Protože tedy zchytralost modernistů (tak jsou totiž právem nazýváni) spočívá v tom, že své nauky nepředkládají pohromadě, ale rozptýleně, jako by ani k sobě nepatřily a zdály se jen dvojsmyslné a neurčité, ač jsou ve skutečnosti jednoznačné a souvislé, bude záhodno, ctihodní bratři, napřed tyto nauky shrnout, abychom pak objevili příči- ny těchto bludů a předepsali léky na odvrácení zkázy. Abychom však v této složité záležitosti řádně postupovali, je nutno především upo- zornit na to, že každý modernista hraje několik úloh, které stále směšuje. Jsou to úlohy filosofa, věřícího, teologa, historika, apologety a obnovovatele. Kdo chce správně po- znat jejich naukovou soustavu a pochopit její předpoklady a důsledky, musí všechny tyto úlohy přesně rozeznat. z encykliky svatého Pia X. Pascendi Dominici Gregis

"Neomylnost, kterou božský Vykupitel chtěl dát své Církvi při rozhodování v nauce o víře a mravech, má takový rozsah jako poklad božského zjevení, který nutno uchovávat a věrně vykládat. Tyto neomylnost přísluší pro jeho úřad římskému veleknězi, hlavě biskupského sboru, když prohlašuje s konečnou platností nauku o víře a mravech." (LG 25)

Pokud mnozí lidé mají pro neomylnost Církve jenom úsměv, je do známkou toho, že jejich představy o této neomylnosti jsou nesprávné. Domnívají se, že jde o absolutní neomylnost, řekl bych neschopnost mýlit se, takže ať řekne papež cokoli, nemůže se dopustil omylu. Mnozí si také myslí, že tato neomylnost je soukromá osobní vlastnost papeže a že může podle ní neomezeně jednat v každém směru.

Co je to tedy ta neomylnost?

Neomylnost je zvláštní Boží dar, charisma, náležející Církvi. Vyplývá ze samotné podstaty Kristovy Církve. Vždyť Kristus zůstává neviditelnou Hlavou své Církve, a proto se stará o to, aby věřící měli jistotu v otázkách víry. Darem neomylnosti jeho Duch osvěcuje Církev tak, že ti, kdo ji vedou, se neodchýlí od těch pravd, které Kristus hlásal, a budou je věřícím správně předkládat a vykládat.

Neomylnost je hlavní výsada učitelského úřadu Církve. Neomylnost náleží celé Církvi, třebaže jejím nositelem je papež a biskupové ve spojení s papežem. Dar neomylnost tedy nepřísluší papeži jako soukromé osobě, nýbrž jako nejvyššímu pastýři Církve. Dar neomylnosti je papeži dán nikoli k jeho osobnímu prospěchu, nýbrž k prospěchu Církve, aby měl celý vykoupený Boží lid zaručenu jistotu božské pravdy.

Co tedy z toho, co papež říká a píše, má pečeť neomylnosti a co nikoli?

Papežova neomylnost se omezuje na Boží zjevení, které má uchovávat, předkládat věřícím a neomylně vykládat. Papežské encykliky a různé jeho listy a projevy nejsou samy sebou neomylné. Ani všechny dekrety církevních sněmů nejsou samy sebou neomylné. O neomylném výroku papeže mluvíme tehdy, když vyhlašuje nauku víry nebo mravů jako nejvyšší pastýř Církve, jehož rozhodnutí je konečné a závazné pro celou Církev. Totéž platí o rozhodnutích všeobecného sněmu, kde biskupové ve spojení se hlavou Církve rozhodují v otázkách víry a mravů. Jejich rozhodnutí je neomylné, pokud je učiněno s konečnou platností a má zavazovat celou Církev k jeho přijetí, jako je tomu ve všech rozhodnutích ohledně věrouky.

Neomylnost je Kristův dar Církvi. Věřící Boží lid má na tomto Božím daru účast tím, že přijímá neomylná rozhodnutí učitelského úřadu v naprosté jistotě, že se nemýlí. A to není žádná nepatrná věc. Sotva se věřící člověk opře o neomylné rozhodnutí učitelského úřadu Církve, hned mizí pochybnosti, které mučily jeho duši, a v duši se mu rozhostí radostný pokoj. A ten sledovat náš Spasitel, když ve svém Duchu dal Církvi dar neomylnosti. Tady nejde o žádnou přirozenost vlastnost. Jde o působení Ducha svatého. Duch svatý je duší Kristovy Církve. Jde o tajemné působení, které se zakládá na celkovém Kristově pojetí Církve, kterou založil, ve které chtěl dále působit a to až do konce světa. Církev má skončit své poslání na světě teprve tehdy, až nastane jeho konec. Potom má její život pokračovat ve věčné blaženosti. K tomu bylo naprosto nutné, aby Církev nikdy neupadla do bludu, aby zůstávala stále držitelkou pravdy svého božského Zakladatele.

K čemu přesněji potřebuje Církev dar neomylnosti?

Pokud máme na mysli správný pojem Církve, pak je nám jasné, že dar neomylnosti byl pro ni naprosto nutný. Když říká Kristus o své Církvi, kterou se rozhodl vybudovat na Petrovi, že ji pekelné mocnosti nepřemohou, tedy tím praví, že jí dá tento dar. Církev se skládá z lidí, kteří jsou vlastní přirozeností chybující. Proto by Církev bez daru neomylnosti během doby upadala do bludů, až by nakonec byla přemožena peklem. Církev je Kristovou Církví tím, a jedině tím, že pravdivě uchovává jeho poselství, že se drží jeho pravdy. Ztráta tohoto poselství, ztráta Kristovy pravdy, na jejíž místo by nastoupil blud, by znamenala vítězství lži a pekelných mocností. Znáte nějaký způsob, jak zachovat naprostou věrnost Kristově pravdě lidskými prostředky?

Ne.

Jak by bylo možné nedopustit se nějakého omylu v uchovávání a předávání Kristova učení bez zvláštní pomoci Ducha svatého?

Nevím.

Znáte jiný způsob, jak by mohlo vedení Církve zachovat neporušenou Kristovu pravdu a správně ji vykládat bez tohoto mimořádného daru neomylnosti?

Ne.

Víte o nějakém lidském způsobu, jakým by se dalo docílit, aby věřící mohli mít jistotu v rozhodnutích učitelského úřadu Církve, kromě toho, že se mohou spolehnout na to, že Duch svatý vede hlavu Církve darem neomylnosti?

Ne.

Já také ne. Každý známe sám sebe i jiné lidi, že jsme chybující. Kristus ještě lépe než kdokoli z nás znal lidskou slabost v tomto směru. Věděl, že by se neudržela jednota jeho Církve, kdyby v ní chybělo jeho skryté působení. Proto slibuje své Církvi: "Já jsem s vámi až do konce světa." (Mt 28,20) Kristova duchovní přítomnost v Církvi je zárukou vítězství jeho pravdy nad nebezpečím, že bude nějakým způsobem zfalšována. Kdekoliv čteme v Písmě, už ve Starém zákoně, o přítomnosti Boha mezi lidmi, jde pokaždé o záruku, že jeho dílo bude mít úspěch. Když slibuje Kristus apoštolům, že s nimi - tedy se svou Církví - bude až do konce světa, slibuje tím, že pravda, kterou hlásal a kterou jim předal, aby ji hlásali dále, nebude porušena bludem. Ono se všechno lehce kritizuje a kroutí nechápavě hlavou nad neomylností Církve, ale znáte nějaký jiný způsob, jakým by se to dalo zajistit, bez daru neomylnosti? Navrhněte ho.

Neznám žádný lepší prostředek.

Proto Kristus slibuje své Církvi Ducha svatého, který v ní bude působit. "Až přijde on, Duch pravdy, povede vás k celé pravdě", řekl Ježíš apoštolům (Jan 16,13). Duch svatý se nazývá Duch pravdy. Jeho činnost se projeví v Církvi tím, že povede všechny k pravdě. Tento Duch pravdy zůstane v Církvi stále a bude její duší. Církev jím bude žít, tak jako každá živá bytost žije duší. V něm bude záruka pravdy, protože je Duchem pravdy. Křesťané, katolíci, i teologové, ba i kněží a biskupové mohou jako soukromé osoby bloudit, ale s Církví je to jiné, protože je oživována Duchem pravdy a tak trvale udržována v pravdě. Je tedy možné, aby Kristova Církev bloudila?

Ne.

Ve stálé přítomnosti a v působení Ducha svatého má Církev dar neomylnosti a v něm jistotu a záruku pravdy.

Správně vidět pravdu znamená zpravidla také ji přijmout. Jde-li o přirozenou pravdu, tedy ji člověk přijímá rozumem jako samozřejmou. Pokud jde o pravdu nadpřirozenou, přijme ji člověk vírou, jestliže přispěje Duch svatý svou milostí, protože víra je Boží dar. Jako je celá Církev tajemství, tak je tajemstvím i charisma neomylnosti, které je podstatnou vlastností Církve zrovna tak nadpřirozenou jako je nadpřirozená podstata Církve. Když se zamyslíme na tím, co tento dar neomylnosti znamená pro Církve, pak musíme jen děkovat Kristu, že dal Církvi tento dar.