) a apoštolská; on ji také volá, aby uskutečnila každý z těchto charakteristických znaků.
Jen vírou lze poznat, že tyto charakteristické rysy církve pramení z jejího božského původu. Nicméně jejich dějinné projevy jsou znameními, jež jasně mluví k lidskému rozumu. „Církev,“ připomíná 1. vatikánský koncil, „pro svou vynikající svatost … pro svou všeobecnou jednotu, neotřesitelnou stálost je sama sebou velkým a trvalým důvodem věrohodnosti a nezvratným důkazem svého božského poslání.“
Církev je jedna už pro svůj původ: „Nejvyšším vzorem a zdrojem tohoto tajemství je jednota v Trojici osob jednoho Boha, Otce a Syna v Duchu svatém.“ Církev je jedna, protože je dílem jednoho zakladatele: „Vtělený Syn … smířil totiž skrze svůj kříž všechny lidi s Bohem, obnovil jednotu všech v jednom lidu a v jednom těle.“ Církev je jedna svou duší: „Duch svatý, který sídlí ve věřících a naplňuje i řídí celou církev, vytváří ono podivuhodné společenství věřících a tak hluboce všechny v Kristu spojuje, že je zdrojem jednoty církve.“ Patří tedy k samotné podstatě církve, že je jedna: „Jak úžasné tajemství! Je jediný Otec ve vesmíru, jediný Logos vesmíru a také jediný Duch svatý, všude stejný; a také jediná panna, jež se stala matkou, a já ji rád nazývám církev.“
Nicméně již od počátku se tato „jedna“ církev představuje s velikou rozmanitostí, která pochází jak z různosti Božích darů, tak z různorodosti osob, které tyto dary dostávají. V jednotě Božího lidu se shromažďují rozmanité národy a kultury. Mezi členy církve existuje různost darů, funkcí, podmínek a způsobů života; „v církevním společenství existují místní církve, které si uchovávají vlastní tradice“. Velké bohatství takové rozmanitosti není na překážku jednotě církve. Přesto však hřích a tíže jeho následků stále ohrožují dar jednoty. I apoštol musí vyzývat „… horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení, spojeni poutem pokoje“ (Ef 4,3).
Jaká jsou pouta jednoty? Především „láska, neboť ona je svorník dokonalosti“ (Kol 3,14). Avšak jednotu církve v čase zajišťují také viditelná pouta společenství: — vyznávání jediné víry přijaté od apoštolů; — společné slavení bohoslužby, především svátostí; — apoštolská posloupnost skrze svátost kněžství, která udržuje bratrskou svornost Boží rodiny.
„Jediná Kristova církev …“ je ta, kterou „po svém zmrtvýchvstání náš Spasitel odevzdal Petrovi jako pastýři, jemu a ostatním apoštolům ji svěřil, aby ji šířili a řídili … Tato církev, ustavená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje (… uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním.“ Dekret 2. vatikánského koncilu o ekumenismu objasňuje: „Jedině prostřednictvím katolické církve, která je všeobecným nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo tělo na zemi, k němuž se potřebují plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu.“
Ve skutečnosti „v této jedné a jediné Boží církvi už od samého začátku vznikaly určité roztržky, které apoštol ostře kárá a odsuzuje. V pozdějších stoletích však vznikly rozsáhlejší rozpory a nemalé společnosti se odloučily od plného společenství katolické církve, leckdy ne bez viny lidí z obou stran“. K rozštěpením, která zraňují jednotu Kristova Těla (totiž bludařství, odpad a rozkol), nedochází bez hříchu lidí: „Kde je hřích, tam je rozrůzněnost, tam jsou schizmata, tam jsou bludy, tam jsou spory. Kde však vládne ctnost, tam je jednota, tam je vzájemnost, jež působí, že všichni věřící jsou jedno srdce a jedna duše.“
Ti, kdo se dnes rodí ve společenstvích vzešlých z takových rozštěpení a dospívají v nich k víře v Krista, „nemohou být viněni z hříchu odloučení a katolická církev k nim přistupuje s bratrskou úctou a láskou … Vírou ve křtu jsou ospravedlněni a přivtěleni ke Kristu, proto jim právem náleží čestné označení křesťanů a synové katolické církve je oprávněně uznávají za své bratry v Pánu“.
Kromě toho „některé prvky posvěcení a pravdy“ „mohou existovat mimo viditelné hranice katolické církve …: psané Boží slovo, život milosti, víra, naděje a láska i jiné vnitřní dary Ducha svatého a viditelné prvky“. Kristův duch používá těchto církví a církevních společenství jako nástrojů spásy, jejichž účinnost pochází z té plnosti milosti a pravdy, kterou Kristus dal katolické církvi. Všechna tato dobra pocházejí od Krista a vedou k němu a „vybízejí ke katolické jednotě“.
Jednotu Kristus udělil své církvi od počátku. Věříme, že „subsistuje neztratitelné v katolické církvi, a doufáme, že bude stále více vzrůstat až do konce věků“. Kristus vždy dává své církvi dar jednoty, ale církev se za ni musí stále modlit a usilovně ji chránit, posilovat a zdokonalovat, aby byla takovou, jakou po ní chce Kristus. Proto se sám Ježíš v hodině svého utrpení modlil a nepřestává prosit Otce za jednotu svých učedníků: „Ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ (Jan 17,21). Touha po obnovení jednoty všech křesťanů je Kristův dar a výzva Ducha svatého.
Starost o obnovení jednoty „je záležitostí celé církve, věřících i pastýřů“. Ale je také třeba si uvědomit, „že tento svatý záměr — znovu usmířit všechny křesťany v jednotě jedné a jediné Kristovy církve — přesahuje lidské síly a schopnosti“. Proto skládáme všechnu svou naději „v Kristovu modlitbu za církev, v lásku Otce k nám a v sílu Ducha svatého“.
